Ruská invaze proměňuje Kramatorsk v město plné ruin. Stovky civilních domů se staly terčem raket a dělostřelby. Je to zvláštní, ale domu č. 7 v ulici Mariji Pryjmačenko škoda nebyla. V něm sovětská mentalita zabíjela již dlouho před válkou.
Nešťastná sedmička
Kramatorsk se ještě drží, byť frontová linie od něj leží nedaleko a je pravidelně vystaven ostřelování. Ruské rakety tu na civilní zástavbu dopadají pravidelně. Ničí a zabíjí. V kontextu bezbřehé destrukce vyvolané invazní armádou je skoro zbytečné zmiňovat, že jen v tomto východo-ukrajinském městě v Doněcké oblasti byly poškozeny a zničeny stovky domů. O dost podivněji může znít, když řekneme, že jednoho z nich škoda vlastně nebyla.
Je to ale tak. Dům v ulici Mariji Pryjmačenko si destrukci sice nezasloužil, ale v pravém slova smyslu vystavěn být taky nikdy neměl. Protože, dlouho před ruskou invazí, sám zabíjel své nájemníky. Ten zmíněný dům měl číslo popisné 7, ale šťastná ona sedmička rozhodně nebyla.
Radost netrvala dlouho
Zvlášť ne pro ty, kdo uvnitř jeho zdí žili. První obyvatelé se dovnitř „čerstvě“ dostavěného paneláku nastěhovali v roce 1980. Tehdy ještě ta kramatorská ulice nesla jméno Gvardějců Kantemirovců. To ale tak podstatné není. Šlo o nejnovější přírůstek celého bloku v ulici, bytový dům vybavený výtahem a tekoucí teplou vodou tehdy působil jako neobvyklý luxus na neradostné poměry sovětské bytové výstavby.
Rodina, která se sem nastěhovala mezi prvními – jmenovat ji z pietních důvodů nebudeme – si nejspíš nemohla přát víc. Šlo pravděpodobně o jeden z nejlepších bytů ve městě. Jejich radost však netrvala dlouho.
Leukémie není chřipka
Pouhý rok po nastěhování byla jejich osmnáctileté dceři diagnostikována leukémie, a během několika měsíců zemřela. Rodina se z této tragédie sotva vzpamatovala, když stejná hrozná nemoc, leukémie, postihla i jejich šestnáctiletého syna, který krátce poté rovněž zemřel. Ani tím to neskončilo. Následovala další smrt, matka se stala třetí obětí leukémie v rodině.
Co za tím mohlo stát? Snad dědičné zatížení nebo prokletí? Osmdesátá léta a sovětská mentalita byly dva faktory stojící za tím, že se nikdo nenamáhal to prošetřit. Rodina, zredukovaná tragédiemi na otce a dítě, se odtud odstěhovala. V bytě, který se pro jejich drahé stal kryptou, už pobývat nechtěli. Když se odstěhovali, přidělil městský výkonný výbor byt další mladé rodině. A scénář tragédie se začal opakovat.
V roce 1987 zemřel druhé rodině jejich dospívající syn. Na leukémii. A než se dobrali nějakého rozřešení, leukémií těžce onemocněl i jeho mladší bratr. V kritickém stavu ležel v nemocnici, bez naděje na uzdravení.
Nejdřív cesium, potom bomby
Naprosto zdrcený otec konečně prosadil zahájení vyšetřování. Se zvláštním důrazem na to, že v tomto jediném konkrétním bytě domu na ulici bylo zaznamenáno pět případů výskytu leukémie, což bylo naprosto anomální.
Ovšem nezapomínejme na socialistickou mentalitu a jí tak vrozenou neúctu k lidskému životu: první etapy vyšetřování spočívaly jen v tom, že se v bytě poškozených sešel domovní výbor a podíval se, jak mají uklizeno. Pak tu byla kontrola uličního výboru, kterou víc zajímaly nezalité muškáty. Po nich taky přišla kontrola z úřadu: „Vám se soudruhu nelíbí, že žijete v moderním bytě, který vám přidělil stát?“
Nález radioaktivní kapsle
Víc papíru bylo popsáno o tom, jak se stížnost onoho otce nese „po stranické linii“ a jak uvědomělý či neuvědomělý je jeho politický profil. Takže se „vyšetřování“ neposunulo nikam. Teprve po dalších dvou letech, z kraje roku 1989, byly úřady natolik přesvědčeny, že vyslaly do bytu tým techniků s dozimetrickým přístrojem. A ti konečně zjistili nebývale vysokou, vlastně kritickou úroveň radiace. Zejména v pokoji, kde spaly děti, hodnoty výrazně překračovaly běžné limity.
Ti vyšetřovatelé nakonec odhalili, že záření vychází ze stěn. Přesněji z jedné stěny. Obyvatelé domu byli rychle evakuováni a ona zeď byla rozebrána. Kus betonového panelu byl odeslán do Kyjevského ústavu jaderného výzkumu, kde z něj vědci vyjmuli malou kapsli, obsahující vysoce radioaktivní cesium-137, používané v měřičích úrovně radiace.
Podle sériového čísla vyraženého na kapsli bylo zjištěno, že se ztratila v kamenolomu, odkud pocházel štěrk použitý při výstavbě domu. Jakousi nešťastnou náhodou se kapsle v lomu ztratila, a smísila s betonem. Aby na dlouhá léta uvízla ve zdi, mezi byty číslo 85 a 52, poblíž dětských postelí.
Tato tragická nehoda vedla k bezprostřední smrti čtyř lidí, a k silnému ozáření dalších sedmnácti osob. Vesměs obyvatel těch sousedících bytů. I ti nakonec museli být odesláni na léčení a jejich pobývání v na socialistické poměry „luxusním“ paneláku jejich existenci zrovna neprodloužilo. Po odstranění předělové panelové stěny se úroveň radiace vrátila na „běžné prahové“ hodnoty a bydlelo se v něm dál. Vlastně až donedávna.
Zmíněný dům s číslem popisným 7 na kramatorské ulici Mariji Pryjmačenko se nedávno přiřadil k těm, které zničilo ruské bombardování. Škoda ho ale není. Sovětská mentalita tu totiž zabíjela obyvatele již dříve.
Zdroj: AmusingPlanet.com


