Jak zvýšit odolnost budov a měst vůči krizím? Česká komora architektů vydala další TEZE ČKA

V současné době nabývá téma odolnosti, resilience, mimořádného významu. V zemích víceméně civilizovaných bývá zvykem, že se ke konkrétnímu tématu vyjadřují především odborníci. Tedy ne ti, co se jen rádi poslouchají ale ti, kteří skutečně mají co k dané problematice říct. V Česku se to spíš stává výjimkou z pravidla. O to větším a rozhodně příjemnějším překvapením jsou publikace TEZE ČKA. Tedy Teze České komory architektů.

Vyjadřují se velmi prakticky a inspirativně k nejrůznějším široce diskutovaným oblastem. K dostupnému bydlení, k územnímu plánování, například. Anebo nyní, relativně čerstvě, představují Deset tezí, Jak zvýšit odolnost budov a měst vůči krizím.

Co se tou odolností vlastně míní? „Jde v zásadě o schopnost systému, ať už budovy, veřejného prostoru, čtvrtě, města, regionu či státu, obstát v krizi, absorbovat šok, adaptovat se na něj a transformovat, aniž by ztratil svou základní funkci a identitu a zůstal dlouhodobě funkční,“ vysvětluje úvodem Petr Lešek, místopředseda ČKA. „Účelem publikace je především pojmenovat nejdůležitější aspekty odolnosti vystavěného prostředí a nabídnout je jako východisko pro odbornou i veřejnou debatu.“

Teze jsou určeny členům ČKA, samosprávám a státní správě, ale neomezují se jen na ně. Náleží i veřejnosti. „Tak široký záběr je totiž nezbytný, protože ve vystavěném prostředí všichni žijeme a významným způsobem ovlivňuje fungování celé společnosti,“ dodává Lešek. „Odolnost vystavěného prostředí je tak zásadní pro každého občana České republiky.“ A jaké teze ke zvýšení odolnosti budov a měst vůči krizím tedy Česká komora architektů navrhuje?

Obnova po živelné pohromě, například povodni nebo tornádu, by měla prostředí zlepšit. Nesmí zůstat u pouhého znovuvybudování téhož, ale pokrizová investice musí vycházet jak ze zkušeností získaných během pohromy, tak z aktuálních znalostí a odborných poznatků, aby bylo území lépe připraveno na budoucí krize a zároveň poskytovalo kvalitnější prostředí pro život obyvatel. Pouhá oprava „jako to bylo“ zvyšuje riziko opakovaného poškození a znamená promarněnou šanci ke zlepšení a neefektivní využití veřejných i soukromých prostředků.

Energetická krize a krize globálních trhů ukázaly limity jednostranného spoléhání na high-tech a smart řešení. Je proto nutné systematicky zohlednit i jednoduchá a robustní řešení, jejichž odolnost spočívá ve fyzikálních vlastnostech materiálů a promyšleném návrhu, který snižuje závislost na technologiích. Tento přístup reaguje také na prokázaný propastný rozdíl mezi teoreticky vypočtenou spotřebou energie a realitou provozu, způsobenou často selháním nebo nesprávným nastavením složitých systémů. Architektura se tak vrací k tvorbě srozumitelného, bezpečného a trvanlivého prostředí. Inspirativní je doporučení Technické univerzity v Mnichově: jednoduchá obálka eliminující komplikované detaily, vysoká tepelná setrvačnost, redukce provozních technologií a optimální plocha prosklení. Opomenuty by neměly být ani tradiční materiály a místní řemeslný um.

Velká většina budov a veřejných prostranství je již postavena a vyžadují či budou vyžadovat renovace. Ty by se, podobně jako v pokrizovém přístupu BBB, neměly omezovat pouze na snížení energetické náročnosti. Renovace probíhá vždy jednou za delší časové období, a proto by měla být vždy komplexní a tedy i posilující odolnost. Úpravy dispozic by měly vést k větší flexibilitě, bezbariérovosti a lepší uživatelské kvalitě, samozřejmostí by mělo být využití robustních řešení.

Česká legislativa je vhodně nastavena na řádné hospodaření s vodou. Je ale potřeba téma systematicky propagovat mezi veřejnými i soukromými zadavateli, a to jak staveb budov, tak veřejných prostranství a úprav krajiny. Kromě vsakování a zadržování srážkové vody je důležitým tématem i využití šedé vody a úsporná spotřeba vody v budovách. V měřítku měst je inspirativní přístup „Sponge City“ příkladně navržený pro Kodaň. Nezbytným předpokladem kvalitních řešení je úzká spolupráce více odborností už ve fázi přípravy a projektování.

Budovy, veřejná prostranství i sídla musí reagovat na stoupající průměrné teploty. Bez jejich zohlednění porostou náklady na provoz budov a sníží se obyvatelnost sídel a veřejných prostranství. To povede ke zvýšení zdravotních rizik obyvatel, především kvůli rozšíření a vzniku tepelných ostrovů. Téma je přirozeně provázáno s vodním režimem a zelenou infrastrukturou.

Zatímco na venkově je samozásobitelství stále běžné, v českých městech došlo k zásadní proměně směrem k závislosti na okamžitých on-time nákupech. Uzavřené zahrádkářské kolonie jsou přitom považovány za přežitek. Je nutné vrátit téma samozásobitelství i do sídel, a to v nových podobách (komunitní zahrady na obecních pozemcích, ale třeba i střešní zahrady).

Města a obce jsou základní samosprávnou jednotkou České republiky. Díky novému zákonu o energetických společenstvích je možné podporovat jejich energetickou odolnost pro případ blackoutu a řešit ji už v urbanistickém návrhu sídla. Důležitá je integrace tepelných čerpadel, fotovoltaiky a fototermiky při návrhu čtvrti, rekonstrukcích i u novostaveb.

V každém sídle je důležité mít budovy a prostory, které mohou v případě krize plnit funkci zázemí pro obyvatele. Jedná se většinou o komunitní budovy (knihovny, školy, kulturní domy), které jsou za běžných okolností využívány veřejností, ale jsou navrženy tak, aby v nouzovém režimu dokázaly fungovat ostrovně (např. s vlastním zdrojem energie, vody a zázemím pro dočasné ubytování). Takto fungují například školy v USA.

Pro řešení všech bodů odolnosti vystavěného prostředí na úrovni obcí, měst a krajů (regionů) potřebuje samospráva odborníka. V České republice, stejně jako v řadě dalších evropských zemí, v USA a Austrálii, se osvědčila funkce městského/obecního architekta, který je odborným partnerem a poradcem samospráv a dbá na vyvážený a odolný rozvoj vystavěného prostředí sídla včetně krajinného zázemí. V německy mluvících zemích plní obdobnou roli rady pro navrhování, které se stavebníků systematicky ptají například na mikroklimatický dopad stavby na okolí, způsob nakládání s dešťovou vodou, míru zastínění veřejného prostoru a integraci vegetace.

Kromě výše uvedené odolnosti sídel existují také témata v měřítku celého státu. Jedná se zejména o technickou, dopravní a energetickou infrastrukturu a jejich prostorovou diverzifikaci, ale také o rozmístění strategického průmyslu (včetně obranného), nemocnic, škol a klíčových úřadů. Základním nástrojem pro řešení těchto otázek je územní a prostorové plánování, které je potřeba systémově modernizovat a lépe provázat s bezpečnostní a klimatickou politikou státu. Nezbytná je i koordinace na vládní úrovni, například prostřednictvím vládního zmocněnce pro vystavěné prostředí a jeho odolnost.

Zdroj: Česká komora architektů