Když při projížďce australským Melbourne nabudete dojmu, že vás jedna z výškových budov upřeně sleduje, nemusíte hned vyhledávat klinickou péči psychiatra. Nemýlíte se, nejde o vaši paranoiu. Z rezidenční budovy na křižovatce ulic Carlton a Swanston, jejích dvaatřiceti podlaží, na vás skutečně shlíží zachmuřená tvář.
Obličej na fasádě budovy patří Williamu Barakovi
Austrálie se počítá k zemím, jejichž historická bilance se nedá považovat za zrovna čistou. Výmluva o tom, že sami kdysi byli jen zámořskou kolonií (a ke všemu ještě trestaneckou) totiž protinožcům platná nic není. Před příchodem prvních evropských osadníků byl celý kontinent už dávno osídlen domorodci, a nově příchozí kolonisté se k nim nezachovali ani trochu hezky.
Rozebírat podrobnosti vybití většiny Aboridžinců tu raději do detailů nebudeme, nebylo by to hezké čtení. Omezíme se jen na konstatování, že na pořádně hlodající svědomí by to i po generacích pořád ještě stačilo. A ta dvaatřicetipatrová rezidenční budova v Melbourne právě něco takového připomíná. Obličej, který z její fasády promyšleně vystupuje, totiž patří Williamu Barakovi.
)
)
)
)
Když se zakládalo Melbourne...
Komu? Muži, který se – velmi pravděpodobně – narodil v roce 1824 a zemřel o devětasedmdesát let později. Barak byl jedním z posledních žijících příslušníků východního národa Kulin, patřícího ke kmeni Wurundjeri Woi Wurrung. V tomto kmeni se také stal posledním ngurungaeta, neboli Starším svého klanu.
Jeho, řekněme historická zásluha, přitom byla dvojí. Její první část souvisela s tím, že ve svých 11 letech byl přímým svědkem toho, jak obchodník John Batman z koloniální správy předstoupil před Starší jeho kmene, a nabídl jim „bezvadný obchod“. Odprodej celého jejich domorodého území, na němž se dnes město Melbourne rozkládá.
Korálky berete?
Podstatné bylo, že Starší kmene na tenhle krátkozraký kšeft nepřistoupili, ale Batman se dál choval, jako kdyby ano. Včetně toho, že kmen pak nechal z území, které mu neprodali, vyhostit. S pomocí brokovnic.
William Barak se stal posledním žijícím svědkem téhle zrady, krádeže a následného krveprolití. A jeho druhou historickou zásluhou pak bylo, že z pozice takového svědka dosáhl toho, že i sama australská vláda jednou uzná, že ona transakce dnes už není uznávána jako legitimní koupě nebo smlouva. V dalších letech se Barak stal osobou, kterou bychom asi mohli označit za nejvýraznějšího zástupce sociální spravedlnosti, bojovníka za práva původních domorodých obyvatel v Austrálii.
)
Tvář zapomenutého odkazu
Barak nebyl vyloženě buřič, rebelant, revolucionář ani domorodý partyzán. Nic takového. Jeho celoživotní snahou bylo uznání nároku na životní prostor svých soukmenovců. Toho, aby v Melbourne, potažmo na celém kontinentu, měli ti Aboridžinci kde žít a mohli být součástí „nové společnosti“, která v Austrálii za cenu jejich vlastní likvidace vznikala. Zvolenou metodou rezistence by se vlastně dal William Barak trochu připodobnit k indickému Gándhímu.
Současně se pak Barak staral i o to, aby z jeho vlastní kmenové kultury vůbec něco zbylo. Jako obrozenec sbíral pohádky, vyprávění a legendy, sepisoval a maloval příběhy svého klanu, kmene a národa. Snažil se zachránit to, co po jeho lidech na území Melbourne ještě zbylo. A ti, kteří se dnes ke kmeni Wurundjeri počítají, fakticky vděčí za svou kulturní výbavu, střípky své mezigenerační historie, hlavně jemu.
Australané na něj zase až tak nevzpomínali, což nyní částečně řeší i projekt architektů ze studia ARM architecture. Rozhodli se jeho odkaz připomenout tak, že mu dají tvář.
Plastika o velikosti věžáku
Ten plastický obraz na fasádě je odvozen z fotografie umělce Petera Schipperheyna, která Baraka zachycuje. Aby architekti vytvořili finální návrh, nejprve fotografii zredukovali na binární černobílý obraz. Program Adobe Photoshop převedl obraz do vodorovných černých a bílých pruhů s různou vertikální tloušťkou.
Následně ty pruhy převedli do vektorové kresby a importovali je do 2D a 3D CAD souborů, aby určili rozměry pro výrobu. Obraz byl realizován s pomocí bílých panelů přišroubovaných k černým balkonovým deskám. Panely, z nichž některé byly až 6 metrů dlouhé a 2 metry vysoké, využily inovativní kompozitní materiál (ne nepodobný těm, ze kterých se vyrábí surfovací prkna) o tloušťce 140 milimetrů, s jádrem z PET pěny s E-deskou, vláknitou síťovinou a vnějším obalem z vinylesteru.
)
)
Tyto desky pak vynikají, vystupují plasticky z fasády na pozadí černé budovy, a dávají dohromady onu zachmuřenou tvář posledního Staršího domorodce. Tato vizuálně i provedením nápaditá instalace se přitom nese právě v duchu myšlenek Williama Baraka. Připomíná novodobým Australanům, potomkům dávných osadníků, že žijí na zemi, půdě, která jim nepatří. Nevolá však po jejím navrácení, historicky už přežitém vyrovnání.
Spíš jim klade otázku, která apeluje na jejich vlastní budoucnost: „Dobře, zemi jste nám ukradli. Ale co s ní teď budete dělat?“
Zdroj: Wikipedia.org, TheConversation.com, ARMarchitecture.com
