Práce na zahradě není korporát, nesmí vás zválcovat. Nedělejte chybu začátečníků

Slovíčka z korporátního slovníku na zahradě příliš často nezní. To je dost možná jeden z důvodů, proč mají lidé zahradničení tak rádi. Svět manažerů, kravaťáků, podnikových porad a mítinků se mezi záhonky zpravidla nepřipomíná. A proto je to tak skvělý relax.

Tohle pravidlo teď ale trochu porušíme. Protože zahradnický slovníček nezná jeden termín, kterým se naopak manažeři a hlavouni velkých firem ohání docela často. Anglicky se nazývá Scope creep, a zahradníci ho ke své škodě neznají. Do češtiny se dá, poněkud neostře, opisem přeložit jako plíživé rozšiřování rozsahu projektu (práce). Co to je?

V tom manažersko-podnikatelském světě to značí situaci, kdy vám nebo vašemu oddělení velký šéf uloží ke splnění úkoly A, B a C. Ale v průběhu řešení ty úkoly nabobtnají o nová zadání, povinnosti. Ten původní záběr se rozroste. Kromě oné trojice musíte vyřešit i úkoly A1, A2, A3, rovněž 2b a 3/c a nejspíš taky D a E. To všechno ovšem za stavu, kdy zdroje které máte k dispozici, váš rozpočet, čas na splnění úkolů i odměna za celou tu fušku pořád odpovídají jen tomu původnímu A, B a C.

Dostali jste zkrátka práci, která se rozrostla o další práce, které vám přidělaly práci. A pro samu práci dost možná nebudete stíhat svou práci. Buď vás čeká spousta přesčasů, abyste to ustáli – a dočkali se pochvaly asi tak standardní, jako kdybyste splnili jen ten původní úkol – anebo selžete, sesypete se z přepracování. To na vás ta pochvala pochopitelně čekat nebude.

Příčinou onoho Scope creep jsou tedy špatně definované cíle, vágní zadání, nátlak klientů na změny, nedostatečná kontrola změn. A důsledkem může být překročení rozpočtu, snížená kvalita výstupu, nedodržení termínů, snížená ziskovost a nejčastěji asi stres v práci, v celém týmu. Dojít k tomu může například tehdy, když má grafik pro klienta vytvořit logo, ale klient postupně vyžaduje ještě vizitky, letáky a web, aniž by chtěl platit víc nebo čekat na dohotovení déle. Nebo naopak, v rámci tvorby webu si přeje vytvořit i logo, vizitky a návrhy tiskovin.

Nebojte, tady už manažerskou příručku odkládáme, a vracíme se zpět mezi záhonky. Protože tam můžete, aniž byste si toho často byli vůbec vědomi, narazit na „plíživé rozšiřování rozsahu projektu“ docela běžně. A bolet vás to ve výsledku může ještě víc, než když dostanete černý puntík do excelové tabulky od sekčního šéfa.

Jak k tomu může dojít? Těch hypotetických scénářů je celá řada, a jistě k nim můžete podle osobních zkušeností připsat i mnohé další.

Víkend na obzoru, a tak se rozhodnete, že tentokrát postavíte nasucho malou zídku, abyste oddělili svou zahrádku produkční od té okrasné. Práce na dopoledne, řeklo by se. Jenže v záběru té činnosti zjistíte, že by se hodilo zídku o něco protáhnout, aby sahala až k posezení na terásce. Najednou potřebujete kopat víc, dál. A potřebujete i víc materiálu, máte víc odpadu. Zídka je sice nasucho, ale podsypat ji musíte štěrkem kvůli drenáži, a aby navazovala na terasu, je třeba přikoupit ještě pár dlaždic…

…takže z toho, co měla být práce na dopoledne je najednou „celovíkendovka“. Kterou ani nedotáhnete do konce, protože jste museli X-krát autem zajet do nejrůznějších obchodů. Nestihli jste víkend s dětmi a manželka se na vás mračí, protože ve výsledku vaše zahrada připomíná rozestavěný zákop, celé to vypadá hůř, než když jste začali. Nepřipomíná vám to něco? Nemusí přitom jít jen o stavební projekt při zvelebování zahrady.

Ten scope creep se na vás může sesypat jako tzv. dominový efekt. Začnete trhat plevel u jedné růže. Všimnete si ale, že sousední keř by potřeboval zastřihnout. Při hledání nůžek zjistíte, že v kůlně je nepořádek (a nůžky jsou tupé, stejně je potřebujete nabrousit), a tak začnete v kůlně uklízet, až nakonec místo pletí třídíte staré květináče. Na konci takového dne jste strhaní, radost z hotového díla nemáte žádnou, protože jste stejně nestačili vytrhat ten plevel, kterým to začalo.

Podobně neurčitě k vám může „plíživé rozšiřování rozsahu projektu“ přijít, když spadnete do pasti zvané „Když už jsem v tom“. Jdete jen sklidit ostružiny, ale cestou si všimnete přerostlých větví, které vám překážejí. Začnete tedy prostřihávat, prořezávat - až skončíte u kompletního zmlazovacího řezu všech keřů v okolí, aniž byste vůbec přinesli domů ostružiny.

A ještě jeden takový příklad, typický pro jaro. Pojmenovat si jej můžeme jako „Sazenice navíc“. Prostě se vám zadařilo a při předpěstování nebo přímém výsevu vám toho vzešlo víc, než jste čekali. Je vám líto ty přebytky vyhodit, pochopitelně. A tak, proti svému původnímu přesvědčení a předsevzetí, že to letos nebudete přehánět, vysadíte místo deseti keříků rajčat dvacet. Tím se ale uvážete až do konce rajčatové sezóny k násobku původně plánované práce, než jakou vám to vlastně mělo dát. A to jste jako rajčatový magnát skončit nechtěli.

Celé to není o tom, že by ty jednotlivé přidružené pracovní úkony byly nadbytečné. Zmlazovací řez bylo opravdu zapotřebí udělat; zídka vedoucí až k terásce skutečně bude vypadat lépe a nepořádek v kůlně bylo třeba srovnat. Nejsou to práce a úkoly nepodstatné. Taky to není případ prokrastinace. Neutíkáte od něčeho, co nechcete dělat, k náhradním činnostem. Vám se na zahradě pracovat chce. Ale tím „plíživým rozšiřováním rozsahu projektu“ si nezměrně škodíte.

Málokdy totiž dotáhnete do konce to, co jste si původně naplánovali. Přesahujete možnosti zdrojů a času, který jste si na úkon původně stanovili. Deptáte se tím, co všechno je ještě třeba stihnout. Jinými slovy, berete si radost z práce na zahradě tím, že si neumíte nastavit její rámec. Hranice. Že vás s něčím takovým dusí v práci? Budiž. Ale na zahradu si přeci chodíte odpočinout, ne? Proto taky bolí víc, že jste na konci dne vyřízení stejně jako po přesčase v zaměstnání.

Zahrádka za domem je příjemně vzdálená světu korporátu, ale některé manažerské poučky na ní prostě platí též. Zvlášť teď na jaře, kdy je zapotřebí „udělat všechno“. Pokud ale nemáte jasnou představu o tom, co přesně chcete udělat a kde je ten váš denní nebo víkendový cíl – kde to má skončit - bude pro vás mnohem obtížnější se „do cíle“ dostat.

Správná organizace práce vychází z toho, že vy přesně víte, co chcete udělat a jak toho chcete dosáhnout. A víte rovněž, kolik času vám to má zabrat. A toho se přidržujete.

Jinak by vám to taky celé mohlo přerůst přes hlavu, slušně řečeno. Jako zahradník, který si neumí definovat své cíle, můžete skončit vnitřním vyhořením úplně stejně jako nadřízenými drcený zaměstnanec firmy. Protože bez parametrů vlastního výkonu nabudete pocit, že se nikam neposouváte. Což je, vzhledem k tomu, že v zahradě je vždycky více věcí, které je třeba dělat, docela snadné.

Aby vám zahradničení pomáhalo a zahrada byla hlavně relax, musíte se naučit definovat si své cíle, oblasti a plány. A držet se jich. Chcete-li, aby vše ve vaší zahradě probíhalo hladce, aby to nebyla jen zahlcující lavina nikdy nekončících úkolů a povinností, musíte si stanovit rozsah. Přijmout to, že všechno se najednou stihnout nedá. A odmítnout se nechat zavalovat něčím, co už vám radost nepřináší.

Stanovení jasného rozsahu pro každý projekt na zahradě vám pomůže cítit pocit uspokojení z každého splněného úkolu, bez ohledu na to, jak je velký nebo malý. A tento pocit uspokojení vám pomůže pokračovat v další práci. Možná se přitom naučíte, vytvoříte si takový návyk, že někdy je lepší i toho šéfa v práci poslat do háje.

Zdroj: TreeHugger.com, HouseDigest.com, ResearchGate.com