A je to tady znova. S promarněnou šancí na digitalizaci stavebního řízení spojenou s podobně zpackanou novelou stavebního zákona se po nových parlamentních volbách kurz zase otáčí. Propad stavebnictví a klesající počet stavebních řízení mají ukázat na neschopnost předchozí vlády a nastolit staronový návrh řešení. Sloučení stavebních úřadů do jednoho centrálního superúřadu. PR obsah na toto téma se začíná množit a je podkládán statistikami, tabulkami a grafy z osvědčených zdrojů, nejlépe Českého statistického úřadu. Jaká je ale skutečnost? Veskrze česká.
Účelově zvolená čísla vždy ukazují jenom dílčí problematiku. Například výstavbu bytových domů. 13 774 stavebních povolení pro nové bytové budovy v roce 2021, jenom o něco méně v roce 2022 a náhle prudký propad (9227 / 2023 a 8551 / 2024) až na letošních 7882. Jenže ona existují i další čísla, tabulky a grafy a konkrétně jeden graf z webu ČSÚ hovoří docela jasně. Jde o porovnání celkového počtu všech stavebních povolení od roku 1998 do roku 2024 a jejich orientačních hodnot. Tento graf ukazuje velmi zajímavá data.
)
Předně počet vydaných stavebních povolení od roku 1998 setrvale mírně klesal. Dodnes. Klesat přestal na několik let od roku 2014, to však začala prudce růst orientační hodnota realizovaných staveb. Lze za tím hledat jak inflaci a zdražování stavebních materiálů a prací, tak rostoucí ceny nemovitostí. Od nevydařené digitalizace je vidět větší propad, ale nůžky se stále rozevírají. Nebo jinak, co bylo postaveno v letech 2013 až 2015, to téměř odpovídalo svou hodnotou objemu výstavby v roce 1998, ale od roku 2015 se staví za stále více peněz. Staví se méně, ale řádově za víc.
)
Tento graf ukazuje svými hodnotami v podstatě jednu zásadní věc, české stavebnictví je dlouhodobě nemocné. A pokud chcete řešit nějakou (byť obraznou) nemoc, nemůže to dokázat žádný nový úřad. Jediným řešením je postavit se čelem k problému digitalizace a také především zjednodušit legislativu. To zatím nedokázal nikdo. Politici nevyřeší ani nafouknutou bublinu cen nemovitostí, ani propadající se počty vydaných stavebních povolení. Superúřad by přitom udělal pro stavebnictví jenom další neblahou práci, mohl by se totiž stát vítězstvím Pyrrhovým. A Pyrrha o tom věděl rozhodně své. Po vítězné bitvě u Auscula (279 př. n. l.) měl údajně pronést: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni.“ A jednomu se k tomu chce zcela účelově dodat: „Ještě jedna výměna vlády a stavebnictví bude na úplném dně.“
Nejprve jedni nedotáhli superúřad, pak druzí digitalizaci a nakonec je na stole opět superúřad. Jako by nadále neplatilo, že na onom centrálním úřadu musí být také lidé, a že s lidmi se nedá zacházet tak, jako by se masem nakládaly vagóny do gulagu. Natož s lidmi kvalifikovanými. Navíc se zvětšuje vzdálenost mezi stavebníkem a jeho úředníkem. To by u nás jedině musela dokonale fungovat právě ona zpackaná digitalizace. Ale začít centrálním úřadem je nesmysl, pokud si lidé nemohou zajistit většinu záležitostí na dálku, z domova, přes internet, sami.
Těžko říct, proč právě v Česku některé věci nejdou a nemohou jít. Proč máme nadále jeden z nejzaostalejších a nejméně funkčních systémů stavebního řízení na světě a proč trvá v roce 2025 všechno tak dlouho, když před 120 lety trvalo stavební řízení ohledně čehokoli nejvýše 14 dní? Možná to bude hašteřivou českou povahou, závistivostí a snahou každého mluvit do všeho všem. A nakonec si strčit co nejvíc do vlastní kapsy. Možná bych k tomu měl i jeden příměr.
)
Na rodičovské schůzce střední školy byste očekávali, že nejdůležitější je prospěch dětí a jejich schopnost dojít až k maturitě a odmaturovat. Ne! Nejdůležitější problematikou je „maturák“. Kolik to bude stát (půl „mega“), kdo bude spravovat účet, aby z něj někdo nekradl, aby se tam vložené peníze nějak úročily a aby se tedy „děti“ nějak domluvily, co s tím vším. Ovšem pod taktovkou svých rodičů. A tak jdou studenti do školy „nabušení“ radami a pokyny od svých rodičů, načež se ve třídě zhádají (stejně jako rodiče na rodičáku a poslanci v parlamentu) a výsledek je nakonec ten, že si „svá práva“ urvou nejodolnější jedinci a všichni ostatní správně „po česku“ tiše mlčí a se skřípotem zubů závidí. Někteří i řvou, ale marně.
Předně nechápu, proč se maturitní plesy musely stát až takovým průmyslem, že by si z celkového rozpočtu rád uloupl kde kdo. Asi aby nezkrachovaly bývalé komunistické kulturáky. Nebo hlavně i jejich majitelé a správci. Proč to ale všichni pořád děláme? Proč se každý rok na všech školách opakuje úplně stejné tupé stádní chování? Osobně jsem byl na jednom maturitním plese v klášterních zahradách, bylo to na konci května až po maturitách, za krásného počasí, byla to zahradní slavnost, dohromady „stála prd“ a byla úžasná.
Dalo by se v Česku tak nějak podobně rozumně začít i stavět? Možná ano, ale nové úřady to nevyřeší, natož úřady centrální. Super-úřady. I ti, co dávají a berou úplatky, jsou lidé. A od lidí musí přijít změna, ta se nedá přikázat shora. Musí ji opravdu chtít!
Zdroj: Petr Pojar – autorský text, ČESKÉSTAVBY.cz, ČSÚ, novinky.cz
