Jak spolehlivě neodstranit bezdomovectví

Dohromady představují „řešení“ (uvozovky jsou záměrné), které pomáhá lidem. Ovšem ne těm bez domova, jako spíš všem ostatním okolo. Vypadají sice jako perfektní věc, humánní a humanitární současně. Jenže problém ve svém jádru vůbec neřeší. Slouží spíš k tomu, abychom sami uchlácholili své svědomí. Že když udeří mrazy nebo dva týdny v kuse prší, ti méně šťastní chudáci se mají kde skrýt před nepohodou. Dělá nám to dobře, dává nám to pocit, že nejsme lhostejní a staráme se.

Životy bezdomovců ale ve svých důsledcích jedno přespání pod střechou nevyřeší. Navíc hrozí, že je zabetonuje v cyklu onoho bezdomovectví natrvalo. Den stráví jako vždycky na ulici, noc v přeplněném azylu a ráno zase šup na ulici. Normalizuje to jejich životní styl – protože jim to ten svérázný život bez domova vlastně usnadňuje - a činí jej tak prakticky bezvýchodným. V žádném městě neubude bezdomovců tím, že pro ně bude uchystáno víc útulen. Spíš naopak.

Azylové domy se stávají sezónně přeplněnými (v zimě, za ošklivého počasí), ale jinak zejí prázdnotou. Příklady z USA i Velké Británie ukazují, že i když města investovala celé miliardy do nocleháren pro bezdomovce, na počet bezdomovců v ulicích to pražádný vliv nemělo. To proto, že noclehárna nezmění samotné příčiny, například nasekané dluhy, drogové závislosti, nemoci, duševní problémy. Velké provozní mínus bezdomoveckých útulen je i to, že si – i když jim to za zlé mít nemůžeme – svou klientelu vybírají. Dovnitř nesmí lidé pod vlivem nejrůznějších látek, lidé infekční, lidé se psy.

V principu, z hlediska fungování takových institucí, je to docela pochopitelné. Ale tou přísnou selekcí se vlastně vymezují proti tomu, aby skutečně pomáhaly všem potřebným. Útulny, noclehárny a azylové domy přitom „nezalepují díru“ v sociální oblasti, ale jsou spíš samy dírou. Černou. Na peníze. Protože dlouhodobě odsávají z rozpočtu peníze na svou verzi neexistujícího řešení.

To je převelice široká kategorie, v níž se skrývá spousta lákavých sociálních programů. Můžete se v ní například jako bezdomovec dobrat – zdarma - startovního městského bytu, kde se třeba prvních šest měsíců neplatí nájem. Je to hodně lákavé a vypadá to, jako skutečná šance na nový začátek. Životní restart. Háček je v tom, že ta pomoc je podmíněná sérií podmínek. 

Příkladem může být uchazeč z řad bezdomovců, který musí nejprve skončit se svým zlozvykem, alkoholismem. Musí se též přihlásit a absolvovat program protialkoholní léčby. Musí si najít nějakou práci… a teprve pak dostane od města to vysněné startovní bydlení. Háček je ale právě v přísných před-výběrových podmínkách, kritériích. Pro někoho na ulici, bez možností, je najít si práci a přestat pít nějak bez pomoci skoro nesplnitelné. 

Sami můžete zapátrat v paměti, jak pro vás bylo nesnadné najít práci, a to jste telefonovali jako diví, rozesílali životopisy na všechny strany a pohovory obcházeli v sáčku. Zkuste to bez internetu, ve vaťáku z kontejneru. Představte si, kolik lidí – z vyššího ekonomického spektra společnosti – dnes neúspěšně svádí boj se závislostmi na lécích a alkoholu, ačkoliv k tomu mají celé štáby psychologů a terapeutických skupin. A tu samou podmínku ke splnění dejte člověku, který nemá v životě nic.

Podmíněná pomoc je dalším takovým přístupem, který „pomáhá“ více nám a našemu svědomí, než bezdomovcům. Ukazujeme jí navenek, že nejsme lhostejní a pomáháme. „Podívejte, máme tu startovní byt pro lidi v nouzi,“ říkáme. Ale že na něj kvůli nesplnitelným podmínkám lidé v nouzi nedosáhnou, už nedodáváme.

My s nimi zatočíme? Tady asi dlouhých vysvětlení není zapotřebí. Ke kriminalizaci bezdomovectví je třeba docela málo, nemusí to být hned zákon v duchu komunistického příživnictví. Stačí šikovně formulovaná místní vyhláška, která se bude o něco důrazněji v praxi vymáhat. Pohlídáte si, aby se nikdo nepovaloval na trávníku v parku, nepřespával na lavičkách, nežebral na ulici, nezdržoval se v čekárnách autobusových a železničních stanic bez lístku a „nad dobu potřebnou k odbavení“. Přihoďte k tomu něco o zákazu manipulace s odpadky v kontejnerech, o rušení nočního klidu, o zákazu stanování a máte hned hotový celý „proti-bezdomovecký program“.

Dělá se to samozřejmě i jinak, tzv. hostilní (tedy nepřátelskou) architekturou. Třeba dlaždicemi s ostrými hroty tam, kde obvykle vysedávají bezdomovci. Nebo lavičkami tak designově upravenými, přepaženými, že se na nich dá opravdu jen sedět a nikoliv pospávat. Z takto vybavených míst bezdomovci zpravidla zmizí.  Takže to funguje? Na první pohled ano, a velmi dobře. 

Na druhý pohled už ovšem vůbec, a je to prohra na celé čáře. Protože se bezdomovci z míst, odkud je takhle proaktivně vyháníte, přesunou jinam. Problém nevyřešíte, jen jakoby zmizí z očí. Ale pořád bude přetrvávat. Navíc postupně přehltíte soudy, cely předběžného zadržení a věznice – protože bezdomovec nemůže jinak, bude svůj přestupek opakovat pravidelně a pokuty vám taky platit nebude. Nemá z čeho. Na konci tak doplácíte na systém, konstruovaný k potírání sociálního jevu, aniž by to k něčemu reálně bylo.

Druhým velkým nedostatkem kriminalizace bezdomovectví je pak to, že si tím sami odřezáváme cesty ke skutečnému řešení bezdomovectví. Bezdomovci totiž nebudou mít velkou ochotu k nějaké spolupráci s oficiálními institucemi, když jim jen trochu jiné instituce půjdou takříkajíc po krku.  Kriminalizace posiluje nedůvěru a vychází nakonec všechny mnohem dráž jen proto, aby problém neřešila a odsunula jinam. Zavřít všechny osoby bez domova do vězení není řešením. I když jim tu střechu nad hlavou takovou cestou vlastně poskytnete. Ale to by jistě šlo udělat i jinak, že?

Vypadá to jako dvě různá opatření, ale jsou v zásadě obdobná. Začínají našimi penězi (těmi, co platíme na daních), které budeme sypat do řešení bezdomovectví. Jenže to není, jako kdybychom do hladových plamenů házeli písek. Spíš, jako kdybychom přilévali benzín. 

Nejprve to navyšování kapacit. Už asi tušíte, že více útulen, více nocleháren a více azylových domů úplně ideálním přístupem není. A to, že na každém rohu bude stát jedna útulna, hned vedle charitativní občerstvovny, stojící vedle skladu oděvů a spacích pytlů… zakončená obchůdkem s dotovanými potravinami za přídělové sociální lístky, k vyřešení problému nepovede. Je to nepochybně velké usnadnění nelehkého života bezdomovců, ale jen samo o sobě nevede k řešení. „Pomáhat jim víc“ nikomu nepomáhá. A stojí nás víc peněz.

„Tak jim dejme ty peníze přímo, ať se starají sami, ne?“ velí druhý přístup. Přímá finanční podpora vypadá skvěle. A i když naráží na určité administrativní bariéry – například bezdomovce bez dokladů a bezdomovce, kteří by si pro tu finanční podporu přišli třeba pětkrát – vypadá jako nejsnazší řešení. Ať se za naše peníze sami zvednou ze země, a naloží se svým životem lépe. Ale pozor, překážky na jejich cestě životem, jejich komplikace, tím nezmizely. 

A když někomu dáte peníze „jen tak“, nevytváříte tím novou formu sociální spravedlnosti, ale další variantu nespravedlnosti. Proč by se měl bezdomovec snažit nějak jinak naložit se svým životem, měnit způsob své existence, když má své jisté? Rovněž se na příkladech ze zahraničí ukazuje, že po vyčerpání fondů na sociální finanční příspěvky se většina z bezdomovců vrátila na ulice. Jen samotné peníze nikoho „nepovzedly“.

Většinou to začíná jako „ochota poučených“. Někdo se zhlédl v nějakém fungujícím příkladu ze zahraničí, a rozhodl se ho pro vlastní potřebu okopírovat ve svém městě, státě. Háček je v tom, že někde během toho inspirování se a realizováním plánu došlo ke ztrátě průvodní informace, a ten úžasný recept tak nějak nefunguje. 

Proč? Především proto, že lidé bez domova nejsou homogenní skupinou. A ta zázračná finta, která někde skutečně mohla zabrat, u nás třeba nezabere. Protože je situace jiná.
Jinak je třeba řešit bezdomovectví mladistvých (a nezletilých). Jiná opatření fungují u žen, matek. Něco jiného se vyplatí aplikovat v případě drogově závislých. A docela jinak se musí na ty, kteří trpí duševními poruchami. Bezdomovci mohou být seniorského věku, další mohou být lidé chronicky nezaměstnaní, další mohou životem na ulici řešit komplikovanou rodinnou situaci. 

Co z toho plyne? Zkrátka, že jeden systém nezabere na všechny, a že příliš univerzální řešení selhávají. A to, že bezdomovce zkrátka nelze házet do jednoho pytle. Kdyby byl problém s bezdomovectvím skutečně snadno řešitelný, už by dnes patrně neexistoval. Ale ono to s ním tak jednoduché není. Teď, když už víme, jaké přístupy a opatření nefungují, můžeme se zkusit příště podívat na modely, které jsou úspěšnější. Svět je totiž plný inspirace. Jen tedy ne vždy ukazuje cesty, které se vyplatí následovat.

Zdroj: ysaatio.fi, ČeskéStavby.cz, TheConversation.com, Crisis.org.uk