Žila někdy na planetě Zemi nějaká jiná vyspělá civilizace, než ta naše?

Kde začneme? U malého cvičení představivosti. Až třeba někdy nebudete moct usnout a budete ospale pozorovat budík na nočním stolku, můžete zkusit přemýšlet, že kdybyste zkomprimovali dosavadní existenci Země, těch 4,53 miliard let, do jednoho čtyřiadvacetihodinového dne, život se poprvé na planetě objevil teprve ve čtyři hodiny ráno. Kyslík v atmosféře se začal akumulovat až kolem osmé. Teprve kolem oběda vznikly první mnohobuněčné organismy, a chudinky rostliny přišly na svět až před jedenáctou večerní.

Dinosauři dominovali světu deset minut po půl dvanácté. A vy jste zástupcem druhu, který se objevil teprve čtyři vteřiny před půlnocí. Byť je tedy historie naší domovské planety předlouhá, samotný čas, po který by na ní mohla vzniknout a fungovat nějaká „civilizace“ je tím poměrně úzce vymezený. Pevným povrchem souše, přítomností kyslíku v atmosféře nebo například přítomností kapalné vody.

Před miliardami nebo stamiliony let to tu k žití nebylo, s takovými čísly se operovat nedá. Pokud si tedy tu civilizaci nepředstavujete jako obří dinosaury nebo nějaké mnohobuněčné shluky unášené vlnami, ale něco lidem trochu víc podobného, tak v tom naznačeném čtyřiadvacetihodinovém cyklu existují vlastně jen ty dvě poslední minuty, kdy vznikly první hominidé. Respektive poslední čtyři vteřiny, do nichž byste s pořádnou porcí fantazie mohli vmáčknout třeba tu Atlantidu.

Představa takové technologicky vyspělé civilizace, která předcházela té naší, však naráží na zjevné limity reality. Každá civilizace po sobě totiž svým vývojem zanechává stopy. Jaké například? Je to docela široká množina.

Obecně se těm stopám říká „technosignatury“. Laicky řečeno, jsou to nejrůznější pozůstatky toho, že se někde „dělala technologie“. Začneme s nimi opatrně: zmíníme třeba keramiku, sklo nebo předměty z drahých kovů. Ty by se, uloženy v zemi, mohly dochovat o dost lépe, než třeba beton a ocel, podléhající erozi a korozi. Přetrvaly by tisíce let.

Mohla by tu zůstat též nějaká pohřbená obří inženýrská díla. Když si představíte rozměry čínské přehrady Tři soutěsky – a jejích 28 milionů metrů krychlových betonu – vyvstane před vámi obraz něčeho, co z povrchu planety jen tak nezmizí. Pokud by tedy přímo do ní nebacil asteroid podobný Chicxulub, který vyhubil téměř veškerou megafaunu.

Ale nemusí to být jen „megastavba“, co po nás zůstane. Může to být mega-díra (představte si třeba hlubinné diamantové doly Udačnaja a Mirnyj v Rusku). Nebo uměle vybudované průlivy a průplavy. Ty půjdou pořád vidět, a přečkají statisíce let geologických procesů.

Samotná města, která obýváme? Ta nejsou úplně dobrým příkladem. Z povrchu Země totiž zmizí poměrně rychle, v průběhu tisíců až nižších desítek tisíců let. Nejprve z nich budou pahorky sutin pokryté vegetací, a pak se rozpadnou definitivně. Připomínat je ale bude i nadále naznačená liniová architektura, změny a zásahy v krajině vytvářené napojením pradávných silnic, dálnic, železnic.

Co z toho plyne? Mimo jiné to, že pokud by tu před námi na planetě Zemi žila nějaká jiná vyspělá civilizace, musela by po sobě zanechat otisky právě takových děl: sídel, dopravní infrastruktury, výrazných zásahů do krajiny. A pohříchu tu nic takového k vidění nikde není.

Jsou to přitom věci, které by se v onom dvouminutovém (a tím spíš v čtyřvteřinovém) segmentu planetárního času rozhodně ztratit jen tak nemohly. Nejsou tu. Nevypadá to tedy, že by v době minulé sídlila na Zemi nějaká jiná vyspělá civilizace.

Můžete tvrdošíjně namítnout, že ta vysněná hypotetická civilizace, předcházející tu naši, mohla na planetě Zemi fungovat ještě dřív. Mnohem dřív. Třeba za časů dinosaurů. A miliony let času (na našem budíku je to nějakých dvaadvacet minut) by po ní dávno zahladily všechny fyzické stopy. Pravda to ale úplně není. I tak dalece pradávná civilizace totiž po sobě pořád něco zanechá.

Příkladem mohou být anomálie v sedimentech. Pokud se někde těží suroviny, dochází ke změnám stratifikace hornin (co bylo někde hluboko uložené, dostává se blíže k povrchu). A tahle stopa v zemi přetrvá. Takže námi těžené uhelné pánve budou dokládat naši přítomnost na planetě Zemi ještě po desítkách milionů let. A pozůstatky těžby, byť probíhající před miliony let, bychom tu někde viděli i dnes.

Zrovna tak se uchovají izotopové anomálie. Náhlé změny v poměru izotopů uhlíku nebo kyslíku v sedimentech, které budou naznačovat například masivní spalování fosilních paliv nebo globální oteplování. O tom, že se na planetě Zemi kdysi topilo uhlím, bude naše atmosféra vyprávět další stovky milionů let do budoucnosti. Takže pokud by tu někdo „topil“ nebo „jezdil“ stejným způsobem v dávné minulosti před námi, šlo by to poznat i dnes.

Můžete samozřejmě namítnout, že ta vysněná dávno minulá civilizace by si nemusela vypomáhat fosilními palivy, a energii mohla získávat nějak jinak. Aniž bychom spekulovali nad tím, jak by se k tomu energetickému přerodu, průlomu, bez předchozí fosilní etapy dopracovala, máme tu hned další kritickou výtku.

Stopou po takové civilizaci by byla radiace. Respektive radioaktivní izotopy prvků, které by jinak než synteticky, uměle, vzniknout nemohly. V přírodě se totiž nevyskytují. Na planetě Zemi bude naše působení zrovna takhle ještě po nějakou dobu dokládat plutonium-244. Platí to i pro umělé prvky, jako plutonium-239. Ty sice mají poločas rozpadu „jen“ 24 000 let, takže za milion let budou pryč, ale jejich stabilní dceřiné produkty rozpadu budou v horninách patrné miliardy let.

A dál? Dál je třeba zmínit syntetické sloučeniny. Které mohou být detekovány v sedimentech, byť by se s postupujícím časem mohly proměnit, ale stále budou rozpoznatelné. Do téhle kategorie spadají například chemikálie, umělá hnojiva a plasty.

Ta naše antropocénní vrstva odpadů, vystýlka v hnízdě naší civilizace, kterou jsme v krustě na Zemi - ať už na souši nebo v oceánech - zatím vytvořili, tu zkrátka už zůstane v určité podobě navždycky. A navždycky bude dokumentovat naši někdejší přítomnost. Stejně jako dnes z ropného ložiska vyčteme cosi o tom, že tam kdysi byl prales přerostlých přesliček, půjde i za desítky milionů let poznat, kde jsme tam měli skládky.

Hezká vizitka to moc není, ale tak už to prostě s civilizacemi bývá. Rostou, vyvíjejí se. A přitom tyjí z toho, co se v jejich okolí nabízí a tak ovlivňují své okolí. To samé by bylo poznat i po civilizaci nám předcházející. Ale nic takového tu holt není.

Přítomnost civilizace dokládají atypické koncentrace vzácných prvků a zemních minerálů na místech, kde by se přirozeně nevyskytovaly. Přítomnost civilizace dokládají i změny v biodiverzitě. Překvapivě méně než vymírání celých druhů jejich nepřirozená (člověkem ovlivněná) distribuce a taky šíření druhů nových (které by se bez pomoci člověka neodehrálo).

Pokud by třeba naše civilizace zítra zanikla, za takových deset milionů let by nějaký budoucí archeolog nenašel jedinou cihlu, ale v geologické vrstvě bychom zůstali jasně podepsáni šokujícím nárůstem kovů, převrstvováním hornin, pozůstatky plastoaglomerátů a podivným složením izotopů.

Je trochu ironie, že „s okolním vesmírem“ nejsme zatím schopni pořádně komunikovat ani posledních sto let, ale garance toho, že naše přítomnost na planetě Zemi půjde poznat, přetrvá s jistotou ještě nějakých 250 milionů let.

Představa ztracených civilizací je sice lákavá, ale s realitou se míjí. Planeta Země je sice báječné místo pro život, ale není zrovna diskrétní v tom, kdo na ní kdy žil. A jediná civilizace, která tu zatím dokázala změnit chemii atmosféry, přeskládat horniny a zaplnit sedimenty materiály, které tu nikdy předtím neexistovaly, je ta naše.

Zdroj: skeptoid.com, cambridge.org, Wikipedia.org