Radioaktivní zóna Černobylu nepřestává překvapovat. Nejenže zde bují život včetně obratlovců (divocí psi, koně, vlci, lišky, sobi, zajíci, ptactvo atd.), ale unikátní forma života a funkční ekosystém byly nalezeny i přímo v srdci černobylského průšvihu, totiž v troskách zničených reaktorů ukrytých pod sarkofágem. Ví se to už docela dlouho, ale teprve nyní nabyla tato skutečnost na velkém významu. Houba živící se radioaktivitou by nám mohla pomoci při cestách vesmírem. Na tento fakt již zacílila NASA, která poslala vzorky houby k pozorování na ISS, ale i společnost SpaceX Elona Muska. Ta plánuje na konec roku 2026 misi na Mars a zdá se, že právě houba Cladosporium sphaerospermum by mohla ochránit posádku před radioaktivitou, stejně jako kolonizátory rudé planety.
)
Houba, která prosperuje v silně radioaktivním prostředí
Člověk by zde bez jakékoli ochrany neměl šanci přežít. Přesto však v troskách čtvrtého černobylského reaktoru bují život. A ne ledajaký. Když se ukrajinská mikrobioložka Nelli Ždanová vydala na konci devadesátých let do zničené elektrárny, byla v šoku. Našla zde prosperující ekosystém. Vnitřní stěny sarkofágu byly pokryté černými skvrnami, které se ukázaly být nikoli špínou, ale houbou Cladosporium sphaerospermum. Ještě větší šok ale byl, že tato houba prosperovala v silně radioaktivním prostředí nevídaným způsobem. Organismus se naučil žít v místě, kde by nic jiného nemohlo přežít, respektive existoval vysoký předpoklad, že zde nemůže přežít vůbec nic.
)
)
)
)
Smrtící gama záření jako potrava
Vědci černou plíseň dál pozorovali a zjistili, že se smrtícím zářením doslova krmí, a že se natahuje přímo za ním. Místo slunečního záření totiž houbě stačí gama záření. Pozorovanému procesu se říká radiosyntéza, která paradoxně funguje podobně jako fotosyntéza u rostlin. Liší se pouze zdroj energie. Houba totiž nespoléhá na rostlinný chlorofyl, který přeměňuje sluneční záření na energii, ale na melanin. Jde vlastně o stejný pigment, jaký dává barvu lidské kůži a chrání ji před ultrafialovým zářením. U houby Cladosporium sphaerospermum však melanin funguje jako dokonalá elektrárna. Pohlcuje jinak nebezpečné gama záření a mění ho na chemickou energii potřebnou ke svému růstu a množení.
V přítomnosti radiace plíseň roste výrazně rychleji
Studie dokonce prokázaly, že v přítomnosti radiace plíseň roste výrazně rychleji než v běžném prostředí. Některé kmeny si radiaci dokonce samy hledají a natahují se přímo za ní, čímž se vlastně chovají jako jacísi biologičtí lovci energie. Neviditelné smrtící záření se pro ně stává k životu nezbytnou potravou.
)
S houbou na cesty ke hvězdám
Od poznání může vést k přímému praktickému využití jenom krůček. Když si totiž představíte, že smrtící kosmické záření dokáže proniknout i silnými vrstvami kovu, čímž ohrožuje zdraví posádky, a že funkční olověné štíty jsou velmi těžké a jejich doprava do vesmíru stojí miliardy, efektivnější řešení se určitě hodí. Lehké a biologické. Na vesmírné stanici ISS se ukázalo, že i tenká vrstva plísně dokáže radiaci blokovat. Houba o tloušťce 1,7 milimetru snížila během jediného měsíce radiaci o 2,17 procenta. A vědci zjistili, že pokud by vrstva houby měla tloušťku 21 cm, ochránila by posádku kosmického plavidla dokonale. Přitom stačí dopravit na orbit jenom malé množství houby, které se rychle rozmnoží.
)
Radiace je totiž mimo ochranné magnetické pole Země mnohem intenzivnější. A právě to houba potřebuje pro svou prosperitu, sama se v takovém prostředí rychle regeneruje a množí. Přirozená bariéra chránící posádku před radioaktivitou by proto mohla rychle sama vyrůst. Černobylská katastrofa nám tak po letech paradoxně ukazuje, jak efektivně přežít ve vesmíru. Existuje vědecká studie, která tvrdí, že houby „pozvaly“ na souši rostliny prostřednictvím mykorhizy. Teprve pak následovali živočichové. A pokud je to pravda, kruh se tím uzavírá, protože právě houby nám nyní mohou pomoci přežít ve vesmíru, i když zcela jiným způsobem. Ochrana vesmírných plavidel a třeba i základny na Marsu jsou nezbytné.
)
O tajemné houbě
Cladosporium sphaerospermum je radiotrofní houba, která byla poprvé popsána již v roce 1886 Albertem Juliusem Otto Penzigem. Pozoroval ji na rozkládajících se listech a větvích citrusů. Tato tmavě pigmentovaná houba roste v běžném prostředí velmi pomalu a množí se převážně nepohlavně. Skládá se z komplexu špatně morfologicky diferencovaných kryptických druhů, které sdílejí mnoho fyziologických a ekologických atributů. Jde o houbu kosmopolitní, která se běžně vyskytuje i ve vlhkých budovách. Uchytit se může v podstatě na jakémkoli podkladu. Běžně se také účastní rozkladu ovoce a zeleniny, nalezena byla i v pečivu na bázi pšenice. Ovšem její schopnost využívat pro svou „rychlou“ prosperitu gama záření je naprosto novým vědeckým objevem.
Smiřme se s tím, že co jsme se učili ve škole ještě nedávno, ne před deseti lety nebo desítkami let, ale doslova včera, vůbec nemusí být pravda. Vnímání a poznání světa se mění rychleji, než jsme vůbec schopni pochopit.
Zdroj: readzone.cz, Wikimedia, sciencealert.com, biorxiv.org
