Zahradní zákony schválnosti: Proč příroda ignoruje vaše plány a jak se tomu zasmát

V prvním roce se na záhonu objeví nenápadně. Těch pár jemných stonků s drobnými lístky a hezkou vůní vlastně vypadá roztomile a nikoho ani nenapadne je vytrhnout. Chyba lávky! Hned v dalším roce vytvoří na daném místě neprostupný trs o průměru metr až metr a půl a podzemními oddenky vyhlásí svrchovanost ještě o notný kus dál.

Na meduňce (Melissa officinalis) je ale dobré to, že stačí vzít rýč, celý obrovský trs obrýt z více stran, i s kořeny vyrvat ze země a oklepat z kořenů zeminu. Naráz máte vypleto až metr a půl čtvereční plochy včetně zrytí!

Zasadit mátu (Mentha) přímo do volné půdy je zahradnický ekvivalent pozvání kukačky do hnízda. Začne to dvěma lístky na mojito a skončí to tak, že za tři roky prorůstá dlažbou na příjezdové cestě a klepe na dveře sklepa. Kdo nevysadí mátu do betonové nádoby zapuštěné v zemi, ten jí dobrovolně podepsal darovací smlouvu na zahradu.

Tak jednoduché to ale ve skutečnosti také není. Vypozoroval jsem si, že třeba bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria) dovede být ještě agresivnější, a dokonce vytlačí i nesmrtelnou mátu!

Každé jaro propadnete panice, že semínka nevzejdou, a zasejete pro jistotu pět rostlin. V červenci zjistíte, že jedna jediná rostlina dokáže zásobit středně velkou obec. V srpnu už cukety rozdáváte pošťákovi, sousedům i náhodným chodcům, schováváte je potají kolegům do tašek v práci a máte noční můry z cuketové buchty, cuketového zelí, placek a cuketových řízků.

Pýr plazivý je biologický zázrak. Můžete záhon zrýt, prosít přes čajové sítko a vybrat každý viditelný kousek kořínku. Stačí však v hlíně nechat úlomek o velikosti špendlíkové hlavičky a do dvou týdnů máte zpátky kompaktní trávník s kořenovou sítí hustší než optický kabel.

Zatlučete do země ukázkovou, rovnou, hoblovanou tyč přesně pět centimetrů od mladé sazenice popínavé fazole. Fazole tyč velkoryse ignoruje, natáhne se šikmo přes půl záhonu a začne se s neskutečnou vehemencí omotávat kolem sousední křehké papriky, kterou během tří dnů bez milosti zardousí.

Opečováváte vzácnou odrůdu tyčkového rajčete, stavíte pro něj stříšky proti dešti, vyštipujete zálistky v chirurgických rukavicích a měříte pH půdy. Výsledek? V srpnu ho sejme plíseň bramborová během jednoho deštivého odpoledne. Mezitím ve spáře mezi betonovým obrubníkem a asfaltem vesele roste náletové cherry rajče, které přežilo mráz, sucho i pojezd sekačkou, přitom však plodí jak smyslů zbavené.

Rozhodnout se vyrýt křen ze zahrady znamená začít archeologický průzkum. Po hodině kopání jste v hloubce metru a půl, stojíte v jámě jako pro základy domu a kořen stále pokračuje v neztenčené tloušťce směrem k zemskému jádru. Přeseknete ho rýčem, jámu zaházíte a příští jaro na stejném místě vyrazí křen s trojnásobnou silou.

Když chcete dokonalý trávník, musíte vertikutovat, provzdušňovat, hnojit speciální směsí, zalévat odstátou vodou, dosévat a modlit se k božstvům počasí, přičemž stačí pár dní sucha a vedra a tráva zežloutne. Pampeliška naproti tomu vyklíčí v suchém prachu mezi dvěma dlaždicemi na plném slunci, přežije postřik, dupnutí i oheň a ještě stihne vykvést.

Slimáci a šneci naprosto ignorují plevel, který jim roste přímo pod nosem. Raději podniknou noční expedici přes metr štěrku, pás pilin a pole skořápek, jen aby našli ten jediný křehký salát, který jste včera přesadili, aby ho vzápětí ožrali přesně v úrovni půdy.

Zahradní hadice má vlastní vědomí a jejím jediným cílem je pomstít se člověku. Jakmile ji začnete táhnout za sebou, s neomylnou přesností se zahákne za ten nejkřehčí kvetoucí keř na trase, za roh zídky nebo pod kolo sekačky. Pokud ji položíte na zem, sama od sebe se zauzluje do uzlu, který neumí rozplést ani zkušený námořník.

Chcete-li přivolat déšť po třítýdenním suchu, nepomohou indiánské tance ani meteorologické radary a předpovědi, dokonce ani chemické snahy o ovlivňování počasí. Stačí vzít konev, hadici a dvě hodiny poctivě kropit celou zahradu do poslední kapky v nádrži. Přesně ve chvíli, kdy stočíte hadici a sednete si na terasu, se zatáhne a spustí se nepřetržitý liják.

Plastová rychlospojka na hadici drží skvěle po celou dobu, kdy zaléváte záhon u nohou. Jakmile se však v čistém oblečení natáhnete přes hluboký záhon nebo se otočíte zády, tlak vody ji vystřelí a plný proud ledové vody vás během vteřiny osprchuje a nateče až přímo do bot.

Koupíte si kubíkovou nádrž na dešťovou vodu, umístíte ji k okapu na dvě palety a myslíte si, jak máte vyhráno. Teprve při prvním pokusu o napuštění konve zjistíte, že kohout je pět centimetrů nad zemí, takže se pod něj konev nevejde. A také zjistíte, že tlak samospádem je tak mizerný, že jedna konev se napouští nejméně deset minut. Nezbývá vám nic jiného, než koupit malé ponorné čerpadlo.

Když počítáte kubaturu štěrku pod novou dlažbu nebo do drenáže, můžete použít jakýkoli matematický vzorec. Výsledek je vždy stejný: objednaná tuna a půl štěrku zmizí ve výkopu jako nic, povrch je sotva pokrytý a vy stojíte s prázdným kolečkem a nevěřícně zíráte do černé díry.

Při stavbě záhonových obrubníků změříte trasu laserem, spočítáte betonové dílce a koupíte přesný počet. Na konci řady vám přesto vždycky zbyde buď mezera o šířce osmi centimetrů, kvůli které musíte řezat diamantovým kotoučem nový kus, nebo vám jeden celý obrubník přebývá a vy netušíte, kde jste v přímce ztratili takovou délku.

Položíte pod mulčovací kůru drahou tkanou textilii s vírou, že máte od pletí na deset let pokoj. Za dva roky se kůra rozloží na jemný substrát přímo na textilii a semena plevelů začnou klíčit shora. Kořeny pak textilii prošijí shora dolů tak dokonale, že při pokusu o vytržení plevele zvedáte ze země celý dvacetimetrový pás látky i s keři.

Zapomenuté zahradní nůžky (Zdroj: Shutterstock)

Můžete mít v ruce zahradnické nůžky, položit je na zem a na tři vteřiny se otočit pro provázek. Nůžky okamžitě zmizí v jiné dimenzi. Budete je hledat půl hodiny, pročešete trávník, prohrabete kompost a najdete je až na podzim při hrabání listí – dokonale orezlé a přesně na tom místě, kde jste tehdy stáli.

Do kompostu házíte slupky, plevel a odřezky s představou úrodného černého zlata. Když kompost po dvou letech přeházíte, zjistíte, že dřevité větvičky zůstaly netknuté, zato semínka všeho možného uvnitř nejen přežila, ale vytvořila v naprosté tmě pod hromadou hlíny neuvěřitelně silné, bílé a nezničitelné klíčky připravené kolonizovat celý svět.

Zdroj: Kromě záblesků vzpomínek na díla klasiků (např. Karel Čapek a Arthur Bloch) léta vlastních modřin, bolavých zad a pozorování na českých zahradách; ČESKÉSTAVBY.cz