Kulaté experimentální paneláky, to opravdu mají jenom v Moskvě

„Soudruzi, myslete hlavně pokrokově.“ To je věta, která v zasedačce Mosprojektu-1, tedy moskevského stavebního institutu, v roce 1970 nepochybně zazněla. Po přítomných inženýrech a stavitelích tehdy nikdo nechtěl rozdojit kozla ani údernicky překonat normu tunami narubaného uhlí, ale nebylo to od toho zase tak daleko. Zadání, tlumočené z úst nadřízených, totiž znělo: „Postavit panelák jinak“.

Ne, smysl to příliš velký nedávalo. Moskva tehdy zoufale řešila nedostatek dostupného bydlení, utápěla se v bytové krizi, která se s nějakým výkladem socialistického blahobytu moc srovnávat nedala. A ta sovětská krize se tehdy řešila hromadnou výstavbou rozlehlých panelákových sídlišť. Obřích panelákových čtvrtí, měst ve městě.

Všem inženýrům Mosprojektu-1 bylo tehdy jasné, že „řešení bytové krize právě paneláky“ má své nepřiznané nedostatky, ale za dané vypjaté situace s nedostupným bydlením pořád docela slušně fungovalo. Tak proč ho měnit? Proč zasahovat do něčeho, co jakžtakž zabírá? Proč odčerpávat zdroje, materiál a kapacity na něco, co bude jen experimentem?

I kdyby se na to zeptali, bylo předem jasné, že by jim k tomu vedení stejně nic bližšího neřeklo. Zakázka na „Panelák postavený jinak“ přišla shora, a s tím se prostě polemizovat nedalo.

Inženýři rovněž chápali, že celá tahle podivná zakázka má dost výbušný potenciál. Neúspěchy k experimentování zkrátka patří, a neúspěch u takové zakázky, o kterou má zájem „někdo nahoře“, by je mohl snadno překlasifikovat na stavitele úzkorozchodné trati někde na Sibiři. Takže zbývalo vyřešit, kdo že se toho Černého Petra ujme. Volba starých kádrů padla na dva mladé zaměstnance kanceláře, architekta Jevgenije Stama a inženýra Alexandra Markelova.

„Jsou mladí, průbojní, hlavy mají otevřené a myslí jim to socialisticky,“ říkalo se nejspíš na té poradě též, zatímco ti dva vyvolení nešťastníci bledli. Nemilosrdný osud je spojil nad zadáním, které se nezdálo mít řešení v oboru reálných možností. Co totiž chcete udělat na paneláku jinak? Může být větší, menší. Rekordní. Ale ve výsledku králíkárnu taky neuděláte jinak. Vždycky to bude hranatá krabice.

A právě od těch neradostných úvah se oba pánové nakonec odpíchli. Paneláky se do městské krajiny propisují svým pravidelným formátem, geometrií kvádrů. Tak proč nezměnit právě to? Proč neudělat panelák, který nebude kvádrem, uniformním blokem. Proč nepostavit panelák, který bude kulatý? Dá se odtušit, že vás hned pár dobrých důvodů napadne. Ale tím si to teď kazit nebudeme.

Těžko říct, kolik vodky při tom plánování nakonec proteklo, ale projekt byl skutečně pro svou originalitu odklepnut a schválen. Možná tomu malinko napomohlo, že se s nadějí hledělo o deset let dopředu, kdy se v Moskvě měly (v roce 1980) konat olympijské hry. A sovětské hlavní město se potřebovalo světu něčím „ukázat“. Hranaté paneláky byly všude, kulatý ovšem neměli nikde.

Možná se právě tenkrát zrodila i ona apokryfní legenda o tom, že by těch kulatých paneláků mělo vyrůst pět. Jako olympijských kruhů. Ale tenhle příběh už skutečně pravdivý není. Na víc než na jeden experiment si Mosprojekt-1 netroufal. Naštěstí, dlužno dodat. Protože kruhový objekt, který začal růst v ulici Něžinskaja, si skutečně ke slávě dopomohl jen svým tvarem, a nikoliv kvalitou bydlení.

Moskevský kulatý panelák byl dohotoven nadmíru rychle, v roce 1972. A byl dílem ve své podstatě ohromným. Průměr toho obytného kruhu činí 155 metrů. V sobě pak nese úctyhodných 913 bytů a šesti výraznými průchody nabízí prostup do centrálního nádvoří. Vchodů do téhle nádhery vede šestadvacet. Což jen přidávalo k chaosu s hledáním adresy, na které bydlíte.

Orientace v tomhle zakrouženém prostoru totiž byla pro obyvatele ještě komplikovanější, než na „obyčejném“ obřím panelovém sídlišti. Zvlášť starší obyvatelé a důchodci na to dopláceli. Jako první si ale začali na kulatý projekt stěžovat ostatní architekti a inženýři. Proč? Bylo to prý trestuhodné mrhání místem, stavebními parcelami. Kdyby se místo „kruhu“ stavělo klasicky v řadách, stály by tu přinejmenším tři linie paneláků, a vešlo by se sem taky třikrát tolik lidí.

Komplikace tím ale teprve začínaly. Docela zhoubná totiž u tohoto zakrouženého monstra byla akustika. Masiv panelových zdí v městské krajině utvářel kaňon, ve kterém se každý hluk nesl s katastrofální ozvěnou do všech oken. A to uprostřed kruhu stálo dětské hřiště, plné výskajících výrostků.

Další problém byl s tím, že struktura toho Bubliku, jak mu místní přezdívali, fungovala jako termální komín. Teplý vzduch tudy vanul vzhůru, a horní etáže domu se v létě do extrémů přehřívaly. V zimě naopak trpěly byty v přízemí chladem. Nedostatečné izolace a konstantní vanutí průvanu z bytů vyfoukávalo teplo.

Ačkoliv se tahle nová „kulatá norma“ jevila být socialisticky rovnoměrná a spravedlivá ke všem, v praxi přispěla k tomu, že většina obyvatel se potýkala s nenaplněnou normou pro oslunění. Byty na severu byly celoročně notoricky tmavé, studené a nakonec i vlhké.

To největší peklo ovšem spočívalo v distribuci vnitřních prostor. Pokoje tu totiž nebyly řešeny pravoúhle, ale lichoběžníkově. Což obnášelo značné komplikace při zařizování domácností běžným sektorovým nábytkem.

Moskva nakonec nechala vystavět jen dva takové domy – ten druhý byl „věnován“ zaměstnancům moskevských filmových studií – ale dál už se v kulatých experimentech nepokračovalo. Sovětský svaz už byl na pokraji hospodářského kolapsu a ukázalo se, že údržba kulatých budov je příliš drahá.

Přesto, nebo možná právě proto, jsou oba moskevské Kulaťáky – ten z ulice Něžinskaja i ten z Dovženkovy ulice, vyhledávanými stavebními kuriozitami. Kulaté paneláky, to opravdu mají jen v Moskvě.

Zdroj: senseatlas.com, Wikipedia.org, AIF.ru