Ve středověké zahradě. Foto: Hans Splinter/Flickr (CC BY-ND 2.0) Zobrazit fotky zobrazit 6 fotek

Jak staré jsou plodiny, které pěstujete na zahrádce? Kterou zeleninu znali už v pravěku a jaké rostliny jsou u nás vlastě „nové“?

Mezi zahrádkáři se často mluví o novinkách. Kdo by nechtěl vyzkoušet něco nového? A tak se pěstuje třeba ačokča. Ale jaká zelenina je u nás naopak skutečně tradiční? Pojďme se podívat na naše zahrádky prizmatem věků.

Lovci a sběrači

Z doby před příchodem zemědělství nemůžeme mluvit o nějakém systematickém pěstování. Víme ale, že pravěcí lovci uměli krajinu využít tak dobře, jako umíme my využít naši samoobsluhu. Kromě zvířat konzumovali velké množství rostlin. 

Doloženy jsou například lískové oříšky, jádra planých jablek, kotvice plovoucí, žaludy. Předpokládá se samozřejmě sběr lesních plodů jako jsou maliny, ostružiny nebo borůvky.

Pravěcí zemědělci

První zemědělci se na naše území dostali přibližně před 7 tisíci lety. Ze své „pravlasti“ v oblasti Blízkého východu si přinesli nejenom obilí (konkrétně pšenici a ječmen), ale také luštěniny: hráchčočku.

Pokud tedy na zahradě pěstujete hrášek, vězte, že je to nejstarší zelenina, na kterou u nás můžete narazit. Jde o plodinu, která u nás vlastně až do konce středověku hrála obrovskou roli – byla období, kdy byl hrách (například ve formě hrachové kaše) tou hlavní potravinou.

Jestli si ale představujete, že rostlinný jídelníček pravěkých zemědělců byl chudý a jednotvárný, pravděpodobně se mýlíte. Z archeologických vykopávek je doloženo velké množství rostlin, které lidé znali a jedli. 

Jen není úplně jisté, zda je konzumovali stejným způsobem jako my. Například z mrkve byla možná využívána jako koření jen nať, jako kořenovou zeleninu ji na našem území známe asi až od středověku. Také řepa je známá už od pravěku, ale jedly se spíše její listy. U nás se asi příliš nepěstovala až do 16. století, kdy se šlechtěním začal zvětšovat - a jíst - její kořen.

O většině z poznaných rostlin také nemůžeme s jistotou říct, že je lidé skutečně pěstovali. Možná je jen sbírali ve volné přírodě. Víme, že prokazatelně se pěstoval česnekpetržel

Ale jídelníček obohacovali také tito zástupci rostlinné říše: pastinák, merlík (planý špenát), lebeda, kopřiva, pampeliška, kozlík, polníček, řepka, řeřicha, potočnice, šťovík, bolševník obecný, dobromysl, pelyněk, černohlávek, pryskyřník a další. 

Z luštěnin doplňoval čočku a hrách také bob obecný (koňský). Zatímco v pravěku byl asi hojně konzumovaný, dnes se používá spíš jako zelené hnojení

Již staří Slované…

Slované přišli na naše území v období stěhování národů. Z jejich kulturního odkazu čerpáme dodnes – a co naše zahrádky? I ty v sobě nesou dědictví Slovanů, kteří u nás patrně jako první pěstovali okurky, hořčici nebo křen

Zelí je v pramenech zaměňováno s kapustou, každopádně jedna z těchto rostlin se u nás jedla už za starých Slovanů. Ve středověku bylo zelí masově konzumováno všemi společenskými vrstvami, od chudých studentů po šlechtu.

Jakou zeleninu známe od středověku?

Cibule je stará rostlina, ale u nás se o ní první zmínky objevují v 11. století. Je možné, že se v našich končinách pěstovala mnohem dříve, ale cibule se v archeologických nálezech špatně dochovává.

Mimochodem, cibule se podle starých receptů uplatnila v boji proti myším a krtkům. Vodou z ní hospodáři polévali zem tam, odkud chtěli tyto škůdce vypudit.

I kopr pěstují lidé od pradávna - doklady o něm máme už z Babylónie. Zmínky o kopru z našeho území jsou ale mnohem mladší. Také o celeru máme první historický pramen až z 12. století a archeologicky je doložen k 13. století.

Melouny se u nás pěstovaly až k samému konci středověku (15.-16. stol.). A také tykve se v historických pramenech objevují ve stejné době, navíc jsou zmiňovány spíše jako exotická záležitost než jako běžná součást jídelníčku. 

Zelenina z Nového světa

Novověk je ve znamení zámořských plaveb a s ním spojeným importem mnoha amerických plodin, které dnes považujeme za domácí a „tradiční“. Nejde jen o brambory, ale i papriky, rajčata nebo fazole

Z novověku máme také historické záznamy o pěstování plodin, které sice nejsou zámořského původu, ale předtím se u nás buď nepěstovaly, nebo o tom nejsou známé prameny. Jde zejména o špenát, řeřichu nebo hlávkový salát.

Zásadním zdrojem informací pro tento text byla kniha Magdaleny Beranové Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, která vyšla v roce 2005.