Tvrzení, že u nás nejsou žádné invazní druhy hub, rozhodně neplatí. Aktuálně se studuje invazní potenciál tuláka z Ameriky, hřibu štíhlotřenného. To je však jen mediálně nejvděčnější druh. Proč? Protože chutná, má klobouk a houbaři si ho nosí domů. Ekologicky nejdestruktivnější druhy hub jsou však téměř neviditelné mikroskopické organismy. Pojďme si je představit, začneme však přece jen nejpopulárnější z hub, novým hřibem v českých lesích.
I houby mohou být invazní
V českých lesích, lukách a podél cest se v posledních letech stále častěji setkáváme s organismy, které do naší původní přírody nepatří. Aktuální objev ze severních Čech, kde mykologové potvrdili výskyt hřibu štíhlotřenného (Aureoboletus projectellus), pocházejícího ze Severní Ameriky, to jen potvrzuje. A ačkoli se u makroskopických hub pojem invazivnosti často vnímá mírněji než u plevelných rostlin či agresivních živočichů, říše hub skrývá jak druhy, které mohou ekologicky konkurovat našim sbíraným houbám, tak mikroskopické patogeny s devastačními dopady na celou krajinu.
Vetřelec v košíku: Hřib štíhlotřenný
Hřib štíhlotřenný (Aureoboletus projectellus) poutá pozornost houbařů především svým neobvyklým vzhledem – má totiž nápadně dlouhý, rýhovaný třeň a relativně menší klobouk s přečnívající pokožkou. Do střední Evropy doputoval z pobaltských písečných dun, kam byl před lety neúmyslně zavlečen z Ameriky zřejmě spolu se sazenicemi borovic. Odtud se pak přes Polsko rozšířil až do České republiky. Houba roste v mykorhizní symbióze s borovicemi a je plně jedlá i chutná. Přestože pro samotného sběrače představuje vítané zpestření, mykologové sledují jeho expanzi s jistými obavami. Jako silný a adaptabilní druh totiž může z podhoubí borových lesů vytlačovat tradiční domácí houby, jako jsou klouzky, hřiby hnědé nebo suchohřiby.
)
Hřib štíhlotřenný má přitom soubor natolik specifických znaků, že jej při pozorném pohledu prakticky nelze zaměnit s žádným naším běžným druhem. Prvním z nich je výrazně rýhovaný a dlouhý třeň, který bývá nápadně protáhlý (často 10 až 20 cm) a nepoměrně mohutnější či delší vůči průměru klobouku. Jeho povrch pokrývá hrubé, hluboké podélné žebrování až síťka s protáhlými oky, která připomíná kůru stromu. Na bázi je často patrná bělavá až nažloutlá plst. Pokožka je suchá, matná, jemně sametová, skořicově až červenohnědá. Zásadním detailem je však její lem – pokožka na okrajích klobouku zřetelně přesahuje přes rourky o 1 až 3 milimetry. Rourky jsou v mládí jasně žluté, později žlutoolivové. Při pomačkání ani na řezu nemodrají ani výrazně nemění barvu. Tento druh hřibu roste výhradně pod borovicemi (Pinus), s nimiž tvoří mykorhizu. Preferuje kyselé, písčité půdy, mechy, vřesoviště a prosvětlené bory.
)
Srovnání s podobnými druhy v českých lesích
Díky kombinaci hluboce rýhovaného třeně, přesahujícího sterilního lemu pokožky a absence modrání si můžete být v borovém lese jistí, že máte v ruce právě tohoto amerického přistěhovalce. Přesto je ale dobré si jej s jinými hřibovitými houbami srovnat.
| Druh | Třeň | Pokožka klobouku | Rourky a dužina |
| Hřib štíhlotřenný | Velmi dlouhý, hluboce podélně rýhovaný, nažloutlý až okrově červenavý | Suchá, skořicová, nápadně přesahuje okraj klobouku | Žluté až žlutoolivové, nemodrají |
| Hřib hnědý | Hladký až jemně vláknitý, bez hlubokých brázd | Tmavě hnědá, za vlhka slizká, nepřesahuje okraj | Krémové až žlutozelené, při otlaku intenzivně modrají |
| Kozák březový / osikový | Pokrytý tmavými šupinkami (drsnotřenný) | Nepřesahuje lem, barva od šedohnědé po rezavou | Bělavé až špinavě šedé, vázán na břízy či osiky |
| Hřib žlučník | Výrazná tmavá síťka na světlejším podkladu | Hnědá, matná, pokožka nepřesahuje okraj klobouku | V dospělosti růžovějící, dužina nesnesitelně hořká |
| Klouzek obecný / zrnitý | Hladký, s prstenem (obecný) nebo tečkováním (zrnitý) | Silně slizká a snadno sloupatelná | Žluté, nepřesahující pokožku |
Nepřehlédnutelný australský cestovatel: Květnatec Archerův
Snad nejúspěšnější velkou invazní houbou na našem území zůstává květnatec Archerův (Clathrus archeri). Pochází z Austrálie a Tasmánie a do Evropy se dostal za první světové války, pravděpodobně se zásilkami ovčí vlny či vojenského materiálu. V Česku se zprvu vyskytoval vzácně v jižních Čechách, dnes je však již plošně rozšířen. Z vajíčkovitého stádia se líhne plodnice připomínající rudou mořskou hvězdici nebo chapadla, která intenzivně páchne po hnijícím mase. Na rozdíl od hřibů jde o saprotrofní houbu, jež rozkládá organickou hmotu a neváže se na kořeny stromů. Původním houbám výrazně nekonkuruje, nepředstavuje ekologickou katastrofu, ale v ekosystému se natrvalo usídlila a je jasným důkazem, jak snadno může nepůvodní houba v našich podmínkách zdomácnět. Podobným, i když méně hojným příbuzným z Ameriky je psivka Ravenelova (Mutinus ravenelii), která se do české přírody dostala ze zahrad a parků.
)
)
Tichá hrozba: Fytopatogenní a parazitické druhy
Skutečné a prokazatelné nebezpečí však nepředstavují velké jedlé či nejedlé kloboukaté houby, nýbrž invazní houbové patogeny, které decimují konkrétní dřeviny. Historickou obdobou byla grafióza jilmů, způsobená invazní houbou Ophiostoma novo-ulmi, která během minulého století téměř vyhubila dospělé jilmy v Evropě. V současnosti lesníci a ekologové čelí voskovičce jasanové (Hymenoscyphus fraxineus), pocházející z východní Asie. Tato houba způsobuje hromadné chřadnutí a odumírání jasanů po celé zemi a mění ráz údolních luhů.
Neméně riziková je také plíseň olšová (Phytophthora alni), organismus příbuzný houbám, který ničí břehové porosty podél českých řek, nebo rzi a padlí zavlečené na nepůvodních okrasných dřevinách. Tyto druhy na rozdíl od hřibu štíhlotřenného nepředstavují jen zajímavost v košíku, ale přímou ekologickou i hospodářskou hrozbu pro stabilitu české krajiny. Houbová říše tak ukazuje obě tváře biologické invaze: od fascinujících novinek až po neviditelné ničitele lesních porostů. Ti se u nás skutečně objevují, i když se o nich v běžných médiích tolik nemluví. Je to dáno tím, že se pozornost veřejnosti obvykle upírá pouze na jedlé makroskopické houby (tedy to, co houbaři sbírají do košíků).
)
Více jak 300 druhů nepůvodních hub a oomycetů na našem území
Podle oficiálního seznamu nepůvodních hub a houbových organismů (VÚKOZ / DivLand) je na území ČR evidováno přes 300 druhů nepůvodních hub a oomycetů (řasovek), které lze rozdělit do tří hlavních skupin: Kloboukaté a nápadné houby, Skutečně nebezpečné invazní patogeny dřevin a rostlin a Patogeny obojživelníků a netopýrů.
1. Kloboukaté a nápadné houby (makromycety)
Mezi velkými houbami je hřib štíhlotřenný výjimečný tím, že jde o vyloženě sbíraný, jedlý hřib. Jinak se u nás úspěšně šíří další nepůvodní druhy:
Květnatec Archerův (Clathrus archeri): Pochází z Austrálie, u nás je už zcela zdomácnělý a v některých oblastech velmi hojný.
Psivka Ravenelova (Mutinus ravenelii): Drobnější příbuzná naší psivky obecné, zavlečená ze Severní Ameriky. Roste v parcích, zahradách, na mulči a postupně proniká do volné přírody.
Hlíva miskovitá (Pleurotus cornucopiae) a asijské kmeny hlív: Často zplaňují z umělých pěstíren a substrátů do volné přírody.
Límcovka vrásčitoprstenná (Stropharia rugosoannulata): Původem ze Severní Ameriky, pěstovaná houba, která dnes běžně zplaňuje na mulčovací kůře a rumištích.
)
)
2. Skutečně nebezpečné invazní patogeny dřevin a rostlin
Právě zde leží reálné ekologické i ekonomické nebezpečí. Nejde o houby do smaženice, ale o parazity, kteří mění podobu české krajiny:
Voskovička jasanová (Hymenoscyphus fraxineus): Původem z východní Asie. Od 90. let způsobuje masivní chřadnutí jasanů po celé Evropě i ČR, kvůli čemuž jasany z mnoha lesů téměř mizí.
Grafióza jilmů (Ophiostoma novo-ulmi): Zavlečená cizokrajná houba, která během 20. století zdecimovala dospělé jilmy v celé republice.
Rzi a sypavky na jehličnanech: Například rez vejmutovková (Cronartium ribicola / pini), která devastuje pětijehlicové borovice (vejmutovky), nebo sypavka švýcarská napadající douglasky.
Plíseň olšová (Phytophthora alni): Ačkoliv patří mezi řasovky (oomycety), biologicky se chová jako houba. Likviduje olše podél českých řek a potoků, což vede k erozi břehů.
Rakovina kůry kaštanovníku (Cryphonectria parasitica): Původem ze Severní Ameriky a Asie, decimuje porosty jedlých kaštanovníků.
3. Patogeny obojživelníků a netopýrů
Invazní houby ohrožují i živočichy:
Chytridiomykóza (Batrachochytrium salamandrivorans): Asijská mikroskopická houba napadající kůži mloků a čolků. V západní Evropě vyhubila celé lokální populace mloka skvrnitého a její šíření směrem k nám představuje pro evropské obojživelníky obrovskou hrozbu.
Syndrom bílého nosu (Pseudogymnoascus destructans): Houba napadající zimující netopýry. V Americe způsobila katastrofální úhyny. V Evropě se sice vyskytuje také, ale zdejší netopýři mají vůči ní naštěstí vyšší toleranci.
Zdroj: Česká mykologická společnost, Botanický ústav AV ČR, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Lesní ochranná služba, Wikipedie, ČESKÉSTAVBY.cz
