Domy mají příběhy. Zpravidla to ale nebývají příběhy cestovatelské, protože budovy se drží pevně svými základy země tam, kde byly postaveny. Tu a tam jim s pohybem z místa na místo může pomoci velká voda nebo zemětřesení, hurikán, ale z toho moc veselá historka nekouká. Co když ale někdo dům rozebere, po dílech přepraví přes oceán a zase smontuje? Právě to činí Virginia House unikátním.
První kapitolu historie domu, kterému se dnes říká Virginia House, vezmeme rychle. Jako předkrm, po němž přijde hlavní chod. To abychom se nepřejedli. Svými základy a kamenným průčelím totiž „sahal“ až k roku 1109. K časům, kdy byl stavebně součástí převorství Božího hrobu Jeruzalémského. Augustiniánského kláštera. Jako samostatný dům, obydlí, se ale vyloupl až rozsáhlou přestavbou.
K té došlo v roce 1536, při rozpuštění katolických klášterů. Anglikánská církev se tehdy s tou „vatikánskou“ rozešla ve zlém. A z toho, co bylo kdysi klášterem Augustiniánů, se stal jen shluk nevyužívaných staveb, objektů. Které lidem v okolí anglického Warwicku sloužily jako příležitostný zdroj opracovaného stavebního kamene. Ne ovšem nadlouho.
)
)
)
)
Ruinu kláštera vcelku pohotově (pravděpodobně v roce 1538) a především velmi lacině zakoupil jistý anglický politik. Říkáme jistý, protože milosrdní dějepisci si jeho jméno nezapsali přesně. Buď se jmenoval Thomas Fisher, a nechal si říkat Hawkins. Anebo to byl Thomas Hawkins, kterému se říkalo Fisher. Historie je v tomhle nejasná.
Malá domů na anglický způsob
Ovšem k přesně popsaným zásluhám zmíněného politika patřilo, že z moci svého úřadu od „státu a koruny“ lacino odkoupil do svého majetku všechny rušené kláštery, kostely a kaple v okolí Warwicku. A využil je přičinlivě jako zdroj materiálu, který se ziskem odprodával na „státem vyžadované“ stavby v regionu, které sám nechával realizovat. Prostě taková malá domů, hezky od razítka až po stavební materiál.
Podstatné je, že bývalé převorství Augustiniánů na kámen nerozebral. Na to šlo o až moc fajnové místo i materiál. Takže z něj nechal pro sebe vystavět velmi honosné bydlení. Sídlo velkolepé, skoro až zámeckého střihu, zasazené do vznosných zahrad. Ten Hawkinsův (nebo Fisherův) dům pak necelých 390 let zdobil Warwick, a dokresloval podobu krajiny krásami okázalého anglického sídla.
V onom honosném sídle po krátký čas pobývala královna Alžběta I., v roce 1709 vstoupil do majetku Henryho Wise (královského zahradníka královny Anny) a vůbec na sebe nabaloval zmínky o nejrůznějších významných osobnostech a celebritách své doby. Jenže to přeci jen bylo až nad poměry reprezentativní a nákladné bydlení, které své majitele ruinovalo údržbou.
Takže jej poslední ne-aristokratický majitel v první polovině 19. století s gustem odprodává finančnímu domu, bankéřům z Lloyds. A ti po zbytek staletí sídlo udržovali jako notně ztrátovou investici do nemovitosti, aby se ji v roce 1925 rozhodli nabídnout do aukce.
Dům na součástky
Jen pro představu o tom, jak „vysoce“ si tu stavbu z Warwicku cenili, můžeme odcitovat z katalogu aukce. Zmiňovali v něm, že jde o bezvýhradný demoliční prodej, nabízející například vzácné staré dubové dveře, velké množství podlahových prken, celé trámy a další trámy, a obrovské množství vynikajících cihel, pískovce, opracovaného kamene, starých dubových a dalších krovů, nosníků.
Zkrátka, ten velkopanský dům z Warwicku byl po sto létech ne-péče bankéřů z Lloyds v takovém stavu, že se ani prodávající nenamáhali předstírat jinou hodnotu nemovitosti, než ve formě materiálu z demolice. Nepočítali s tím, že by se mohl objevit jiný „vážný zájemce“. A už vůbec nepočítali s tím, že by se mohl objevit Alexander W. Weddell.
Kdo? Alexander W. Weddell byl velvyslanec Spojených států amerických. Zájmy USA reprezentoval ve Španělsku a poté v Argentině. V Anglii byl roku 1925 jen na dovolené, a zrovna ve Warwicku se mu do rukou dostal katalog připravované aukce.
Na dům, jehož základy připomínaly klášter ze 12. století a podobu mu dala rozmařilost Hawkinse/Fishera ve století šestnáctém, se zajel podívat. A byť to byl dům v silně chatrném stavu, okamžitě k němu pojal velkou náklonnost.
Američanům domy neprodáváme!
Aukce prý není zapotřebí. Ten dům v ceně materiálu prý sakumprásk hned koupí. A z nadité prkenice hned vytáhne 3500 liber, aby to bylo každému v Lloyds jasné. Možná jsme měli zmínit, že kromě světové diplomacie vynikal Alexander W. Weddell tím, že byl neskutečně zazobaný. Ale to ostatně za chvilku poznáte sami.
To, že si „předkoupil“ - se započtenou inflací a v přepočtu na koruny - za 5,5 milionu úplnou barabiznu, nikomu v Lloyds nevadilo. Chtěli se jí tak jako tak zbavit. Ale najednou to začalo vadit všem okolo. Snad proto, že byl pan Weddell politicky exponovanou osobou, snad proto, že vztahy Anglie a USA tehdy nebyly nejvřelejší.
Najednou prostě byl hrozný problém, že se kupcem staroanglického sídla s přebohatou historií má stát Američan. Byly prý porušeny zásady aukcí; předkoupení majetku z dražebního katalogu bylo přestoupením zákona. Britský tisk projevoval nejvyšší možné pobouření. „Američané chtějí skupovat anglické památky!“ psalo se v novinách.
Úplně se zapomnělo na to, že ještě před chvílí chtěl předchozí majitel, bankéři z Lloyds, tu ruinu prodat na součástky a stavivo. To nikomu zvláštní nepřišlo. Ale Američanovi prodat anglické sídlo? To bylo nehorázné. Ten ohňostroj stupidity pak vyvrcholil proslovem jistého poslance v britském parlamentu, který navrhl, aby vláda intervenovala a celý prodej byl ihned zrušen, aby se zabránilo tomuto „vandalskému aktu“.
)
)
Domy dobré, ale sousedé na houby
Jak se ale postupně ukazovalo, Weddell neměl sebemenší zájem na tom, aby se usadil v Anglii ve Warwicku. Vzhledem k tomu mediálnímu humbuku se mu ani není co divit. Weddell to majestátní a rozpadající se staroanglické sídlo kupoval proto, že ho chtěl mít – u sebe doma. Čtete správně.
Ano, Alexander W. Weddell byl tak bohatý, že nechal ten starý dům cihlu po cihle rozebrat, a jako jednu velkou stavebnici z ušlechtilého materiálu jej loďmo nechal dopravit na své pozemky v Richmondu, ve Virgínii.
Abychom pravdě učinili za dost, při rozebírání té tudorovské nemovitosti se decentně pracovalo s trhavinou. Původní plán byl, že se po explozi z demolice odvezou jen zachovalé kameny a dřevo. Nicméně výbuch měl za následek rozštěpení celých zdí, které se položily do stran vcelku. Takže se to opravdu podařilo odvézt celé, jako obří domeček pro panenky.
Doplníme jen, že první zásilky lodí dorazily do Richmondu ve Virginii z kraje léta 1926, ale protože zdi byly poznamenány mořskou vodou, musely být ponechány k sušení ve stodole dalších šest měsíců. Ale to už jsou jen maličkosti.
Stavitelé ve Virgínii sestavili celou tu skládačku dohromady. Místy ji trochu doplnili a vylepšili, přiřadili k ní pár dalších materiálů.
V lednu 1929 byl ten fenomenální Virginia House hotový k nastěhování a manželé Weddellovi se do něj taky s chutí nastěhovali. Ve Virgínii byla velká móda bydlet v domech, které se typologii anglických venkovských sídel podobaly. Ale Weddell byl tehdy jediný, který se zabydlel „v originálu“, přepraveném do Států přes moře.
)
)
Když vy tak i my!
Virginia House se tím zapsal do historie. Historie šílené extravagance, bezbřehého utrácení a trochu taky památkového stavitelství. Protože skutečně nebývalo zvykem, že by domy někam po svém dostavění cestovaly. Virginia House ale urazil 6000 kilometrů přes moře.
Jen pro hrubou představu, na kolik to tak pana Weddella vyšlo: hříčka s přesunem nemovitosti mezi kontinenty posunula náklady na nějakých 120 milionů korun. Dům, který manželé Weddellovi obývali až do roku 1948 (kdy spolu zahynuli při železničním neštěstí) byl následně odkázán Historické společnosti Virgínie, která tím získala – s respektem k základům domu z 12. století – svůj historicky nejstarší a nejhodnotnější exponát.
Ten dům na Windsor Farms v Richmondu stojí dodnes. A byť vám na první pohled nepřijde o nic mimořádnější, než jiná šlechtická sídla z Anglie, je mimořádný právě tím, že sem připlul přes oceán.
)
)
Příběh o Virginia House by ale nemohl být kompletní, kdybychom k němu nedodali ještě jednu kapitolu. Americkou. Sousedem pana Alexandera W. Weddella v Richmondu byl totiž další zbohatlík (v Richmondu asi žijí jen zbohatlíci, zdá se).
Ten druhý zbohatlík se jmenoval Thomas Williams mladší. A přinejmenším ho hnětlo, že by pan Weddell měl mít jako jediný to pravé, originální a přímo z Anglie přepravené sídlo.
Proto nevymyslel nic lepšího, než že se spolu se svými agenty vydal do staré dobré Anglie, kde si v Irwell Valley, v Lancashire v severo-západní Anglii, pro sebe vyhlédl další šlechtické sídlo. A které si, po vzoru pana Weddella, nechal loďmo dopravit do Richmondu. Kde ho nechal sestavit na svém třiadvacetiakrovém pozemku s výhledem na řeku James.
To sídlo pojmenoval na Agecroft Hall, a byl hrdý na to, že ho ta přeprava a stavba vyšla ještě o pár milionů dráž.
)
)
Naštěstí tím nákupy starých šlechtických sídel v Anglii americkými zbohatlíky skončily. Jinak by asi vážně měly pravdu štvavé novinové články, pobouřeně volající po tom, že jim Američané skupují památky jako housky na krámě.
Zdroj: Wikipedia.org, VirginiaHistory.org, ČeskéStavby.cz, VisitRichmondVa.com
Poznáte hlavní historické architektonické slohy?
Rychlá poznávačka pro každého. Poznáte architektonický sloh podle jeho typických znaků?
