Záhada zahrad v láhvi. Hezká dekorace, která dráždí skeptiky

Co vlastně potřebují rostliny k životu? Vodu, respektive dostupnou vláhu. Ta je nezbytná pro fotosyntézu, transport živin v rostlině a též pro udržování napětí v buňkách. Rostliny přitom vodu většinou odebírají kořeny z půdy nebo substrátu. A dál? Světlo, samozřejmě, ve formě slunečního záření. Je to pro ně zdroj energie pro fotosyntézu, tedy pro základní proces, při kterém rostliny mění světelnou energii na chemickou, tvoří si potravu.

Další položkou na seznamu životních nezbytností jsou živiny. Minerální látky, které rostliny přijímají kořeny z půdy, substrátu. Mezi nejdůležitější patří dusík, důležitý pro růst zelených částí rostliny - listů a stonků. Zapotřebí je ale též fosfor pro kořeny a květy. A draslík pro celkovou vitalitu, pevnost. Chce to ještě řadu dalších mikroprvků a makroprvků, ale to N-P-K je nejdůležitější. Samozřejmě se to celé neobejde bez vzduchu. Tedy kyslíku (O₂) a oxidu uhličitého (CO₂). Bez oxidu uhličitého by nebyl „materiál“ pro fotosyntézu. Kořeny zároveň potřebují kyslík pro dýchání.

Ale když rostlině tohle všechno dáme, bude jí to stačit k tomu, aby prosperovala? Teoreticky ano.

Ale to „teoreticky“ má spoustu limitů.

Například rostlině nestačí jakékoliv světlo, důležitá je jeho intenzita, délka osvitu a optimální vlnová délka (to, co spadá do viditelného spektra 390–760 nm). Záleží i na teplotě, která ovlivňuje rychlost růstu a efektivitu procesu fotosyntézy. Ne každá fotosyntéza je stejná. V principu tedy ano, ale nikoliv v kombinaci faktorů.

Druhy rostlin mají rozdílná teplotní optima a například rostliny s fotosyntézou C3 „fungují“ v rozmezí 15–25 °C, zatímco C4 rostliny 25–40 °C. Roli mikro a makro-prvků se nevyplatí podceňovat. Sice nejsou „až tak důležité“, ale v omezené dostupnosti mohou být pro přežití kriticky určující. A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Původní otázka ale přetrvává: když rostlina tohle „všechno“ v optimálním složení dostane, může prosperovat? Pak tedy ano, může. A na tom vlastně stojí celá senzace zahrad v láhvi.

Není to nic zásadního, žádný zahrádkářský trend nebo budoucnost lidstva a jeho zemědělství. Kdepak, je to jen hříčka bytových dekorací.

Hříčka poměrně prastará. Asi tak jako zmenšené modely lodí v láhvi. Ty si ale od svých tvůrců modelářů žádaly velkou zručnost a spoustu trpělivosti, zatímco miniaturní zahrady v láhvích se „skládaly“ vlastně skoro samy. Stačilo do nich nasypat substrát, správně ho zalít a navrstvit, a osolit pár semínky anebo pinzetou vsadit nějakou rostlinku. To ostatní už se dělo víceméně samo. A začalo to vypadat fantasticky hned poté, co rostlina zasazená do prostoru z čirého skla vyplnila objem nádoby, jejíž úzké hrdlo vytvářelo fascinaci tím, jak se dovnitř „tak velká“ rostlina vůbec mohla dostat.

Ostatně, pokud máte doma nějakou efektní skleněnou nádobu, nějaký demižon, starou lékovku anebo jinou zajímavou flašku, můžete to vyzkoušet sami. Nejspíš se vám to povede též. Rostliny tuhle skleníkovou formu pěstování většinou snáší docela dobře, a při správném osvětlení i zálivce mohou být uvnitř lahve udržovány opravdu dlouho.

Ne každé rostlině to však vyloženě sedí, ale některé to snáší lépe než jiné. Například kapradina (Nephrolepis exaltata), tedy ledviník ztepilý, se počítá k těm, kterým podobné pěstování docela vyhovuje. A zvládají to i drobné pepřince (Peperomia sp.), fitónie (Fittonia sp.) a penízovky (Pilea sp.)

Lahvová zahrada jim vyplní základní požadavky na půdu, vodu a světlo. A protože se voda zachytí uvnitř skleněných stěn, nemůže se odpařovat pryč, je současně i rezervoárem vlhkosti pro přežití. Oxid uhličitý v zachyceném vzduchu rostlina používá k fotosyntéze a kyslík vyrobený fotosyntézou se používá k dýchání a je vylučován. Ne nepodstatné je, že výše uvedené druhy rostlin na substrát upouští své drobné lístky, které se rozkládají, a tím vrací část živin zpět do oběhu. Je to na první pohled dokonale uzavřený a zacyklený miniaturní ekosystém.

Na pohled je, ale samozřejmě není.

Ten prvotní impuls pro jeho vznik vzešel od člověka, pěstitele. I u uzavřených rostlin je třeba zajišťovat optimální podmínky: osvětlení, teplotu. A občas i vláhu a výživu navíc. Pokud necháte rostlinu uzavřenou ve sklenici na stejném místě celoročně, nemusí se vyrovnat s poklesem světelné intenzity v zimním období.

Přetopená domácnost může rovnováhu ekosystému uvnitř rychle vychýlit nesprávným směrem. Může dojít ke kondenzaci vodních par, k tvorbě plísní. Rozklad organické hmoty, hnaný půdními bakteriemi, může převládnout nad růstem rostlin. Anebo se zvýšení rychlosti růstu teplem může přetransformovat do bujnějšího růstu, a rostlina tím vyčerpá svůj dusíkový kredit v půdě.

Zkrátka, o rostliny v láhvi je třeba se průběžně starat. Přetrvat mohou skutečně dlouhá léta, ale úplně bez práce a bez vnějších zásahů to není.

A to je přesně ta záležitost, která skeptiky tolik dráždí na „mediálně nejproslavenější“ zahradě v láhvi, slavném experimentu pana Davida Latimera. Koho? Stavebního inženýra, chlapíka z Londýna. Který do skleněného demižónu (o objemu 38 litrů) vysel v roce 1950 několik semínek poděnky (Tradescantia sp.). Které v tom uzavřeném prostředí vypěstoval do plnocenného květinového keříku.

Keříku, který v roce 1972 (tedy po dvaadvaceti letech po výsevu) naposledy pořádně zalil, uzavřel zátkou a nechal být. Aby si to celé samostatně a nezávisle rostlo dál. Minimálně tedy do roku 2013, což je datum, o němž pochází poslední „aktuální“ zprávy o této zahradě v láhvi.

Tehdy se o celé té kráse psalo v britských novinách, tématu se chopil The Times i Daily Mail.

Ta zpráva se roznesla do světa a internetem krouží dodnes. Většinou tam, kde se zdůrazňuje mimořádné fungování dokonale uzavřeného soběstačného ekosystému, jež bez zásahu člověka funguje dobře šedesát let. V článcích o tom, jak chytře rostliny hospodaří se svými zdroji a jak je Matka příroda moudrá.

Žel bohu, ty senzační články už zpravidla nezmiňují, že prvních dvaadvacet let růstu byl „skleník“ pana Latimera normálně nezazátkovaný, otevřený. Dýchal z vnějšího světa. Zapadla i skutečnost, že původně dovnitř vysel čtyři druhy různých rostlin, a ve finále přežil jen jeden jediný z nich. To už tak moc idylicky nepůsobí.

Zrovna tak se nezmiňuje, že pan Latimer svůj demižón pravidelně přenášel po domácnosti, aby rostlinám uvnitř dopřál maximum světla. A kritici doplní též to, že zmíněný demižón je téměř z poloviny zaplněn hlínou. Nebyl takový vždy. Pan Latimer sice svůj projekt prakticky nezaléval (s výjimkou roku 1972), mluvil pravdu. Ale dodával do něj živiny. I to bylo pro fungování ekosystému kritické. Protože rostliny samy o sobě uvolňují jen malé množství CO₂, zdaleka ne tolik, kolik spotřebují během fotosyntézy. Ale díky činnosti rozkladných bakterií v půdě, o kterou není v demižónu nouze, to mohlo fungovat.

Skeptikům tedy vadí, že experiment pana Latimera je prezentován bez těchto souvislostí, zkratkovitě. Jako kdyby se popisoval zázrak. Ten to ale ve skutečnosti není. Jinak proti panu Latimerovi nikdo nic nemá a musí se nechat, že jeho demižón s poděnkou vypadal báječně.

Zahrady v láhvi fungovat mohou, a mohou vypadat nádherně. Jen se z nich nesmí dělat víc, než ve skutečnosti jsou. Uzavřeným ekosystémem jsou jen naoko, ale to jim na kráse neubírá.

Zdroj: Wikipedia.org, ČeskéStavby.cz, pickhur.com, growingspaces.net, tropicglass.co.uk, TheTimes.com, DailyMail.co.uk