Nenápadně pojmenovaný, ale mimořádně pozoruhodný strom Heritiera littoralis patří k nejzajímavějším dřevinám mangrovových oblastí. Na ostrovech u Okinawy zaujme nejen mohutnými deskovitými kořeny, ale i řadou neobvyklých adaptací na vodu, sůl i extrémní sluneční podmínky. Strom, který ukazuje, kam až může evoluce zajít.
S názvy bývá potíž
S českým pojmenováním tohoto prazvláštního stromu si čeští taxonomové moc práce nedali. To, co je latinsky známo jako Heritiera littoralis, zůstává zpravidla v odborné literatuře nepřeloženo, anebo to nazývají heritiera pobřežní. Hněvat se na ně ale nemůžeme, protože tahle podivná dřevina skutečně nepatří k těm, o něž by se u nás dalo zavadit.
Ostatně, ani na souostroví Rjúkjú - poblíž japonské Okinawy, kde je tato dřevina doma – to s nějakou nápaditostí v názvu nepřehání. Strom je nazýván Sakisima-Suonoki, což se dá přeložit a rozložit jako velmi neoriginální a sáhodlouze popisné pojmenování: „Sapanový strom ze souostroví Sakišima". S názvy je zkrátka vždycky potíž.
Ta snaha nějak podchytit a zaškatulkovat si onen strom je ale opodstatněná. Takové jako on totiž k vidění moc nebývají. I když se vyznačuje rysy, které jsou charakteristické pro řadu druhů dřevin rostoucích v podmáčených lesích a mangrovových oblastech, on je dává všechny dohromady. A nejen že těch rysů má nápadně mnoho, on je má i nápadně přeexponované.
Na pevných základech
Tím nejvýraznějším jsou jeho „deskové“ kořeny. Nic objevného, řeknete si. Normální evoluční vychytávka stromů tam, kde kolísá hladina podzemní a nadzemní vody, v oblastech sezónně zaplavovaných. Jenže Sakisima-Suonoki má ty nad zem vystupující kořeny opravdu nezvyklé. Masivní, ale přitom ploché a tenké. Vlnité a deskovité.
Mohou být až metr vysoké, takže se za nimi klidně schováte. Jsou jako tenké dřevěné zídky. A umí se rozprostírat až do desetimetrové vzdálenosti od kmene, vytvářet prazvláštní propletenec s kořeny dalších takových exemplářů. Výsledkem může být učiněné bludiště přihrádek a skulin, pohled, který se vám jinde než na těch japonských ostrovech nenabídne.
Narazíte i na dřevěné zdi kořenů
Dá se odtušit, proč to ten Sakisima-Suonoki dělá: interakcí a propletením těchto kořenových náběhů strom získává stabilitu v měkkém, bahnitém substrátu, a odolává silným přílivovým vlnám, větru. V principu to tak opravdu dělá vícero druhů, ale žádný to nedělá „tak moc“ jako Sakisima-Suonoki.
Zajímavostí přitom je, že pokud je koruna stromu na jedné straně těžší, sám na opačné straně vyvine mohutnější náběhy kořenů, pro vyvážení stability. Takže v exponovaných pozicích můžete narazit na dřevěné zdi, které se jinak než zlezením překonat nedají.
Proti soli, proti slunci
Sapanový strom ze souostroví Sakišima tím s přeháněním vychytávek nekončí. Jeho další adaptace se týká slunce, slunečních paprsků. S těmi je totiž problém. Zatímco v podrostu umí být šero, nad korunami stromů peče úpalné slunce. Růst tady, to je jako přát si půlku života trochu sluníčka, a druhou půlku pak to, aby tolik nepálilo. Tuhá pokožka listů pomáhá snášet sluneční paprsky dopadající seshora.
Ovšem v mangrovech může a dochází i k opačnému extrému. Když se území zalije přílivovou vodou, rázem se mohou sluneční paprsky odrážet od vodní hladiny, zpět ke spodní straně listů. A na tenhle „šok“ nepřipravené dřeviny na to většinou doplatí. Ne tak Sakisima-Suonoki, jehož listy ze spodní strany disponují hustými, stříbřitě bílými šupinkami.
Ty pomáhají odrážet světlo dopadající na listy zespoda. A kromě toho pomáhají snižovat ztrátu vody odparem, a zvyšují tuhost listů. Takže nechutnají býložravcům. U některých exemplářů mohou ty stříbřité spodní strany listů tak lesklé, že zdálky připomínají malá zrcadla. Je to docela extrémní adaptace, ale když už někdo roste v tak extrémních podmínkách…
Sakisima-Suonoki vyniká i v dalších takových adaptacích. Třeba zrovna na to „hypersalinní“, tedy super-slané prostředí. Zatímco jiné mangrovové dřeviny se snaží s vodou přijatou sůl vylučovat – což se jim někdy daří lépe a jindy hůř – náš podivný strom to řeší tím, že příjem soli do listů omezuje hned u zdroje a soli ve vodném roztoku filtruje.
Plody jako lodičky
K tomu všemu přidáme ještě rozvážný růst, tvrdé a vlhku maximálně odolné dřevo. A samozřejmě zvláštní plody. Dřevnaté, eliptické. S výrazným hřebenem, který ne nadarmo připomíná lodní kýl. Ty plody jsou jako malé loďky, a náramně vypomáhají s šířením semen stromu po vodě. Jsou vyplněny vláknitou tkání a vzduchem, což jim umožňuje plavat na hladině oceánu i několik týdnů, než jsou vyplaveny na vhodném místě k vyklíčení.
Nejlepší kormidla rybářských lodí
Ten strom je zkrátka šampionem přežití, který nic neponechal náhodě. Místní z Okinawy si jej taky pro jeho nezdolnost považují. Odvar z jeho kůry se používá v tradiční lidové medicíně, a z jeho deskových kořenů se prý vyrábí ta nejlepší kormidla rybářských lodí. I v místním folklóru se pevně zabydlel. Když totiž strom „vyrovnává tlak“, vydává tichý byť slyšitelný zvuk. Lidé říkají, že to tehdy promlouvá kiinushii, duch stromů.
Na Okinawě se věří, že v mohutných a starých stromech, a propletených bludištích jejich kořenů, žijí Kijimuna. Takoví lesní skřítkové. Červenovlasí. A proto také není radno stromy tohoto druhu jen tak kácet. Co kdyby se ti skřítkové nebo lesní duchové nazlobili.
Extrémní adaptace na extrémní podmínky
Heritiera littoralis, respektive Sakisima-Suonoki, je příkladem extrémní adaptace na extrémní podmínky. Strom, který stojí za to vidět. Když už ne tady u nás, tak alespoň v jeho přirozeném prostředí zatopených příbřežních mangrovů japonských ostrovů.
Zdroj: wikipedia.org, Botany.cz, nparks.gov.sa
Kvíz: Národní stromy světa. Poznáte, které země se pyšní konkrétními stromy?
Stromy jsou fenomén. Nikdo je nepřehlédne, poskytují nám ochranu, dřevo na výstavbu a výrobu předmětů, teplo, zdraví i potravu. Jsou však i symboly spirituálními, historickými a dokonce politickými, což se stalo zrovna lípě a dubu. Mnoho zemí vyjadřuje svůj vztah ke konkrétní dřevině tak, že je rovnou považována za národní symbol. Oficiální i neoficiální. Poznáte, která dřevina patří ke které zemi a naopak?


