Dát dohromady do jednoho článku prastaré a mimořádné stromy, Nový Zéland, vodní dílo ne nepodobné Schwarzenberskému kanálu, domorodce, námořnictvo Jejího Veličenstva a k tomu ještě ochranu přírody? Možné to je. V případě „kauri“ to dokonce je osnova celého příběhu.
Ideální stavební materiál
Začít pochopitelně musíme u „kauri“. Tak totiž domorodí obyvatelé, Maorové, říkají stromům Agathis australis. Existuje pro ně i české pojmenování: damaroň jižní. Zní to tak roztomile, jako by to měl být nějaký plyšový jednorožec s nadváhou. Ve skutečnosti je ale damaroň strom. Obrovský jehličnan, který svou výškou hravě překonává pětačtyřicet metrů.
Stromy kauri kdysi hojně rostly ve vnitrozemí novozélandského Severního ostrova. Vysoké, mohutné. Bez větvení a bočních větví, bez suků, rovné jako když střelí. Se spoustou tuhé pryskyřice, která je chránila před škůdci. A též s velmi tvrdým dřevem. Všechny tyto vlastnosti předurčovaly strom kauri k tomu, aby se stal ideálním stavebním materiálem.
)
Maorům stačil na celý dům jediný strom
A Maorové s tím souzněli. Využívali stromy kauri ke stavbě svých domů. Bylo to celé takové poetické, protože na výstavbu jednoho celého domu, a to včetně vnitřního vybavení, jednoduchého nábytku i kuchyňského náčiní, misek a nádob, byl zapotřebí jeden jediný strom. Jeden strom - vážně stačil jen jeden - v sobě nesl dostatek materiálu na všechno potřebné.
I proto byli Maorové tak vnitřně spjatí se svými domy a stromy kauri. Představte si, že si sami chodíte už od dětství do lesa obhlížet jeden konkrétní strom, ze kterého si pak v dospělosti postavíte dům a vybavíte domácnost. Kauri, damaroň, byl svou povahou, odolností a využitelností naprosto univerzální. A to včetně své pryskyřice, která zastala další všemožné funkce.
)
Stromy Jejího veličenstva
Pak ovšem na ostrovy dorazili Britové. Kteří nejprve vysoce oceňovali kvalitu nástrojů vyrobených z kauri, aby pak užasli, když uviděli stromy v celé své kráse. Počítali ale trochu jinak. Jeden takový vzrostlý strom se sice mohl stát domem nepřizpůsobivého potetovaného domorodce v dalekém budoucnu, ale zrovna tak mohl posloužit jako dokonalý nedělený stěžen lodi Jejího veličenstva. Kdy? Včera bylo pozdě!
)
Britské královské námořnictvo bylo, pokud šlo o stavební materiál, docela v krizi. Kvalitní dřevo bylo silně nedostatkové, a z pochopitelných důvodů nemohli být závislí na dodávkách z Francie, Španělska nebo Švédska (tedy z území států svých historicky tradičních nepřátel). A kvalitní rovné dřevo, které by posloužilo jako nedělený mohutný stěžen, to byl teprve unikát.
První dodávka novozélandských kauri se odehrála roku 1820. A poukázala na řadu logistických nedostatků. Z vnitrozemí Severního ostrova až na pobřeží to byla dlouhá míle neprostupným terénem, realizovat transfer dřeva bylo extrémně náročné. Britové tedy začali vymýšlet, jak snáze dřevo, celé kmeny, přepravovat k pilám a přístavům.
Dělené hráze z kauri
Splavování či plavení dřeva se pochopitelně nabízelo, ale jen teoreticky. To proto, že novozélandské horské říčky a potoky byly sice hojné, ale poměrně mělké. Britové tedy rozjeli výstavbu dělených hrází. Rozparcelovali jimi říční toky na jednotlivé úseky, v nichž se vždy po pár stovkách metrů tok přerušoval hrází. A z čeho jiného takové hráze stavět, než z odolného dřeva kauri, že?
)
Vodní dílo pro dřevěné dílo
Když se za takovou hrází naakumulovalo dost vody, otevřely se veřeje, a dosud nezpracované kmeny se s velkou vodou spustily zase o kus dál po proudu. K další dřevěné přehradě. Takový „trochu jiný“ Schwarzenberský kanál, chtělo by se při vzpomínce a šumavské plavení dřeva říct. Možná by Brity takový kanál vyšel i laciněji, protože těch přehrad k plavení stromů postupně vystavěli tři tisíce.
Čtete správně – 3000 masivních dřevěných hrází s vraty. Dost nenávratně tím pozměnili charakter říčních toků a údolí směrem po proudu na celém Severním ostrově. A samozřejmě, dost nenávratně tím pozměnili charakter lesů kauri. Tím, že je prakticky celé vykáceli. Největší dodávka kmenů (odehrála se v roce 1920) zahrnovala jednorázové splavení 28 000 kmenů.
)
Tehdy už ale doba těžby stromových velikánů končí. Jednak proto, že se britské námořnictvo při volbě stavebního materiálu vydá jiným směrem. Vsadí na ocel, železo. Ale též hrálo roli i to, že kauri už na Novém Zélandu nikde moc nerostou. Před příchodem Britů tyhle stromy pokrývaly plochu přibližně 1,2 milionu hektarů. Dnes rostou už jen na 140 hektarech. A přirozeně, jsou přísně chráněné.
Co třeba domek z dubu?
Intenzivní těžba dřeva způsobila rapidní úbytek stromů. Odlesnění Severního ostrova pak vyvolalo docela slušnou ekologickou katastrofu, kterou ještě podtrhla pastva ovcí na vyklučených lokalitách. To už by ale byl nejspíš jiný příběh. Doba, kdy si mohli místní domorodci postavit celý dům z jednoho stromu, tím prakticky skončila.
Maoři se úplně nevzdali, a ducha tradic se trochu přidržují i dnes. Pokud si chtějí vystavět tradiční obydlí, mohou k tomu bezplatně využít dřeva, které je obsaženo v torzech dřevěných hrází. Jsou to sice památkově chráněná technická díla, ale už neslouží k užitku. Maoři mohou tedy pracovat s původním dřevem, a přitom navracet zdejším říčním tokům jejich původní charakter. Postupně, pomalu.
)
Vztah k dřevostavbám v Česku zatím zůstává polovičatý a rozpačitý. Určitou inspiraci bychom ale mohli vidět na Novém Zélandu. Jak by se vám líbilo bydlet v domě, vystavěném ze dřeva letitého dubu, který například před dvěma či třemi staletími zasadil váš pra-předek? A za tu službu a materiál byste platili tím, že byste sami takový strom zasadili, aby vaši potomci o pár století v budoucnu měli kde bydlet?
Hned by to pojetí domu coby střechy nad hlavou; spojení tradic s historií a sepjetí s krajinou předků vypadalo jinak. Stejně jako vztah k životnímu prostředí.
Materiály: Wikipedia.org, Science.org, doc.govt.nz
