Přivydělávat se dá různě. Kartičky hokejistů, které jste v dětství opomněli vytáhnout z originálního balení, založili jste je a někde na vás při stěhování vypadly, vám se štěstím mohou vynést na slušný důchod. Teď jen, jestli máte takové klenoty kde střádat. Majitelé domu z Toronta s tím ovšem měli problém.
I první edice sběratelských karetních her mohou mít podobnou hodnotu, jako po generace schraňované rodinné stříbro. Že se sbírají a draze prodávají sbírky známek nebo prvotisky starých knih, to asi není překvapením. Ale slušně vydělat se dá i na starých a zdánlivě nehodnotných hodinkách; starožitných fotoaparátech – zrcadlovkách nebo třeba vycpaninách zvířat.
)
)
)
)
Sběratelství má mnoho tváří. Je to hobby, vášeň i posedlost. Někdy všechno najednou. Majitelé rodinného domu v torontském West Endu, mladý manželský pár, to dobře vědí. Ačkoliv se nedají exkluzivně považovat za sběratele, mají k jejich světu velmi blízko. Protože sami po bazarech, na internetových aukcích, v blešácích a při pouličních výprodejích cíleně shání věci, které mají pro sběratele velkou cenu. A když ty cenné věci někde seženou, pak je sběratelům se ziskem pře-prodávají.
Hodí se doplnit, že tenhle spekulativní byznys, byť se v něm často točí opravdu velké peníze, je přímo neživí. Ona sedí za přepážkou na odboru městského plánování, on je povoláním tatér. Shánění a prodej všemožných nesmyslů je pro ně zábava. S níž ovšem trochu naráží. Jejich dům totiž není ani o velikosti pořádného bytu. S velmi komplikovaným dvoupodlažním plánem ne zrovna elegantně navazujících místností. A s tím, že dům má velmi nepravidelný podlouhlý profil.
)
)
Obytná nudle, kde není místa nazbyt
Jeho fasádní stěna, čelo mířící k ulici, měří 3,3 metrů. Zatímco jeho nejužší stěna měří jen 2,1 metrů (dům má na délku 12,2 metrů). V takové „obytné nudli“ je pochopitelně vše už z principu tmavé, stísněné a hrubě nahloučené. A teď si k tomu ještě připočtěte, že ten minimální existující prostor pro kuchyni, jídelnu (jídelničku?), ložnici a hygienické zázemí musíte sdílet s neuvěřitelným množstvím sesbírané veteše. Která sbírá prach a překáží na každém kroku, ale přesto se jí zbavit nechcete. Protože má pro někoho velkou cenu a u vás jen čeká na kupce.
)
)
Zapeklité, že? Ještě štěstí, že ten zápal pro shánění, nakupování a skladování všeho od taxidermie přes historické nádobí až po starožitné fotoaparáty sdílí oba obyvatelé domácnosti. A že se byli i schopni oba domluvit na tom, že jejich bydlení potřebuje zásah. Pro úpravu své domácnosti si najali architekty ze studia Wanda Ely Architetc Inc. kteří byli k proporcím jejich domu shovívaví stejně, jako k jejich nezvyklému podnikání. Vytvářeli tu, mimo jiné, úložný prostor na ty rozmanité sbírky a kuriozity.
)
)
Minimálně v tomhle aspektu to měli architekti snazší než u poctivých sběratelů. Prostor totiž vytvářeli jako praktický úložný policový systém, nikoliv jako nějaké prosklené expoziční vitríny. I když v rámci procesu úprav a rekonstrukcí byl tohle jen střípek. Zásadním krokem bylo, že se zadní zeď malého domu podařilo posunout na hranici pozemku, o 76 centimetrů. A to kuchyni, kde se už počítala každá píď, náramně prospělo. Malé zvětšení přineslo velkou změnu, proměnilo dispoziční možnosti kuchyně.
Vznikl tu nový pracovní trojúhelník s malým poloostrovem pracovní desky, v němž je umístěn dřez. Díky chytrému uspořádání a promyšlenému využití každého čtverečního centimetru vznikla kuchyně, která je stejně efektivní jako barevná a hravá. K čemuž samozřejmě trochu přispívají i ty sběratelské předměty, čekající na prodej.
Zdroj: Wanda Ely Architetc Inc.
Foto: Scott Norsworthy
