Ruská invaze proměňuje Kramatorsk v město plné ruin. Stovky civilních domů se staly terčem raket a dělostřelby. Je to zvláštní, ale domu č. 7 v ulici Mariji Pryjmačenko škoda nebyla. V něm sovětská mentalita zabíjela již dlouho před válkou.
Nešťastná sedmička
Kramatorsk se ještě drží, byť frontová linie od něj leží nedaleko a je pravidelně vystaven ostřelování. Ruské rakety tu na civilní zástavbu dopadají pravidelně. Ničí a zabíjí. V kontextu bezbřehé destrukce vyvolané invazní armádou je skoro zbytečné zmiňovat, že jen v tomto východo-ukrajinském městě v Doněcké oblasti byly poškozeny a zničeny stovky domů. O dost podivněji může znít, když řekneme, že jednoho z nich škoda vlastně nebyla.
Je to ale tak. Dům v ulici Mariji Pryjmačenko si destrukci sice nezasloužil, ale v pravém slova smyslu vystavěn být taky nikdy neměl. Protože, dlouho před ruskou invazí, sám zabíjel své nájemníky. Ten zmíněný dům měl číslo popisné 7, ale šťastná ona sedmička rozhodně nebyla.
)
)
)
)
Radost netrvala dlouho
Zvlášť ne pro ty, kdo uvnitř jeho zdí žili. První obyvatelé se dovnitř „čerstvě“ dostavěného paneláku nastěhovali v roce 1980. Tehdy ještě ta kramatorská ulice nesla jméno Gvardějců Kantemirovců. To ale tak podstatné není. Šlo o nejnovější přírůstek celého bloku v ulici, bytový dům vybavený výtahem a tekoucí teplou vodou tehdy působil jako neobvyklý luxus na neradostné poměry sovětské bytové výstavby.
Rodina, která se sem nastěhovala mezi prvními – jmenovat ji z pietních důvodů nebudeme – si nejspíš nemohla přát víc. Šlo pravděpodobně o jeden z nejlepších bytů ve městě. Jejich radost však netrvala dlouho.
Leukémie není chřipka
Pouhý rok po nastěhování byla jejich osmnáctileté dceři diagnostikována leukémie, a během několika měsíců zemřela. Rodina se z této tragédie sotva vzpamatovala, když stejná hrozná nemoc, leukémie, postihla i jejich šestnáctiletého syna, který krátce poté rovněž zemřel. Ani tím to neskončilo. Následovala další smrt, matka se stala třetí obětí leukémie v rodině.
Co za tím mohlo stát? Snad dědičné zatížení nebo prokletí? Osmdesátá léta a sovětská mentalita byly dva faktory stojící za tím, že se nikdo nenamáhal to prošetřit. Rodina, zredukovaná tragédiemi na otce a dítě, se odtud odstěhovala. V bytě, který se pro jejich drahé stal kryptou, už pobývat nechtěli. Když se odstěhovali, přidělil městský výkonný výbor byt další mladé rodině. A scénář tragédie se začal opakovat.
V roce 1987 zemřel druhé rodině jejich dospívající syn. Na leukémii. A než se dobrali nějakého rozřešení, leukémií těžce onemocněl i jeho mladší bratr. V kritickém stavu ležel v nemocnici, bez naděje na uzdravení.
)
Nejdřív cesium, potom bomby
Naprosto zdrcený otec konečně prosadil zahájení vyšetřování. Se zvláštním důrazem na to, že v tomto jediném konkrétním bytě domu na ulici bylo zaznamenáno pět případů výskytu leukémie, což bylo naprosto anomální.
Ovšem nezapomínejme na socialistickou mentalitu a jí tak vrozenou neúctu k lidskému životu: první etapy vyšetřování spočívaly jen v tom, že se v bytě poškozených sešel domovní výbor a podíval se, jak mají uklizeno. Pak tu byla kontrola uličního výboru, kterou víc zajímaly nezalité muškáty. Po nich taky přišla kontrola z úřadu: „Vám se soudruhu nelíbí, že žijete v moderním bytě, který vám přidělil stát?“
)
)
Nález radioaktivní kapsle
Víc papíru bylo popsáno o tom, jak se stížnost onoho otce nese „po stranické linii“ a jak uvědomělý či neuvědomělý je jeho politický profil. Takže se „vyšetřování“ neposunulo nikam. Teprve po dalších dvou letech, z kraje roku 1989, byly úřady natolik přesvědčeny, že vyslaly do bytu tým techniků s dozimetrickým přístrojem. A ti konečně zjistili nebývale vysokou, vlastně kritickou úroveň radiace. Zejména v pokoji, kde spaly děti, hodnoty výrazně překračovaly běžné limity.
Ti vyšetřovatelé nakonec odhalili, že záření vychází ze stěn. Přesněji z jedné stěny. Obyvatelé domu byli rychle evakuováni a ona zeď byla rozebrána. Kus betonového panelu byl odeslán do Kyjevského ústavu jaderného výzkumu, kde z něj vědci vyjmuli malou kapsli, obsahující vysoce radioaktivní cesium-137, používané v měřičích úrovně radiace.
)
)
Podle sériového čísla vyraženého na kapsli bylo zjištěno, že se ztratila v kamenolomu, odkud pocházel štěrk použitý při výstavbě domu. Jakousi nešťastnou náhodou se kapsle v lomu ztratila, a smísila s betonem. Aby na dlouhá léta uvízla ve zdi, mezi byty číslo 85 a 52, poblíž dětských postelí.
Tato tragická nehoda vedla k bezprostřední smrti čtyř lidí, a k silnému ozáření dalších sedmnácti osob. Vesměs obyvatel těch sousedících bytů. I ti nakonec museli být odesláni na léčení a jejich pobývání v na socialistické poměry „luxusním“ paneláku jejich existenci zrovna neprodloužilo. Po odstranění předělové panelové stěny se úroveň radiace vrátila na „běžné prahové“ hodnoty a bydlelo se v něm dál. Vlastně až donedávna.
)
Zmíněný dům s číslem popisným 7 na kramatorské ulici Mariji Pryjmačenko se nedávno přiřadil k těm, které zničilo ruské bombardování. Škoda ho ale není. Sovětská mentalita tu totiž zabíjela obyvatele již dříve.
Zdroj: AmusingPlanet.com
