Problém zelených budov? S přírodou se do měst navrací i škůdci

To jsou některé cíle, které si za své klade tzv. biofilní design. A protože je to zelené – takže se to líbí - daří se to uvádět do praxe. Zelených mrakodrapů, ozeleněných živých fasád, střešních zahrad a celých vegetací porostlých čtvrtí ve světě utěšeně přibývá. V architektuře jde momentálně o nesmírně populární směr, protože se v něm mísí všechny aktuální a skloňované trendy: udržitelná výstavba, ekologický provoz, podpora biodiverzity. Je to sexy, inovativní, kreativní.

Jak se ale ukazuje, tohle na pohled velmi lákavé ozelenění staveb - pokrytí stěn a střech budov vegetací - může přinést i problémy. Nedá se přitom říct, že by ony problémy byly kdovíjak nečekané. Naopak, jsou docela přirozené a očekávatelné. Když totiž otevřete dvířka přírodě, ona ráda přijde. Život si totiž vždycky najde cestu. Ovšem „příroda“ neznamená jen stálezelené stromečky a liány obsypané vonnými květy.

Jsou to i plísně, bzučivý a bodavý hmyz, všemožní hlodaví prevíti. Škůdci, jako třeba dřevomorky, dlouhozobky, octomilky, komáři, mouchy, pavouci, termiti a roztoči - které si přilákáte super-zelenou fasádou – například dokáží poměrně snadno znehodnotit koberce, kůži potahů, dřevo nábytku a obkladů, látky, potraviny i nádobí.

Mohou šířit nemoci, poškozovat majetek a kontaminovat potraviny v domácnosti. První názorné příklady ze světa zřetelně naznačují, že onen tolik proklamovaný biofilní design, když se vezme za špatný konec, nemusí být zase až taková výhra.

Vypořádat se s hmyzáky umíme, to ano, ale tím vlastně jen stíráme kvality biofilního designu. Přírodu si pak zveme blíž jen proto, abychom s ní intenzivně a nesmlouvavě zápasili, a bránili tím degradaci kvality našeho bydlení. A to asi dobře z principu není. Někde přitom vegetace na věžácích a zelené fasády fungují skvěle a bez kolizí, jinde je to učiněná katastrofa. Kde tedy vznikají ty chyby a jak se jim dá předcházet? Jak se dělá ten „dobrý“ biofilní design, který pomáhá lidem i přírodě?

Dokonalou ukázkou neúspěchu je například „experimentální zelené bydlení“ Qiyi City, vystavěné v čínském Čcheng-tu. V osmi věžích obytných bloků (s výškou až 30 pater) se tu od dubna 2020 nabízelo sídliště s 826 byty, vsazenými do jednoho obřího vertikálního lesa. Vypadalo to krásně, jako smaragdově zelené útesy, kde jen tu a tam ze sloupovitých struktur věžáků vykukují balkóny obsypané baldachýny popínavé vegetace. Nádhera.

Prvotní háček byl v tom, že mezi dohotovením díla, kolaudací a momentem, kdy jej developeři zpřístupnili nabídce, uběhly dva roky. Osazené lesní město Qiyi City si dvě léta rostlo samo pro sebe, aniž by jej někdo kontroloval, sestříhával a zahradnicky vedl. Zdivočelá vegetace sice výtečně naplnila záměr projektantů – tlumí hluk, zvlhčuje vzduch a chladí interiéry, zbavuje sídliště prachu. Ale dřív než nájemníci se tu zabydlel hmyz.

Na balkóny, okupované obřími koloniemi asijských sršní nebo divokých včel, se nepřekvapivě nikomu nechtělo. Lidí tu bydlela jen hrstka, a před dopady krás biofilního designu se museli skrývat, aby nedošli úhoně. A to skrývání? Inu, život v tmavých bytech, zastíněných vegetací – v bytech, do nichž se každou skulinkou dobývají pátravé kořínky popínavých rostlin, kde během pylové sezóny není k dýchání, kde je vlhko a plesnivo… ne, v Čcheng-tu se to opravdu nepovedlo.

Pokusy o nápravu pak byly snad ještě horší, než původní stav. Nápad s pomocí koncentrovaných insekticidů vyhubit bodavý hmyz jako vedlejší produkt způsobil otrávení, opadání většiny listnaté vegetace (kromě toho, že se nejspíš smrtícího koktejlu nadýchali i sami obyvatelé). A když pak do všudypřítomných květníků během monzunového období zapršelo?

Staly se tyhle mělké bazénky perfektní líhní komárů, moskytů. Qiyi City zůstalo betonově šedivé (tedy pro přesnost - podkladová barva fasád je tu spíš cihlově hnědá), zbavené olistěné vegetace, s nutností pravidelného stříkání insekticidů. Z čehož ta hrstka zbývajících obyvatel radost rozhodně neměla. Bydlení tu totiž nebylo čistější, než ve zbytku šestnáctimilionové metropole, ale spíš dost toxické.

Z kraje roku 2022 to developeři z Qiyi City zkusili znovu: kompletně vyklučili stávající vegetaci, přesadili a rozsadili novou a ne tak divoce rostoucí, zavedli všemožné kontrolní mechanismy, zařídili pravidelnou údržbu porostů. Napodruhé už to vyšlo. Jen s tím dovětkem, že tahle nezbytná péče o zeleň zvýšila cenu nájmů o 85 %. Developeři sem tedy nakonec přesunuli k dotovanému bydlení vlastní zaměstnance, protože bez lidí by biofilní design, příroda, znovu zvítězila nad architekturou pro lidi…

Za úspěch, a to hned světového formátu, je považován projekt Bosco Verticale – Vertikální les – který vyrostl v Miláně. Zprvu za něj byl chválen hlavně jeho šéf-architekt, Stefano Boeri. Ale s postupem času sílí hlasy, že za kvalitou tu stojí hlavně Laura Gatti. Botanička, která se postarala o detailní rozvržení umístění 800 stromů, 5000 keřů a 15 000 dalších trsů rostlin, adaptovaných na místní klima.

Její tvůrčí tezí bylo, že každá zahrada potřebuje zahradníka. A proto se tu o zeleň, koncipovanou jako součást exteriérů, teras a balkonů, dnes starají sami nájemníci. Tím se vytváří skutečně symbiotický vztah mezi lidmi a přírodou, a odchylky od harmonické rovnováhy se daří včas napravovat. V Čcheng-tu nic takového nebylo, lidi byli vsazeni do bytů v džungli. V Miláně také nebyla prodleva mezi nastěhováním nájemníků, a tito nájemníci předem akceptovali, že se o svou zeleň budou muset starat.

Qiyi City se vůbec stalo varovným příkladem pro řadu podobných projektů. Ukázaly se tu neduhy nedostatečně odvodněných květináčů, následky nedostatečné drenáže nezpevněných povrchů, nefunkční systémy sběry a rozvodů dešťové vody. A další projekty zelených domů, z Austrálie i USA, pak přidaly řadu dalších doporučení, o vhodnosti a přiměřenosti některých druhů zeleně pro výsadby, jejich schopnosti odolávat poměrně extrémním podmínkám růstu.

Pořád ale platí, že o vegetaci architektury vedené v biofilním designu se někdo musí starat. A buď to budou sami nájemníci, anebo pronajatá zahradnická firma – ale pak to bude něco stát. Náklady za každotýdenní údržbu pak prodražují u zelených projektů cenu nájmu o 20-45 %.

Cenu nájmů přitom nezvyšuje jen botanický servis, ale také poplatky za hubení škůdců. Protože ti si do nově vytvořeného přírodního prostředí cestičku najdou rychle. Snaha hubit je řekněme citlivěji, cíleně, selektivně – bez dopadů na zdraví obyvatel, na vegetaci – zkrátka lépe než to udělali v Qiyi City – dala vzniknout novému typu deratizačních specialistů. Jsou držiteli certifikací udržitelnosti, mají školy na to, aby svým zásahem neshodily ekologickou reputaci zelené budovy.

Ale laciní tihle profíci – slaňující se po věžácích a odloupávající sršní hnízda - rozhodně nejsou. Biologická kontrola a management škůdců na zelených budovách je poměrně novým oborem, který ale názorně poukazuje na to, že každá nedomyšlenost škodí. I u biofilního designu. Nestačí jen na projekt věžáku přimalovat pár stromků a říkat tomu příroda. O přírodu ve městech je třeba se starat, nebo se může snadno zvrhnout v něco nepěkného.

Zeleň ve městech nabízí předlouhou řadu výhod a benefitů. Ale privilegia zeleně zkrátka znamenají i povinnosti.

Zdroj: PubMed.ncbi.com, PestPreventionDesign.com, EconomicTimes.com, Skyscrapercenter.com, Brittannica.com   Curbed.com