Německý Eisenhüttenstadt nabízí bydlení na zkoušku, byty za pár eur a naději na nový začátek. Město, které kdysi neslo jméno Stalina a dnes se potýká s vylidňováním, zoufale hledá nové obyvatele. Má to ale jeden zásadní háček: vítáni jsou jen ti „správní“.
Někdejší Stalinstadt je ze všech stran obklopen průmyslem
Pičín a Řitka na Příbramsku anebo mělnický Kozomín si se svými názvy užily starostí už dost. Ale nakonec se dostaly z map do širokého povědomí a lidé se za to, že v nich bydlí, stydět ani trochu nemusí. Koneckonců, jsou to malebné české obce. O tom si německý Eisenhüttenstadt může jen nechat zdát. A nejen proto, že si osm let – od roku 1953 – nechal říkat Stalinstadt.
Jméno největšího sovětského řezníka odtud pořád nevyvanulo. Dílem proto, že čerstvé povětří v tomto sídle na levém břehu řeky Odry za mnoho nestálo. Sídlo je totiž ze všech stran obstoupené fabrikami a hutěmi, komíny. Není to náhoda, ale ukázka moderního socialistického realismu při plánování zástavby. Zaslouží si to vysvětlení.
)
Co nejblíže z bytu do práce
Tak jako se dnes experimentuje s tzv. patnáctiminutovými městy – zelenými ekologickými městy, kde vlastně nepotřebujete auto, protože to v nich všude máte nejdál patnáct minut pěšky – zkoušeli to už v 50. letech komunismem prosáklí inženýři z východu Německa. Pálilo jim to. Proč by se měl perspektivní dělník socialismu, řekněme slévač z ocelárny, unavovat hodinovou cestou do práce, že? Jak má stachanovsky lámat rekordy a normy, když se takhle zbytečně vyčerpává?
Proto to plánovači Stalinova města zařídili tak, aby zmíněný zaměstnanec z okna svého podnikového bytu viděl na bránu své fabriky a bydlel hned naproti své práci. A do obchodu, k doktorovi anebo k návštěvě socialisticky uvědomělého divadla to neměl o nic dál. Tomu nápadu nebylo co vytknout. Výkonnost byla na výši. Zkuste si taky předstírat nemocenskou, když vám z dílny šéf směny vidí div ne do obýváku.
)
Špína Ocelového města
Jediným funkčním zádrhelem bylo, že provozy hutí a oceláren nepatří ani omylem k těm nejčistším a nejtišším. Takže nad rámec perspektivy práce ve fabrice oceněné rudými hvězdami a na svou dobu velmi slušného podnikového bydlení to vlastně moc k bydlení nebylo. Stalinstadt byl špinavým městem, s katastrofálním ovzduším a prachbídnou ekologickou situací, s nekonečně depresivní podobou verneovského Ocelového města. Od budovatelské práce se těžko odpočívá, když ji máte pořád před očima.
V jednašedesátém si tu konečně všimli, že jméno gruzínského diktátora už tolik netáhne, a tak se v rámci celonárodní destalinizace přejmenovali na Eisenhüttenstadt, Město ocelových hutí. Ani tomu názvu není co vytknout. Snad jen, že pokud sami nemáte co společného s ocelovými hutěmi, nikterak vás neláká. Pičín, Kozomín i Řitka mohou probudit vaši zvědavost, zvlášť když se k tomu přidá pěkná písnička.
)
Bydlení zde žádné terno nebylo
Samo jméno města, které leží na polské hranici a vzdušnou čarou 120 kilometrů od Berlína, byl ale ten menší problém. Po rozpadu NDR a celého východního bloku už totiž nebyla taková poptávka po oceli na tanky a válečné lodě. Ocelárny byly zprivatizovány, a nový majitel - firma ArcelorMittal – utáhla kohout výroby na polovinu. Jinými slovy: propustila polovinu zaměstnanců. Které tu bez práce skutečně nic nedrželo, a raději se přestěhovali jinam. Což vcelku názorně ilustruje, že bydlet tu zase takové terno nebylo.
Novodobé město duchů
Nicméně se to promítlo do skutečnosti, že celý Eisenhüttenstadt – dimenzovaný socialistickou výstavbou na 60 000 obyvatel a obývaný po rozpadu NDR 53 000 obyvateli – se počtem obyvatel smrsknul na necelých třiadvacet tisíc. Stal se, byť tedy ne úplně a v pravém slova smyslu, městem duchů. Už na pohled hodně zvláštním sídlem, protože v něm viditelně chyběli lidé.
Město samo nebylo a není vlastně nijak staré. Většina zástavby tu pochází z 50. a 60. let, občanská vybavenost tu vytvořená je. Jen nemá komu sloužit. Eisenhüttenstadt vypadal a pořád ještě vypadá jako město po středověké morové epidemii. Ulice, chodníky i sídliště jsou „moc velké“ na tak málo lidí. Lidí spíše postarších, protože mladí se tu nedrží. Ti dávno odešli hledat práci a živobytí jinam.
)
Utrácet nebo šetřit?
Pro městskou radnici tím pochopitelně vyvstala celá řada rozpočtových problémů. Údržba silnic, parkovišť, technických služeb nebo osvětlení města je designována na více než dvojnásobný počet obyvatel. A je možné ten servis buď naplňovat - a tím pádem dvounásobně utrácet nad limit, mrhat prostředky – anebo je nenaplňovat a šetřit, ale tím taky drasticky snižovat obyvatelnost celého sídla.
Dost dobře nemůžete říct, že do vzdálenějších bloků města nebudete zajíždět svážet odpadky, protože se to nevyplatí. On v těch vzdálenějších blocích pořád ještě někdo žije. Ale budete-li tam nehospodárně a neefektivně pro odpad zajíždět, budete na to doplácet z rozpočtu, který vám sotva poloviční počet obyvatel města nikdy nedoplní. Eisenhüttenstadt je tak lapený do pasti narýsované plány socialistického realismu.
Řešení je zřejmé: nalákat sem více obyvatel. Snadné to ale není. Protože Město ocelových hutí k nastěhování skutečně neláká každého. Vstávat a usínat s výhledem na věže oceláren není nic, po čem by mladí Němci toužili. Ti netouží ani po bydlení ve městě, jehož okolí připomíná scenérie z nějaké ekologické katastrofy.
)
Eisenhüttenstadt přitom velmi názorně ukazuje i na celý paradox evropské bytové krize. Ta totiž není primárně vyvolaná tím, že „by nebylo dostupných bytů“. Bydlení existuje všude, v Německu i v Česku. Ale ne tam, kde by to zrovna bylo zapotřebí. Eisenhüttenstadt vstupuje do německé nabídky realit s několika tisíci volných bytů k prodeji. A neprodává dohromady žádné. Ba dokonce je – v době krize bydlení – musí pro nehospodárnost a nezabydlenost bourat.
Ve Městě ocelových hutí dosahují měsíční nájmy průměru 6,3 eur (150,- korun) na metr čtvereční pronajímané plochy. To je čtvrtina toho, co by se platilo za velmi podprůměrné nájmy bytů v Berlíně. Ale ono to do Eisenhüttenstadt skutečně nikoho neláká. Protože je to ošklivé a neperspektivní město. Neperspektivní nejen proto, že svou existenci tak těsně propojilo s ocelárnami. A Stalinem. To je chyba minulosti, za kterou už dnes vinu jeho zbývající obyvatelé nenesou.
Bydlení na zkoušku. A kádrování
Neperspektivní je svým aktuálním přístupem. Však se k tomu dostaneme.
V rámci rozsáhlé popularizační kampaně se radnice Eisenhüttenstadt rozhodla lákat nové obyvatele skrze tzv. Probewohnen program. Co to je? Velmi originálně podané „bydlení na zkoušku“. V podstatě to vystihuje zvolání: „Pojďte si vyzkoušet, jak se u nás bydlí.“ Když se do toho programu přihlásíte a vyberou vás, můžete do Města ocelových hutí na dva týdny přijet.
Bydlet budete v už zařízeném bytě, a nájem máte čtrnáct dní zadarmo. Lidé z programu vám ukáží, kam se tu chodí nakupovat, kde se tu dá najít práce, kam se dá vyjít na procházku. To abyste poznali, že to tu není tak zlé. Jak říkají místní: „Naše image je často horší než realita“.
Není to prý taková divočina; není to jen o oceli, hutích a špíně. Pivo je tu slušné. Žít se tu dá dobře, budou vás večer přesvědčovat při posezení u Stammtisch, tedy stolu se starousedlíky. Dají vám poznat, že byste tu byli vítaní. A po těch dvou týdnech se můžete rozhodnout, jestli to bude právě vaše pravé bydlení. Místo pro váš život.
)
Má to ovšem pořádný háček. Ten Probewohnen program s bydlením na zkoušku tedy špatný není, je to dost chytrý nápad. Neperspektivní je ovšem přístup starousedlíků. Kteří sice zoufale hledají nové občany pro své město, ale urputně se snaží korigovat to, jací ti občané budou. Jakého původu. A ano, i jaké rasy. Obšírně to kádrování popisuje například reportáž z žurnálu Guardian.
Obyvatelé Eisenhüttenstadt si totiž opravdu silně nepřejí, aby se za jejich lacinými nájmy a levnými byty do města táhli nějací Pákistánci, Afghánci, Turci anebo snad dokonce Ukrajinci. Ne, nestojí o umouněné Poláky zpoza hranic, a o tom, že nestojí ani o přivandrovalce z Čech, netřeba pochybovat. Chtějí mladé a perspektivní Němce.
)
Migranty tu chceme. Nebo nechceme?
Nejsilnější politickou stranou ve městě a okolí je krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), která si chce ohlídat, kdo tu žít bude a kdo nikoliv. Procházky po bývalé Leninově třídě v bývalém Stalinstadt zkrátka nejsou pro každého. Je to další paradox, že město s obyvateli tak silně se vymezujícími proti migraci své budoucí přežití spojuje s migrací. Ovšem migrací jen těch správných Němců.
Ještě s jedním paradoxem můžeme posloužit: mnoho z místních starousedlíků doufá, že uvadající slávu města může přinést restart ocelárenského průmyslu. Chybička je ovšem v tom, že budoucnost hospodaření společnosti ArcelorMittal je velmi silně spjata s vývozem jakostní oceli do USA. A je to americký prezident Donald Trump, vzor místní politické scény, který v současnosti vývozními cly decimuje ocelárenský průmysl. Milovat ty, kteří je ničí a nenávidět takové, co by je mohli zachránit? To zažijete jen v Eisenhüttenstadt.
)
Zkrátka, staré pořádky z města ocelových hutí stále ještě nevyvanuly, a jen nedostatkem čerstvého povětří to asi není. Bude přinejmenším zajímavé sledovat, jak si Eisenhüttenstadt, tenhle skanzen socialistického realismu, povede dál.
Zdroj: Eisenhüttenstadt.de, TheGuardian.co.uk.com, berliner-zeitung.de
