Který z mrakodrapů světa je momentálně nejvyšší? Čerstvá informace zastarává strašně rychle, protože stavební vývoj jde kupředu neuvěřitelným tempem. Včerejší rekordy mizí a nahrazují je nové. Šampion ovšem existuje i na opačném konci spektra a je stabilní už dlouho. V texaském Wichita Falls se tím nejmenším mrakodrapem světa chlubí už 107 let.
Našla se ropa!
Napsali jsme to špatně, nesprávně. Ve Wichita Falls se totiž už 107 let snaží svým nejmenším mrakodrapem světa nechlubit. Nijak na něj neupozorňovat. Protože jde o stavební kuriozitu, na kterou ani trochu hrdí nejsou. Až příliš citelně jim připomíná, že se nechali hloupě nachytat. Jak moc hloupě? Pokud jste někdy padli do léčky jen tím, že jste si nedostatečně přečetli ta malá písmenka v podepisované smlouvě – tak přesně tak.
Celé to začalo v roce 1912, když byla západně od městečka Burkburnett objevena ropa. Velmi vydatné ložisko. Pro celou texaskou Wichita County to byla přelomová zpráva. Dobrá zpráva. Znamenala totiž, že brzy budou všichni bohatí. Texasané už věděli, jak to v jiných státech USA vypadá, když se někde narazí na ropu. A tak už se těšili na ropný boom. Těžařská městečka, miliony vydělané výhodným prodejem licencí k těžbě na vlastních pozemcích. A docela jim to vycházelo.
Výnosná paráda
Po celém okresu totiž skutečně začaly jako houby po pořádném dešti růst tzv. boomtowns, taková ta instantní městečka s těžařskou infrastrukturou. Znamenalo to nové silnice, nové spojení, více aut. Po obvodu perspektivního naleziště se v průběhu šesti let nově zabydlelo na 20 000 lidí. A dosavadní ospalá sídla zažívala bouřlivý nárůst lokální ekonomiky.
Zkrátka výnosná paráda, na které nechtělo tratit ani „okresní“ město Wichita Falls.
Město, které nechce stát stranou
Wichita Falls, coby centrum oblasti, mělo ten nejlepší potenciál k tomu, aby „zbohatlo čistou cestou“. Tedy ne že se stane městem pro naftaře, strojní techniky a servisní závody. Ale že vynikne jako reprezentativní sídlo samotných těžařských společností. Jejich firemních poboček, úřadů. Sídel ropných baronů a naftařské burzy. Mělo to ovšem háček. Nic osobního proti Wichita Falls, ale v prvních desetiletích minulého století to prostě byla zaostalá díra.
Vzhledem k nedostatku volných kancelářských prostor se tu i velké transakce s akciemi nebo práva na těžbu nerostných surovin prováděly nikoliv v reprezentativních zasedačkách, ale doslova v pouličních stáncích, a taky ve stanech, které sloužily jako provizorní sídla nových ropných společností. Což bylo poněkud nedůstojné a hlavně trapné pro všechny zúčastněné.
Pak se ale, skoro odnikud, vyloupl jakýsi pan McMahon. Inženýr, stavitel. Podnikatel.
Chlapík, kterého sice nikdo neznal osobně, ale všem byl náramně povědomý. Na obhajobu radních a obyvatel Wichita Falls – jejich město bylo zaplaveno novými tvářemi, takže se v tom jeden McMahon docela ztratil.
McMahon a jeho velké plány
Jedni jej měli za J.D. McMahona, petrolejářského magnáta z Filadelfie. Další v něm rozpoznávali McMahona, který proslul jako slavný konstruktér těžařských věží. Nebo to snad byl McMahon, ředitel železniční společnosti Oklahoma City Railway Company? Nebyl snad tenhle McMahon spřízněný s tím McMahonem, jedním ze sedmi největších podílníků, skupujících teď v okolí Burkburnett pozemky?
Podstatné bylo, že tenhle jeden konkrétní McMahon jim domněnky o své příbuznosti nebo možných identitách nikterak nevyvracel. Pomáhalo mu to totiž místní přesvědčit, že má s Wichita Falls – které se probouzelo k ropné éře – ty nejlepší plány. Hodlal zde realizovat úchvatný projekt.
Mrakodrap, jaký svět (nebo alespoň Texas té doby) neviděl.
)
Mrakodrap, jaký svět neviděl
Bude stát na hlavní třídě, naproti stávajícímu hotelu St. James. Hned vedle nízkopodlažní budovy Newby. A ten jeho mrakodrap se postará o to, že ve Wichita Falls nebude nouze o reprezentativní kancelářské prostory pro sídla těžařských firem a ropných společností. Administrativou neobsazená patra pak mohou sloužit jako luxusní byty pro nově vzniklou smetánku. A kdo ví, třeba by v nejvyšším patře mohla být i restaurace, nebo možná kasino.
)
Kapitál získal rychle
Ve Wichita Falls něco takového chtěli. Takže z nejrůznějších stran plynuly panu McMahonovi peníze na stavební investici. Přispělo mu velmi štědře samo město, soukromí investoři, místní zbohatlíci – kteří právě vydělali na prodeji pozemků k těžbě – i těžařské společnosti. Po relativně malých částkách, ale v dost zásadním množství, velmi rychle vyzískal kapitál v hodnotě 2 000 000 dolarů. S inflací přepočteno, nějakých osmdesát milionů korun.
)
A byl z toho soud
Určitým kuriózním rysem financování projektu bylo i to, že mu napomáhaly i místní firmy. Ne že by mu přispěly penězi, ale přislíbily dodání například čalouněného nábytku, koberců. Anebo osazení výtahu. Nebyla to maličkost, protože se plánovala 150 metrů vysoká věž mrakodrapu. Že se všichni zmínění nechali napálit, to bylo definitivně jasné v roce 1919, kdy pan McMahon stavební dílo dokončil.
Vypadalo to jinak, než čekali. Ten kancelářský kolos a obří věž totiž měřila neuvěřitelných – chvíle napětí – 12,2 metru na výšku. A uvnitř nabízela, ve svých čtyřech podlažích – neméně neuvěřitelných 40 metrů čtverečních prostoru. Čas od dohotovení hrubé stavby po podání první žaloby na pana McMahona se nejspíš dal odpočítávat ve vteřinách. A byl z toho soud.
)
Od soudu odešel bez poskvrny
Soud, od kterého ovšem pan McMahon odešel skoro bez poskvrnky. Mohl se totiž opřít o smlouvu, kterou s ním podepsali všichni ti přispěvatelé a investoři. Kteří si trestuhodně nepovšimli toho, že nepodepisují projekt na stavbu vysokou 480 stop (ve Státech se měří ve stopách, po našem by to bylo 150 metrů), ale na stavbu vysokou 480 palců (tedy 1219 centimetrů).
A to, že svým podpisem na právně závazném dokumentu něco takového stvrdili, jim zkrátka z právního hlediska vzalo vítr z plachet.
McMahon argumentoval u soudu tím, že nikoho nemystifikoval. Práci odevzdal podle smlouvy, včas. A prosím, na centimetr přesně. Tvrzení, že v objektu mohou fungovat kanceláře, případně že prozatím nevyužívané vyšší podlaží mohou být obytná, platilo. Využití stavebních nákladů – nějakých 200 000 dolarů (asi 7,8 milionu korun), doložil do pětníku přesně.
)
Soud, na který v Texasu nezapomněli
Pan McMahon splnil, co slíbil. Respektive to, k čemu se smluvně zavázal. Podvod to zcela nepochybně byl, ale lidé z Wichita Falls s tím nemohli nic dělat. Dostali svůj mrakodrap, jaký svět ještě neviděl. McMahon v soudní tahanici utržil jedinou prohru. Stavěl totiž na legálně nezajištěném pozemku, a jeho majiteli musel uhradit škodu. Ale zábor pozemku o rozloze 5,5 × 3 metry ho nezruinoval.
Naopak se zahojil na tom, že žaloval firmu, která přislíbila dodání výtahů, a odmítla svůj závazek splnit. Do svrchních tří podlaží této unikátní budovy se tudíž muselo lézt rozměrnou šachtou – původně určenou pro výtah – po žebřících. Ostuda to byla nezměrná a Wichita Falls utržilo výsměch po celých Státech.
Přehlédnout nějaká ta malá písmenka ve smlouvě, poplést si palce se stopami – nebo metry s centimetry – se zkrátka nevyplácí.
Budova The Newby–McMahon Building, ten nejmenší mrakodrap světa, stojí ve Wichita Falls dodnes. Přežila tornáda, požáry i léta zanedbávání. Od roku 2013 je k ní osud o cosi přívětivější. Dočkala se rekonstrukce a dnes platí za turisty vyhledávanou pamětihodnost. Ve městě samém se s ní ale příliš nechlubí.
Připomíná jim, jak naletěli.
Zdroj: Wikipedia.org, texnews.com, newsbank.com, timesrecordnews.com
