Mrtví už dávno překonali živé. A začínají jim docházet i poslední metry půdy. Hřbitovy praskají ve švech a tradiční pohřbívání naráží na své limity. Budoucnost posledního odpočinku tak možná povede vzhůru.
I dvanáct těl naskládaných na sobě
Lidé živí? Ti se v celkové bilanci našeho živočišného druhu na planetě Zemi docela ztrácí. To proto, že jim předchází 101 miliard předků, pohřbených nebožtíků. K nimž se v následujícím století připojí dalších 7 miliard takových. A protože mrtví na planetě Zemi tak výrazně převyšují počet živých, není příliš překvapivé, že prostor na hřbitovech se stal velmi vzácným.
Není to úplně nový problém. Své o tom vědí ve většině evropských měst. Paříž své mrtvé už dávno sestěhovala do katakomb a zrovna v Praze, na starém židovském hřbitově, se nebožtíci do hrobů ukládali ve vrstvách. Když zde v roce 1787 proběhl poslední pohřeb, leželo tu, čistě teoreticky, i dvanáct těl naskládaných na sobě.
)
Tucet nebožtíků nad sebou tu pochopitelně neleželo, rozklad se postaral o jejich přirozenou redukci. Čas rozkladu, kdy se obracíme znovu v prach, se odborně nazývá „doba tlení“. A třeba v Norsku je rozpočítaný tak, že po dvaceti letech už v zemi pod náhrobkem nejste fyzicky přítomni ani vy, ani vaše tělesné ostatky. Tudíž se na tom samém místě může začít pohřbívat nanovo.
Dotlívej v pokoji
Dobu tlení ovlivňuje řada faktorů. Především pak hydrologický režim půdy a její složení, které se správci hřbitovů v Evropě už naučili různě ovlivňovat, aby rozklad zrychlili. Třeba v Británii není zase tak neobvyklé, když se do zeminy na hřbitovech vstřikuje roztok vápence, aby se celý rozklad zrychlil. Není se co divit.
Protože pokud to tak s živými půjde dál jako dosud, do roku 2050 bude potřeba 6500 kilometrů čtverečních dalších nových hřbitovů, hrobových míst. To číslo je sice globální, ale neméně děsivé. Představte si třeba pětinásobek rozlohy celého města New York jako jeden obří hřbitov, v němž se od obzoru k obzoru táhnou pravidelné kopečky hrobů.
)
Od živých k mrtvým
A znovu nadhodíme – není to úplně nový problém. S tím, že na omezené ploše, v katastru jednoho města, je nějak moc (živých) lidí, se lidská sídla vyrovnávají už docela dlouho. Jak? Vertikálou, růstem do výšek. Do jediného paneláku (o zastavěné ploše cca 300 metrů čtverečních) se při osmi nebo deseti patrech vejde tolik obyvatel, že by to vystačilo na celou ulici s řadovou zástavbou.
I když o panelácích, věžácích anebo rovnou mrakodrapech můžete smýšlet různě, nedá se upřít, že růst obytných staveb do výšek je funkční odpovědí na to, jak dostat a nahustit spoustu lidí na relativně malou jednotku plochy. A jak jim tím zajistit bydlení bez nadbytečného záboru půdy. A protože to funguje, ten nápad se šíří dál. Od živých k mrtvým.
Věžák pro mrtvé
Nejnázornějším příkladem je Memorial Necrópole Ecumenica v brazilském městě Santos. Rovinaté pozemky jsou tu vzácné a preferenčně jsou využívány k řekněme řádné zástavbě. A proto tu místo klasického hřbitova vystavěli nebožtíkům opravdový věžák. Pyšnit se může titulem „nejvyšší hřbitov světa“. Má totiž čtrnáct podlaží.
Jeho stavba začala v roce 1982, první pohřeb se tu odehrál o pouhý rok později. A od té doby roste. Původně nebyl zamýšlen tak, aby dosáhl své současné výšky. Jenže idea se osvědčila. Jak jinak by bylo možné na plochu 1,5 hektaru vměstnat 16 000 nebožtíků? Patra přibývala a přidala se k nim i další taková výstavba.
Memorial Necrópole Ecumenica má dnes kapacitu 32 000 hrobových míst. Jako „placatý“ hřbitov by byl rozlohou ohromný, neodpovídající dostupnému prostoru. Ale takhle to všechno obsáhne jeden pohřební komplex stojící na výšku. Místní, mimochodem přísně věřící katolíci, se přitom téhle novoty nikterak nezříkají. Líbí se jim, že jejich zesnulí odtud mají výhled do kraje. Že se mohou i po smrti rozhlížet.
)
Světový hit a nezbytnost zároveň
Úspěch brazilského vertikálního hřbitova rezonuje světem. V izraelském Tel Avivu se například staví nová výšková budova na hřbitově Yarkon. Bude mít kapacitu pro 250 000 pohřbů. Aby přitom nebyli uraženi ultraortodoxní Židé, obsahují věže potrubí naplněná zeminou, takže vlastně každá vrstva a patro zůstává spojeno se Svatou zemí.
A zdaleka největším vertikálním hřbitovem by se měl stát klenot z indické Bombaje. Tato futuristická výšková budova, s názvem Moksha Tower, bude po svém dokončení nejvyšším hřbitovem na světě. Překoná i brazilskou předlohu. Své „klienty“ by měla nalézt u zástupců všech čtyř hlavních náboženství, pod jednou střechou by se zde měl sejít hinduismus, křesťanství, islám i zoroastrianismus.
Jak už od roku 2010, kdy začal být indický projekt řešen, poznamenávají architekti: „Hustota Bombaje ponechává málo místa pro živé, natož pak pro mrtvé“.
Co z toho plyne? Že jestli to tak s živými půjde dál – budou dál umírat – bude se muset nutně proměnit i praxe pohřebnictví. Na klasické hroby a hrobky totiž brzy nebude místo. A pokud sníte o tom, že aspoň po smrti spokojeně spočinete někde na hřbitově, kde se nad vámi budou sklánět koruny stromů, může se taky klidně stát, že svůj věčný odpočinek budete jednou snít v paneláku spolu s ostatními nebožtíky. Ale budete se smět rozhlížet do kraje, třeba na svou rodnou věž v dálce.
Zdroj: Wikipedia.org, Gizmodo.com, CityMonitor
