Už je to taková zažitá demografická informace, která se opakuje pořád dokola. Ta faktická mantra zní: Podle zprávy OSN se předpokládá, že do roku 2050 bude v městských oblastech žít zhruba 6,419 miliardy lidí, tedy 68 procent světové populace. Přežvýkáno, sedm z každých deseti lidí bude obývat města.
Tato předpověď přirozeně nutí k mnohým zamyšlením. Z nichž jedno souvisí s tím, jak to bude v blízké budoucnosti asi vypadat na venkově. Protože, čistě početně, bude-li sedm z deseti obyvatel sídlit v městských aglomeracích, pro oblasti venkovské už budou „zbývat“ jen tři lidé z deseti. Méně než dnes. Jen pro představu, dnes jsou města domovem pětapadesáti procent populace. Takže venkovské regiony nezbytně projdou docela razantním úbytkem populace. A velká otázka s tím spojená zní, zda to bude dobře nebo špatně pro přírodu okolo. Přičemž by se mohlo zdát skoro automaticky, že to bude pro přírodu dobré. Méně lidí mimo města musí nutně znamenat více prostoru pro divočinu, pro stromy a lesy, pro nejrůznější živočichy. To, co si lidé vypůjčili, se znovu pomalu stane součástí přírodního prostředí. Nebo ne?
)
Spíš ne. Určitá vodítka totiž poskytuje studie japonských výzkumníků z univerzit v Tokiu a Kindai. Proč právě Japonci? Důvody jsou dvojí. Jednak proto, že Japonsko už svůj depopulační trend naplno zažívá. Méně přírůstků v populaci, respektive méně novorozenců než lidí odcházejících na onen svět, tu počítají od roku 2014. A současně je Japonsko demograficky charakteristické výrazným přesunem obyvatel z venkova do měst.
Téměř úplně vylidněný venkov je v mnoha japonských provinciích realitou, a tak je Země vycházejícího slunce ideálním místem k pozorování dopadů vylidnění na ještě donedávna obdělávanou krajinu v okolí dnes už prázdných osad a vesnic.
)
Japonští badatelé na to šli přes terénní monitoring výskytu různých volně žijících druhů živočichů a planě rostoucích rostlin. S využitím pokročilé techniky je tu velmi přesně mapují už od roku 2003 na více než tisícovce monitorovacích ploch. Takže při hodnocení biologické rozmanitosti v oblastech, odkud lidé mizí, se mohou opírat o skutečně pořádný balík solidních dat. O žábách, vážkách, ptácích, motýlech, malých a velkých savcích nebo původních a nepůvodních druzích rostlin, jejich výskytu, ví prakticky všechno.
Pokles, který bude bez lidí rychlejší
Proto taky mohli konstatovat, že v oblastech venkova docházelo k setrvalému poklesu biodiverzity, ztrátě biologické rozmanitosti druhů. A když se z těch oblastí odstěhovali poslední lidé? Pokles biodiverzity pokračoval i nadále. Prakticky pouze tam, kde venkovská populace lidských obyvatel zůstávala stabilní, byla relativně stabilní i biodiverzita.
Jak to? Proč se neobydlené pozemky nestaly zpět divokou džunglí? Výzkumníci to vysvětlují tak, že (v Japonsku) člověk je tu ústředním prvkem, faktorem celkové udržitelnosti ekosystémů. A že pro zachování biologické rozmanitosti jsou důležité tradiční zemědělské a sezónní způsoby obživy.
Biodiverzita japonského venkova stojí na tom, že je krajina posetá mozaikou pestrých biotopů. Od obdělávaných a prořezávaných sadů, přes tu a tam sekané bambusové háje, od agresivních plevelů zbavovaných polí nebo prořezávaných světlých hájů. Když odtud lidé odejdou, nezůstane nic, co by krajinu udržovalo v chodu.
Příkladem mohou být zarůstající a zplanělé terasy čajových plantáží, důmyslné systémy zavodňovacích kanálů, které se zanáší anebo naopak vysychající rýžová pole. Jde o svérázné a člověkem spolu-vytvořené ekosystémy, které bez člověka nepřežijí.
)
Některé druhy rostlin po odchodu lidí z venkova prosperují. Typicky jde ale jen o druhy nepůvodní, invazní. Které, když nejsou potlačovány, absolutně převládnou a začnou dominovat celým kilometrům čtverečním území. Pro typickou místní faunu nebo flóru z toho nic dobrého neplyne. Vylidňování venkova tak může být pro přírodu destruktivní.
K tomu, aby se příroda dala dohromady, nestačí vždy jen to, že jí člověk dá pokoj. Japonsko je příkladem země, kde demografické přesuny a vylidnění venkova přírodě rozhodně nepomáhá. A z toho příkladu se dá odtušit, že to moc „pozitivní“ nebude ani jinde.
Zdroj: TheConversation.com, UN.org
