Obnova lesů v Českém Švýcarsku je po požáru mimořádně rychlá, dokazují to časosběrné snímky

Lesní požáry jsou vlastně z historického hlediska naprosto přirozeným jevem, který dokonce pomáhá obnově přírody. A nejen ty lesní. Vliv na vznik a šíření požárů má nejen sucho a horko, ale také množství uschlé biomasy. Lze přitom jen obtížně rozeznat, zda šlo o požár takzvaně přírodní, nebo způsobený člověkem. Oheň hořící v krajině divoce a neřízeně se šíří nejen lesními porosty, ale i stepí, savanou, rašeliništi a někdy dokonce i pouštěmi. Liší se navíc i typy lesů, takže požár v Českém Švýcarsku byl zcela odlišný od požárů, které se mohou šířit například na Sibiři, nebo v australské buši.

Rozdíl je také v tom, že když hoří step, travní porost se obnoví za rok, zatímco obnova vzrostlých lesů s vysokými a věkovitými stromy trvá dlouhá desetiletí a déle. Vždy záleží na stáří původního porostu, podle kterého obnovu posuzujeme. Z hlediska přírody je to však jen hra se slovy a úhel pohledu. Lesy se po požáru začnou obnovovat ihned, stejně jako stepi.

Předloňský lesní požár v Českém Švýcarsku byl zřejmě dílem žhářským a byl na naše poměry neobvyklou katastrofou. Také trval netypicky dlouho, jelikož horkem s uchem vyprahlý borovicový porost na písčitém podloží byl pro oheň ideálním prostředím. Některé ohořelé stromy zde ještě přežívají, to je však jen otázkou let. Do té doby ale ještě vyplodí semena, která se chytnou v prostředí bohatém na popel, jenž je skvělým hnojivem. A za desítky les zde bude nový les, kde již nikdo nepozná, co se stalo v létě 2022.

Uchvacující je rychlost, jakou se lesy v Českém Švýcarsku obnovují. Již zde rostou desítky centimetrů vysoké břízy, dále kapradiny a mechy, již raší mladé buky. I ohořelé stromy budou nakonec využity, stanou se hnojivem pro nový les. Popel z jiných to již dělá. Zároveň jde o unikátní studijní příležitost, kdy můžeme na ploše spáleného lesa pozorovat jeho přirozenou obměnu v přímém přenosu. Zajímavé bude sledovat měnící se skladbu lesa v různých fázích jeho vývoje, velmi dobrou zprávou také je, že požár zlikvidoval nepůvodní monokulturní smrkové porosty.

Požár v Českém Švýcarsku navíc ukázal ještě jedno, totiž nerozumné lesní hospodaření, kterým jsme přispěli hromadění suché biomasy. V oblastech, kde hoří často, a kde není příroda za každou cenu chráněna před samoregulujícími požáry, by se nemohlo nahromadit tolik suché biomasy, oheň by se pak neměl z čeho živit. Suché klestí by totiž postupně sežehly drobnější požáry. Obecně platí, že více menších ohňů pomáhá ekosystémům, zatímco jeden velký oheň po dlouhé době je vždy katastrofou.

Vědci po této zkušenosti dokonce soudí, že je možné částečně předcházet velkým požárům menšími řízenými ohni. Podobně se to dosud děje například v Americe. Bohužel se však naše společnost dosud brání řízenému zapalování a hašení lesů. Dříve se u nás dokonce pravidelně vypalovaly dost velké plochy mimo lesní porosty, to je však již také zakázané. Dosud se spaluje listí, ale ani to není až tak snadné. Bojujeme se změnami klimatu a emisemi především oxidu uhličitého. Jenže je otázkou, jaké emise vyprodukuje katastrofální požár na velké ploše oproti většímu množství menších řízených požárů. V každém případě je ale třeba se poučit.

Co pozitivního se tedy i přes vzniklou katastrofu v Českém Švýcarsku stalo? Předně se prostředí ulevilo od nepůvodních smrkových monokultur. Pravidelně se zde zasahovalo proti kůrovci a ten zmizel spolu se spálenými smrky. Požářiště je dnes vlastně pestrou mozaikou různě prohořelých porostů. Objevují se zde nejranější sukcesní druhy (kapradina hasivka orličí, jedovatý náprstník červený, bezkolenec modrý, mech zkrutek vláhojevný a porostnice mnohotvárná a také koberce mladých bříz a osik).

Vědci dokonce soudí, že místní krajina mohla zhruba takto vypadat někdy na konci doby ledové, kdy zde mohly být pouze nižší porosty. Krajina se prostě velice rychle obnovuje a nyní záleží na mnoha faktorech. Vůbec se třeba neví, co udělají nepůvodní invazní druhy, záleží také na počasí. Možností, co se s požářištěm stane, je mnoho.

V každém případě má však vzniklá plocha podle vědců obrovskou vědeckou hodnotu. Mají totiž unikátní možnost sledovat, jak se příroda obnovuje sama zcela od začátku. Právě jako bájný Fénix znovuzrozený z popela. A když vydržíme desítky až stovky let do tohoto prostředí, které je ostatně Národním parkem, nezasahovat, můžeme získat hluboké vědecké poznatky a poučení. Šanci má totiž vzniknout původní středoevropský prales bez lidského vlivu. Prostředí, jaké již nemá ve střední Evropě obdoby. Plocha cca 1600 hektarů je na to dostatečně velká.

A že si les pořádně přichvátnul a obnova se rozbíhá doslova raketovým tempem, dokazují i časosběrná videa vědců Botanického ústavu Akademie věd ČR. Na některých místech dokonce zmizela celá vrstva organické hmoty, která tvoří svrchní část půdy. Po požáru zde proto zůstal jen písek s popelem. Oheň spálil také na třicet výzkumných ploch, která vědci Botanického ústavu Akademie věd dlouhodobě sledují. A právě tyto plochy začali vědci sledovat znova. Právě sem také umístili časosběrné kamery, které dokazují, že rychlost kolonizace mechorosty, bylinami a pionýrskými dřevinami je neuvěřitelná.

Pozorovat zde lze i různé strategie rostlin, například kapradina hasivka orličí přežila požár v podobě podzemních oddenků, strategií břízy je pro změnu ohromné množství semen, ze kterých rychle vyrostou až metr vysoké semenáče, buky se šíří bukvicemi dosud přeživších stromů atd..

Zdroj: avcr.cz, obnovitelne.cz, ct24.cz, rozhlas.cz