Anglicismy v zahradách. Jde jen o prázdná marketingová hesla, nebo mají skutečný obsah?

Anglicismy a mezinárodní termíny českému zahradnímu designu dnes doslova vládnou. Určitě bude pro mnohé překvapením, že před rokem 1990 nediktovala na našem území trendy převážně ruština, nikdy se u nás v zahradnických oborech neuchytila, vycházelo se hlavně z německé, rakouské a francouzské terminologie, vzdělanější pak používali (a používají dosud) i latinu. Anglicismy dnes vypouštějí z úst především influenceři na sociálních sítích, studenti a odborníci, kteří chtějí působit světově. Ostatně, kdo dnes nepoužívá správnou „green“ terminologii, bývá občas považován za jakéhosi vidláka, který zaspal dobu. Jenže pohazování výrazy, kterým lidé vlastně vůbec nerozumí, vede akorát ke zmatení jazyků.

Komunikace pak může vypadat docela zábavně, když lidé hovoří o něčem, o čem nic nevědí. Pojmy jako zahrádkářská kolonie, okrasná zahrada, zahrádkář a sadař zná určitě každý a dovede si představit, co znamenají. Anglicismy vládnou hlavně odbornějším diskusím o českých zahradách a profesionálnější české pojmy také, nebo se tak alespoň tváří. Aby si však teta Vomáčková povídala se sousedkou Libuškou o rewildingu, to je nesmysl, mohou se ale naprosto normálně bavit o tom, že je dnes moderní, když zahrady vypadají trochu divočeji, a že je to vlastně praktické, je s tím méně práce… 

Přesto ale bude dobré, když všem tetám, strýcům, sousedům a sousedkám, příbuzným i cizotě moderní zahradní pojmy objasníme. Bez snobismu a lidskou řečí. Vybrali jsme pro vás ty nejčastější.

Moderní zahradní, urbanistické a krajinářské anglicismy (včetně výrazů pocházejících i z jiných jazyků) obvykle pojmenovávají velmi konkrétní ekologické a estetické přístupy reagující na změnu klimatu a touhu lidí po větší udržitelnosti, úspoře peněz a potravinové soběstačnosti. A ano, určitý politický marketing zde také hraje roli, totiž především v šíření pojmů. Ovšem pro lidi uvažující prakticky a ekologicky může jít skutečně o vhodná pojmenování a skvělé metody, pokud pojmům dostatečně porozumí.

Ne, nemusíte si na pozemku vybudovat jeskyni, obléci bizoní kůži, udržovat oheň a vyrážet do okolí na lov jelenů. Rewilding je novodobý trend, který vychází z myšlenky, že nejlepším zahradním architektem je sama příroda. Cílem rewildingu je potlačit lidskou kontrolu a nechat zahradu žít vlastním životem. V praxi se pak anglické trávníky stříhané s přesností milimetru mění na kvetoucí louky, které se sečou jen dvakrát ročně.

Na zahradě se záměrně nechávají staré kmeny stromů, hromady kamení nebo neudržované kouty, které slouží jako útočiště pro různé druhy živočichů. Zahušťuje se výsadba, na plevele se začne pohlížet jako na užitečné rostlinné druhy a často i jedlé. S divočeji vyhlížející zahradou máme méně práce, je živější a zdravější, maximálně podporuje biodiverzitu. Skutečný „divočák“ vylézá na své sousedy z houští.

Foodscaping určitě neznamená to, že si v obýváku vysypete hlínu a zasadíte do ní erteple (brambory). Foodscaping vtipně boří stará a dávno překonaná pravidla, že zeleninové záhony s hnojem a křivou mrkví patří někam za stodolu, zatímco před domem musí trpět sterilní anglický trávník a jedna nešťastná túje. Tento trend nám vlastně zjednodušeně říká, abychom všechno smíchali dohromady a snědli to, co je hezké a hlavně jedlé.

V praxi to znamená, že užitkové rostliny dostanou hlavní roli v reprezentativní části zahrady, místo drahých okrasných kapradin vám u terasy roste designový fialový kadeřávek nebo barevný mangold, který vypadá jako umělecké dílo. Chodníčky se nelemují buxusem, ale hustými trsy pažitky a kvetoucí lichořeřišnicí, místo tradičního živého plotu, ze kterého mají radost leda tak mšice, si vysadíte muchovník nebo kanadské borůvky. Výsledkem bude luxusně působící zahrada, ze které budou sousedi pukat závistí a vy můžete chodit a všude všechno ochutnávat. Natruc právě sousedům.

Pokud si myslíte, že xeriscaping je sprosté slovo nebo diagnóza z kožního oddělení, jste na omylu. Jde o zahradu, která je navržena tak, aby přežila i ta nejšílenější letní vedra, aniž byste museli bojovat o zálivkovou vodu, přivážet plné barely od jezera, nebo zbankrotovat kvůli vodnému a stočnému. Cílem takových zahrad je vytvořit systém, který po dvou letech od výsadby nepotřebuje jedinou kapku vody z hadice.

Zapomeňte na černozem a kompost – tady se půda záměrně míchá s pískem, štěrkem a antukou. Suchomilné rostliny totiž chudou půdu milují; v té bohaté by moc vyrostly, zchoulostivěly a v zimě uhnily. Celý povrch se zasype silnou vrstvou drceného kamene, ze kterého hrdě raší levandule, šalvěje, mateřídouška nebo mrazuvzdorné kaktusy. Soused s hadicí v ruce a s očima pro pláč vás bude považovat za čaroděje, vy přitom jen sedíte ve stínu s vychlazeným drinkem a sledujete, jak všechno kvete i bez zalévání. Jedinou stinnou stránkou takové zahrady je, že toho z ní mnoho neochutnáte, nemusíte o ni však téměř vůbec pečovat.

Než začnete panikařit, že do své městské zahrádky o výměře pět krát pět metrů musíte nacpat tři dospělé duby, dva zajíce, osm osik, jednoho jelena a rodinu divočáků, zadržte. Tento trend se inspiroval v přelidněném Japonsku a ukazuje, jak na ploše několika málo parkovacích míst vybudovat nefalšovanou lesní divočinu. Opravdu.

Finta spočívá v extrémně husté výsadbě původních českých dřevin a keřů těsně vedle sebe, a to rovnou ve čtyřech patrech – od bylin na zemi až po koruny stromů. Rostliny spolu začnou okamžitě bojovat o světlo, což simuluje přirozený lesní cyklus. Výsledkem je, že rostou až desetkrát rychleji než stromy v běžném parku. Během pár let tak máte na zahradě hustou zelenou stěnu, která perfektně tlumí hluk od silnice, vytváří hluboký stín, ochlazuje vzduch o několik stupňů a dává vám pocit, že bydlíte někde na Šumavě, i když máte za plotem supermarket. Pocket Forest tedy není les, který byste si vy sami „strčili“ do kapsy, ale který si do kapsy strčí vás, svými miniaturními rozměry.

Pokud vám při každém větším dešti teče voda ze střechy rovnou do sklepa či k sousedovi nebo vám na trávníku vzniká provizorní koupaliště pro kachny, dešťová zahrada je přesně to, co zachrání váš rodinný klid. Nejde o žádný luxusní bazén, ale o záměrně vykopanou mělkou tůňku osázenou rostlinami, které milují extrémy. Samozřejmě především ty vodní.

Vtip je v tom, že do vytvořené prohlubně svedete okapy vodu ze střechy nebo z příjezdové cesty, ze svahu. Když přijde průtrž mračen, tůňka se naplní, schytá ten největší nápor a během jednoho až dvou dnů necháte vodu přirozeně a pomalu vsáknout do podloží. Je osázena rostlinami jako jsou kosatce, kypreje nebo vrbovky, které bez mrknutí oka vydrží stát dva dny po krk ve vodě. Stejně tak jim ale nevadí, když poté měsíc vůbec nezaprší. Vyčistíte si svědomí vůči přírodě, neriskujete vytopení a podzemní vody na vašem pozemku vám poděkují. Navíc je možné vymyslet spoustu rafinovaných způsobů, jak dešťovou zahradu ještě více zdokonalit a jak využívat dešťovku v zahradě co nejlépe.

Pozor, tady narážíme na velmi tenký led. Štěrkové zahradničení v moderním pojetí nemá absolutně nic společného s oněmi hrůzostrašnými „zahradami smrti“, které občas vidíte u novostaveb – tedy s vyrovnaným šedým kačírkem, pod kterým je natažená neprodyšná černá geotextilie, ze které v srpnu sálá horko jako z vysoké pece.

Skutečný gravel gardening používá drcený štěrk jako samotný růstový substrát. Rostliny se sází přímo do hluboké vrstvy kamení bez trochy běžné hlíny. Štěrk zde funguje jako geniální izolace: drží vlhkost hluboko pod sebou, v zimě chrání krčky rostlin před uhníváním a hlavně – semínka plevelů nemají šanci v suchém kamení vyklíčit. Pokud tam náhodou nějaký bodlák zabloudí, vytáhnete ho dvěma prsty i s kořenem. Je to ideální řešení pro každého, koho baví pohled na kvetoucí záhony, ale upřímně nenávidí pletí plevele a plazení se po otlačených kolenou.

Permakultura je pojem, o kterém lze říci, že už počeštil. Vlastně představuje řád a koloběh. Sice to zní tak trochu jako název nějaké esoterické sekty, ale ve skutečnosti jde o selský rozum přetavený do zahradní architektury. Permakultura je ucelený systém, kde nic nepřichází nazmar, všechno má svou přesnou funkci a zahrada funguje jako uzavřený stroj, který pohání sama příroda.

Hlavním trikem jsou takzvané „zahradní cechy“. Rostliny se nesází do nudných řádků, ale do společenstev, kde si navzájem pomáhají. Klasikou je indiánská trojka: kukuřice roste vysoko a slouží jako živá tyč pro fazole. Fazole na oplátku berou ze vzduchu dusík a hnojí zemi pro kukuřici. A pod nimi se plazí dýně, která svými obřími listy stíní půdu, takže se z ní neodpařuje voda a neroste tam plevel. Vy pak jen přijdete a sklízíte tři věci najednou. V permakulturní zahradě neexistuje odpad – posekaná tráva krmí záhony, slepice kypří půdu, indičtí běžci žerou slimáky a vy máte konečně čas žít. Přestože jste toho ve své zahradě vysázeli tolik!

Pokud vám při slovech „jaro“ a „podzim“ naskočí husí kůže a začnou vás preventivně bolet záda z představy, jak budete s rýčem v ruce obracet tuny ztvrdlé hlíny, pak metodu No-Dig okamžitě adoptujete. Tento přístup tvrdí, že klasické rytí je čiré bláznovství, kterým jen obracíte půdu naruby, zabíjíte užitečné žížaly a vytahujete stará semena plevele z hloubky na světlo, aby vám mohla lépe vyklíčit.

Jak se tedy sází? Jednoduše. Na trávu nebo zaplevelený pozemek rozložíte obyčejné hnědé papírové kartony z krabic (bez izolepy a potisku), které spolehlivě udusí plevele. Na kartony navrstvíte zhruba 15 centimetrů kvalitního kompostu a sázíte rovnou do něj. Karton se časem rozpadne, žížaly si ho vtáhnou pod zem a půda zůstane nádherně kyprá, vzdušná a plná živin. Jediné, co na podzim uděláte, je, že navrch přisypete trošku nového kompostu. Rýč můžete slavnostně prodat v bazaru nebo věnovat nepříteli. Anebo jej zapíchnete do země před svým pozemkem (ideálně směrem na náves, k radnici) a opatříte cedulí „Tady se zahradničí bez rýče!“

Nenechte se zmást německým názvem, tenhle pojem miluje celý svět. Jde totiž o budování vyvýšených záhonů, jejichž tajemství leží hluboko pod zemí a spočívá v tlejícím dřevě. Je to ideální způsob, jak zužitkovat staré kmeny, pařezy a větve po prořezání stromů, které byste jinak museli pálit nebo odvážet do sběrného dvora.

Na určeném místě poskládáte na hromadu staré špalky a větve. Ty zasypete obrácenými drny trávy, listím, hnojem a navrch dáte vrstvu normální hlíny. Vznikne vám úhledný, zhruba metr vysoký kopec, který okamžitě osázíte. Ale pozor, bez bednění, osazujete celý kopec, nejde tedy o klasický vyvýšený záhon. Co se děje uvnitř? Masivní dřevo v jádru funguje jako obří podzemní houba – nasákne jarní deště a během horkého léta vodu postupně pouští kořenům, takže záhon skoro nemusíte zalézat. Rozkladem dřeva navíc vzniká přirozené teplo, záhon proto hřeje na jaře rostliny zdola jako podlahové vytápění, a živiny z tlejícího dřeva pak krmí zeleninu po celá léta.

Většina lidí si pod slovem partyzán představí chlápka v maskáčích, který se schovává v lese se samopalem a pálí po všem, s čím nesouhlasí. Dnes je toto slovo často nahrazováno pojmem terorista. V moderním městském pojetí je ale partyzánem student, maminka na mateřské nebo úředník v obleku, jehož jedinou zbraní je motyčka, rýč a balíček semínek. Guerilla gardening je totiž partyzánský boj proti šedi, betonu a zanedbaným městským koutům. Jak takoví partyzáni fungují?

V praxi tito noční jezdci vyhledávají smutná místa – opuštěné betonové truhlíky, zarostlé kruhové objezdy nebo udusanou hlínu kolem městských stromů – a bez jakéhokoliv povolení od úřadů je během pár minut osázejí pestrými květinami. Králem jejich arzenálu jsou takzvané semenné bomby (seed bombs). To jsou kuličky uplácané z jílu, kompostu a semínek divokých trvalek. Partyzán takovou bombu prostě jen tak mimochodem hodí za plot zrezivělého průmyslového areálu. První déšť jíl rozpustí a za pár týdnů se na místě skládky objeví rozkvetlá louka, ze které mají radost včely i kolemjdoucí. Je to sice technicky vzato tak trochu nelegální, ale pro jednou je to zločin, který město dělá krásnějším. Zahoďte samopaly a vyzbrojte se semenem!

Zapomeňte na drahé designové katalogy, kde jeden betonový obrubník stojí jako průměrná výplata a za plastové květináče, které po první zimě popraskají, zaplatíte více než za rostliny v nich. Trend upcyclingu velí: „Vezmi starý krám, který měl skončit v popelnici nebo ve sběrném dvoře, a udělej z něj chloubu své zahrady.“

V moderní zahradě s příběhem se zkrátka nic nového nekupuje, pokud to není vyloženě nutné. Staré střešní tašky (bobrovky) se poskládají vedle sebe a vytvoří luxusní lemování záhonů. Zbyly vám po demolici staré stodoly červené cihly lidově zvané zvonivky? Perfektní – postaví se z nich romantická opěrná zídka nebo se naskládají do písku jako rustikální chodníček, kterým prorůstá mateřídouška. Máte v kolně prorezivělé plechové kolečko? Nevyhazovat! Vyvrtá se do něj pár děr na odtok vody, nasype se hlína a rázem máte originální pojízdný záhon na bylinky. Zahrada díky tomu získá neuvěřitelné kouzlo, osobitou patinu a vy ušetříte tisíce za materiály, které by jinak postrádaly jakoukoli duši.

Až vyjdete před víkendem na zahradu a uvidíte souseda, jak s divokým výrazem v očích hází bláto za plot, neryje záhony a na terase mu místo muškátů raší fialová kapusta, nepanikařte. Nevolejte doktora Chocholouška ani cizineckou policii. Soused jenom propadl moderním trendům. Svět se zkrátka mění a s ním i naše zahrady. Ať už tomu budeme říkat světově rewilding, foodscaping nebo postaru „řízený svinčík“ a „jedlý záhon“, podstata zůstává stejná: chceme mít na zahradě klid, zdravou přírodu, co nejméně práce a ideálně něco dobrého k snědku.

Takže až příště potkáte Frantu, už vás jeho slovník nerozhází. Můžete ho trumfnout a ledabyle prohodit: „Hele, Franto, ten tvůj xeriscaping je sice fajn, ale já letos sázím spíš na hlubokou polykulturní permakulturu v kombinaci s no-dig managementem.“ Franta pravděpodobně zbledne, prchne do garáže a vy si můžete jít v klidu nalít tu slivovici. Protože na zdravý selský rozum je i ta nejmodernější angličtina krátká!

Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, ASB Portal, Ekolist.cz, ireceptar.cz, charlesdowding.co.uk, permaculturenews.org, sugiproject.com, ivn.nl, pocitamesvodou.cz, Wikipedia