Jedno staré zahraniční úsloví praví, že dáte-li člověku rybu, nasytíte ho na jeden den. Naučíte-li ale toho člověka rybařit, nasytíte ho na celý život. Afrika by teď něco takového docenila, byť ne v podobě rybaření, ale spíše kapacitních technologií na skladování potravin. Aby se tu předcházelo zbytečnému mrhání.
„Co by za to děti v Africe daly,“ zní babičkovská věta, reagující na plýtvání s potravinami. Hluboký povzdech a lomení rukama k tomu patří. Háček je v tom, že ono bezpříkladné mrhání s jídlem není vlastní jen „rozežraným“ rozvinutým státům, mezi něž se počítáme i my. Zrovna v té Africe a zemích rozvíjejících se neplýtvají s jídlem o nic méně. Jen trochu jinak.
)
Tragické zprávy o hladomorech, dětech s nafouklými bříšky a všeobecném nedostatku potravin tím dostávají trochu odlišný ráz. Jak tam mohou plýtvat jídlem a přitom mít hlad? Je to k nepochopení. Takže na vysvětlenou: rozdíl je hlavně v tom, kde přesně v rámci zpracovatelského řetězce k té ztrátě poživatin dochází.
My plýtváme, ale jinak
V zemích rozvinutých dochází k největšímu podílu onoho plýtvání na úrovni prodeje a spotřebitelů. Někde mezi meziskladem supermarketu, naskladněnými regály, naší ledničkou a odpadkovým košem, kontejnerem. Tam jsme schopni (v přepočtu na osobu) ročně vyhodit okolo 90-120 kilogramů produktů, které byly určeny k jídlu.
)
Jsou to věci, kterých se koupilo moc, nesnědly se včas, nechutnaly nám, nedojedly se, nebyly hezké… je to jednak ohromná ztráta, která se dá vyjádřit promrhanou energií i penězi, a také významný zdroj odpadu. A v zemích rozvojových? Tam se nejvíc mrhá před tím, než si ony produkty někdo koupí, než dorazí do kuchyně.
Konkrétně třeba v subsaharské Africe je to 120-170 kilogramů jídla na rok a obyvatele. Zhruba 37 procent z tamní celkové zemědělské produkce. Je to ztráta, se kterou se pojí snížení ekonomických výnosů pro zemědělce, promarněná voda na zalévání, hnojiva, energie, vyčerpaná půda. Jak je to možné?
Základní principy se dají popsat tím, že farmáři tu často úrodu sklízí dřív, protože mají hlad nebo málo peněz. Nebo sklidí víc, než by se zrovna hodilo a dalo příhodně prodat. Mezi zemědělcem, který má nadbytek produkce a spotřebitelem, který má peníze, tu existují často velké geografické rozdíly.
Řada vypěstovaných plodin tak podlehne zkáze, protože tu není rozvinutá dostatečná infrastruktura pro převoz či skladování za optimálních podmínek.
)
Miliardy dolarů v koši
Jen u obilovin v subsaharské Africe ta každoroční ztráta činí přibližně 4 miliardy dolarů. Tato částka mimochodem převyšuje hodnotu celkové potravinové pomoci, kterou subsaharská Afrika obdržela za posledních deset let. A rovná se jejich roční hodnotě dovozu obilovin. To jen pro dokreslení celé té neradostné situace.
I když to tak v kontextu 100 milionů hladovějících Afričanů nevypadá (představte si, že by každý sedmý Evropan neměl co do úst!), problémem většiny Afriky vlastně není nedostatek potravin. Z hlediska vypěstovaných kalorií mají na to, aby byli o pětinu v nadbytku nad celou svou spotřebou. V kontinentálních měřítcích pěstují a vypěstují pro sebe dost.
Ten problém je v tom, že vypěstované poživatiny už v konzumní podobě nedorazí ke spotřebitelům. Protože se dřív zkazí, zplesniví. Na africkém kontinentu se „ztratí“ 50 % ovoce a zeleniny, 40 % kořenů a hlíz a 20 % obilovin v posklizňové fázi.
Výsledkem je ono mrhání a plýtvání s potravinami, které se v úhrnu tun či kalorií moc neliší od toho, které se odehrává v zemích rozvinutých. Jen k němu dochází jiným způsobem. A proto se na něj musí reagovat jinak.
)
Reakce se liší
V zemích rozvinutých, tedy i u nás, musí proti plýtvání vystoupit sám spotřebitel. Jistě to sami dobře znáte – podívejte se před nákupem, co ještě v ledničce máte a co potřebujete dokoupit; zkontrolujte si data spotřeby, v té ledničce i na regálech, než dáte zboží do košíku; napište si nákupní seznam, ať nenakupujete zbytečně moc; promýšlejte předem, co z čeho uvaříte a snažte se nenechávat zbytky.
V zemích rozvojových má boj proti plýtvání s potravinami jinou podobu. Lepší plánování rodinných nákupů či srozumitelnější údaje o trvanlivosti výrobků jim nepomohou. Potřebují rozvinout vlastní dopravní infrastrukturu, rozšířit transportní kapacity, vybudovat chladicí a skladovací zázemí.
)
Aby se potraviny od zemědělců a výrobců dostaly ke spotřebiteli včas, a aby se případné výpadky či nadstavy v produkci daly uložit na pozdější zpracování.
Potravinová pomoc Africe, třeba zrovna těm subsaharským regionům, je pochopitelně humánní nezbytností při boji proti akutnímu hladomoru. Ale k řešení tamních problémů nijak konkrétně nepřispívá. Je to nenávodné, ale v dlouhodobém měřítku to nechce víc konzerv a pytlů rýže na znamení pomoci, ale spíš víc asfaltu na silnicích, víc dodávek s chladicími boxy a vlastní konzervárny, sušárny a klimatizované sklady.
Rybu? Ne děkuji
Problém je samozřejmě v tom, že je vzájemně uspokojivější dát hladovému jídlo, než novou silnici či fabriku na výrobu konzerv. Ale řešení to skutečně není. A s tím, jak se – třeba i v důsledku klimatických změn – potravní dostupnost bude v Africe zhoršovat, bude se i tenhle problém stupňovat.
Je to jako s tím úslovím v úvodu. Ryba pomůže potřebnému od hladu jeden den, rybaření z něj učiní někoho, kdo už nebude pomoc potřebovat. Ani africký kontinent přitom nemusí vystupovat v roli žebravého příjemce mezinárodní potravinové pomoci, je teoreticky schopen nasytit sám sebe.
Tu pomoc ale potřebuje na jiné úrovni, než jakou mu s menší či větší ochotou poskytujeme. Nepotřebují ani tak naplnit ledničku, jako mít tu ledničku.
)
Je v tom samozřejmě jistá nespravedlnost. Plýtvání u nás, v rozvinutém světě má v zásadě levná řešení, začínající individuální volbou a přijetím odpovědnosti každého spotřebitele. Ovšem komplexní řešení efektivity a nemrhání potravinami přijde ty rozvíjející se země hodně draho. A to je něco, s čím bychom jim mohli pomoci tak, aby už pomáhat nepotřebovali.
Zdroj: FAO.org, Ekolist.cz, ScienceDirect.com, WFP.org, Mongabay.com, WeForum.org, Agri-Pulse.com
