Problémy se záchranářskými aplikacemi. Proč nefungují vždy, jak by měly?

Ve Spojených státech amerických, kde se teď velmi obtížně vyrovnávají s děsivými důsledky bleskové povodně na texaské řece Guadalupe, tragédie, která si vyžádala 129 lidských životů, je to teď pochopitelně zásadní celospolečenské téma. Které poodkrývá širší souvislosti využití různých typů varovných systémů. A ta debata, k níž mají co říct slovutní odborníci a znalci tzv. nouzové komunikace, má přesah do celého světa.

Například? Že byť existuje předlouhá řada sofistikovaných modelů předpovídání přírodních katastrof a rozmanité typy varovných systémů, nestačí to. V praxi účinná ochrana totiž v první řadě vyžaduje rozsáhlou připravenost a povědomí obyvatelstva. A v ní se houfně selhává, prakticky po celém světě. Vysvětlit si to můžeme na příkladu, který je nám důvěrně známý.

Protože každou první středu v měsíci se nám v pravé poledne připomíná. Tehdy totiž zpravidla probíhá celorepubliková zkouška sirén, test ověření funkčnosti varovného systému. Těch 140 vteřin nepřerušovaného tónu, kterému předchází a za nímž následuje hlášení v X jazycích, už tak nějak patří k místnímu koloritu. Všichni o něm víme, všichni ho známe. Příjemný nám není, ale nepřekvapí nás.

Představte si ale, že by se ta siréna ozvala v úterý, sobotu nebo ve čtvrtek. A nehlásila by se tónem nepřerušovaným, ale naopak kolísavým. Už by to nebyl test, ale reálné varování. Všeobecná výstraha. Rázem by bylo po zažitém sirénovém koloritu a většina obyvatelstva by v takový moment vůbec netušila, co má dělat. Protože na to není nikterak připravena.

Nemusíte přitom hned panikařit, rabovat obchody nebo v tlačenici ušlapávat sousedy. Můžete si počínat docela rozvážně a rozumně, být ochotní pomáhat a chovat se veskrze spořádaně. Ale když prostě „nevíte“, co máte v takové situaci dělat, pořád můžete udělat víc škody, než užitku.

Kdo vlastně je pro případy krizí a nenadálých situací proškolen? Pochopitelně že všechny složky záchranného systému. Hasiči, policisté, zdravotníci, povolaní úředníci. Ale cvičení, kterými si ten pohotovostní dril udržují v povědomí, se zhusta odehrávají bez součinnosti obyvatelstva. Takže lidé vlastně moc netuší, co by měli dělat, kdyby se něco stalo. A pokud by siréna začala kolísavě houkat jindy, než první středu v měsíci, čekat na SMS zprávu z varovného systému nebo prvního hasiče asi nechcete.

Události v Texasu, tak, jak je nyní vykreslují američtí odborníci krizové komunikace, tomu dávají zapravdu. Technologie – například ty hromadně rozesílané SMS zprávy z varovného systému - mohou určitě být součástí správného řešení. Ale v konečném důsledku jsou tím klíčovým prvkem jakékoli reakce sami lidé.

Z analýz zacílených na prostředí USA vyplynulo, že nějakých „cvičení v součinnosti“, tedy profesionálů spolu s civilisty, proběhlo za poslední dekády jen naprosté minimum. Z 340 milionů Američanů jen hrstka tuší, co dělat v případě lesního požáru, který se vyskytne někde v blízkosti jejich sídla. A pokud jde o bleskové povodně, jako na řece Guadalupe, tušení nemají prakticky pražádné. Na nic takového je nikdo nepřipravil.

Výzkum potvrdil, že kromě profesionálů záchranných složek umí ve Státech na riziko povodní správně zareagovat vlastně jen ti, co už povodně někdy zažili. Což je trochu drsné „školení praxí“.

Dá se z toho odvodit, že v několika jihomoravských vesnicích teď bude dost civilních odborníků na to, jak přežít tornádo, a že na Jesenicku se lidé vyznají v tom, jak přežít povodně. Ale co zbytek republiky, který tyhle drastické zkušenosti nemá z první ruky?

Zkušenosti (nejen) z USA také ukazují, že běžní lidé těm sdělením, používaným ke komunikaci o povodňových rizicích, nerozumí. Ne že by neuměli číst, ale nedokáží je interpretovat a přeložit si je tak, aby posílili svou individuální připravenost. A znovu je třeba souhlasně přitakat.

Protože, odpovězte si sami, je „pro nás“ ve skutečnosti horší první nebo třetí povodňový stupeň? A kolik těch stupňů vlastně je? Čtyři, sedm nebo deset? A co vlastně znamenají? To, že se někde na řece XY podle senzorů zvýšil průtok o nějaké desítky metrů krychlových za vteřinu? Jak to vlastně souvisí se mnou a tím, že mám (nebo nemám) ve sklepě vodu?

Na tom se mimo jiné ukazuje, že lidé se od hromadných zpráv rozesílaných v rámci krizové komunikace podvědomě distancují. Mají za to, že se ta „událost“ odehrává jinde a jich samotných se netýká. Děje se to v regionu, okresu, sousední vesnici – ale mě přece nic nehrozí.

Zahraniční odborníci na krizovou komunikaci upozorňují i na to, že znění takových hromadných zpráv často postrádá praktický informační rozměr. Pětici základních prvků, které by skutečně nesly užitečnou informaci. Jde o jasný popis nebezpečí, informace o konkrétním místě, návod k akci, načasování a důvěryhodný zdroj.

Když to vezmeme od konce: varování bez uvedení zdroje, anebo zdroje vyjádřeného jen nějakou zkratkou organizace, jež nám není známá, na nás nezapůsobí. Zrovna tak pro nás varování nemá přílišnou hodnotu, když nevíme, jak čerstvá zpráva to vlastně je. Když nám ta zpráva srozumitelně nesdělí, co vlastně máme nebo nemáme dělat. Mám si balit kufry, když bydlím na kopci? A bez uvedení lokality a konkrétního popisu toho, co se děje, se nám ani „konat“ nechce.

Neduhem varování rozesílaných formou SMS může být to, že oni adresáti musí být ochotni (a to ne vždycky ochotni jsou) sdílet se státními organizacemi svá telefonní čísla. A pokud nabídnete systému jen kontakt na služební mobil, který v sobotu nemáte při sobě, důležitá zpráva k vám nedorazí. Ostatně, i když to tak nevypadá, ne každý s sebou telefon nosí pořád.

Přílišné spoléhání na varování skrze hromadné SMS zprávy má tu nevýhodu, že jim lidé obecně přikládají mnohem menší důraz. Zdaleka nejefektivnější je totiž přímé varování, které nám takříkajíc tváří v tvář někdo dostatečně důvěryhodný sdělí. Od mouru zamazaný hasič, za jehož zády doutná les, hasič, který nás posílá do… pryč, je takový docela důvěryhodný zdroj.

Lidé u nás docela „věří“ hlášení obecního rozhlasu, protože zpravidla znají osobu hlasatele a povolané osoby. Mnohem méně už naopak věří zpravodajství v televizi. A bohužel, lidé o dost více než rádiu a televizi věří sociálním sítím. Které mohou v případě varování před nenadálými událostmi sehrát klíčovou roli. Ovšem jak v dobrém, tak i ve zlém.

Informativní lokální skupiny na sociálních sítích, v nichž se ve virtuálních diskuzích sdružují obyvatelé čtvrtí, vesnic a měst, mohou posloužit jako skvělý nástroj varování širších skupin obyvatelstva. Ale zrovna tak se mohou stát líhní paniky, chaosu, konspirací a velmi špatných rad.

Dobře moderovaná skupina může skutečně pomoci, ale pokud diskuzi ovládnou hlupáci, dopadne to přesně podle očekávání. A sociální sítě zrovna vyhlášené výskytem rozumných osob nebývají. Spoléhání se na sociální sítě, anebo na SMS zprávy, pak dostává ještě jednu „ránu“. Může totiž být, že v důsledku nenadálé události vypadnou vysílače bezdrátových sítí, wi-fi signál anebo elektřina obecně. Pak se celý tenhle kanál podpůrných informativních prostředků odporoučí do zapomnění. A jsme opět u těch „neinformovaných“ lidí, kteří si musí umět poradit nějak sami.

V Japonsku, kde mají s přírodními katastrofami přebohaté zkušenosti, jsou na takové situace obyvatelé proškoleni. Ale právě díky tomu, že je na různé drastické scénáře průběžně připravují a cvičí na ně. Proto je nezaskočí ani výpadek.

Představa, že by v Česku někdo chtěl třeba jen regionálně nebo po krajích vytvářet rámec cvičení s obecnou součinností obyvatelstva, se přitom jeví až nereálně. Dokážete si představit ohlasy pobouřené veřejnosti? „Čím nás to chcete zase strašit?“ „Co to po nás vůbec chcete?“ „Proč bych já měl něco dělat?“ „To nás připravujete na válku?“

S rozmanitými metodami včasného varování a informování obyvatelstva je ještě jeden velký problém. Ačkoliv jde o nepochybně prospěšné systémy, lidé vůči nim mohou často otupět, pokud jsou jimi „varováni“ příliš často. Zatímco první varování o blížící se povodni vás jistě zvedne ze židle, v případě, že budete dostávat dvě až tři každý srpen po dobu deseti let (a katastrofa se až k vám přitom nikdy nedostane), přestanete brát takové zprávy vážně.

„Únava“ z příliš častých varování je nepopiratelně existující věc, jen dosud není empiricky příliš prozkoumanou záležitostí. Údajů o tom, jak se příliš častá varování promítají do reálné připravenosti obyvatelstva reagovat na nenadálé události, je zkrátka příliš málo.

Povolané osoby to ale staví do nezáviděníhodné situace. Pochopitelně, že potřebují vždy dostat varovné poselství k co nejširší skupině obyvatel, ale tím zvyšují šanci na to, že poselství zasáhne i ty, kterých se to netýká. A tím vlastně snižují účinnost celého opatření pro další použití.

Lidé docení, že byli včas varováni, když se něco skutečně přihodilo. Ale varování před událostí, která je se štěstím mine, pak berou jako selhání systému, v nějž ztrácí důvěru. Příkladem mohou být nedávné události z Beskyd a Jeseníků, kdy lidé zbrojili na přívalové deště a rozlivy potoků, a mraky se vypršely až za nimi, na Slovensku.

Soudě podle názorů v diskuzích pak byli „ti zlí“ meteorologové, vydávající včasná varování, dost nehezky osočováni z toho, že dělali zbytečnou paniku. Dá se ale odtušit, že chválu by ti samí meteorologové neslyšeli, kdyby nikoho nevarovali a bouře Beskydy zasáhla. Komunikovat směrem k veřejnosti možná rizika je zkrátka do krajnosti nevděčné, ale potřebné. Stejně jako vědět, co individuálně dělat, když nějaká taková hraniční situace skutečně nastane.

Zdroj: TheConversation.com, Human Communication Research Natural Hazards Review, CBSnews.com, Contingencies and Crisis Management