Z Prahy si odskočit jen tak do Grónska? Žádný problém. Řeč totiž bude o kdysi největší obytné budově v dalekém Nuuku. A za příměr nám poslouží největší český megapanelák. Bytový dům v Zelenohorské ulici.
Každý zahrádkář i pěstitel pokojovek pravidelně plní kompost nebo bioodpad zdánlivě nepotřebným materiálem. Odlámané bramborové klíčky, vyštipované zálistky rajčat, vzdušné kořeny monster či uschlé květy afrikánů však nepředstavují pouhý odpad. V pletivech těchto částí se koncentrují silné fytohormony, obranné alkaloidy, esenciální minerály a přírodní fungicidy či insekticidy. Při správném zpracování se z nich stávají účinné růstové stimulátory, ochranné postřiky, kořenová výživa nebo kypřidla půdy, čímž plnohodnotně nahradí drahé syntetické přípravky.
Možná jste si jich na stěnách domů, zídkách nebo v rozích verand všimli také. Dlouhé tenké nohy, drobné tělo a zdánlivý klid. Sekáči patří k běžnému koloritu konce léta a podzimu. V posledních letech se však v české přírodě i městech začíná prosazovat nový, exotický hráč. Jde o sekáče větvičkového (Dicranopalpus ramosus), který na sebe v tuzemsku strhává stále větší pozornost odborníků i veřejnosti. Ačkoliv pro člověka nepředstavuje žádné nebezpečí, pro biology a ekology jde o fascinující, ale i varovný fenomén. Noví sekáči se totiž šíří nebývale rychlým tempem.
Soudě podle současných cen pohonných hmot, které vylétly do nebes jako následek válčení na Blízkém východě a s tím spojené energetické krize (kolikáté už za poslední roky), by si člověk řekl: "Nedá se nic dělat. Jsme v tom všichni." To by ale naše redakce nesměla vypátrat, že pod jižní Moravou jsou tak obrovské zásoby ropy, jaké by vystačily celé zemi při současné průměrné spotřebě na 200 let. Proč ji nemůžeme těžit a využívat?
Některé bizáry vytvořené samozvanými řemeslníky a samouky na stavbách (a nejen na nich) jsou doslova nepřekonatelné. Dominují přitom i na instagramovém profilu Delniq vytvořeném architektem Lukášem Janoutem dva pojmy: ROVINA a PĚNA. A právě stavebními pěnami v nekonečných možnostech jejich využití se budeme zabývat v tomto článku. Nevěřili byste, co všechno dovedou stavební pěny vyřešit. Kdyby fušeři fušovali i do lékařství, pěny by se určitě používaly také v chirurgii a porodnictví.
Katalogy zahradních center slibují idylické oázy klidu, harmonické bzučení včel, bohatě vykvetlé záhony a košíky přetékající dokonalou úrodou. Realita? Nekonečný souboj s rostlinami, které rostou všude kromě místa, kam jste je zasadili, zálivkovou fyzikou popírající logiku a stavebními materiály, jež se chovají jako svéprávné bytosti. Tady je řada nefiltrovaných pravd ze záhonů, skalek i dílen, o kterých vám v hobby marketu raději vůbec neřeknou.
Jsou informace, které nutně k životu nepotřebujete. Obohatí vás jenom tím, že jsou zajímavé. Následující text o dubajské Burj Khalifa, jednom z novodobých divů inženýrské praxe a stavitelství, je jich plný.
Černý roh u stropu, fleky kolem oken, plíseň za skříní. Většina z nás sáhne po spreji, plíseň zmizí – a za pár týdnů je zpátky. Podle Jakuba Pyšného, který se plísním a termoizolačním nátěrům věnuje v praxi, to dává smysl: přípravek plíseň zabije a vybělí, ale studené místo, na kterém se sráží vlhkost, neohřeje. V podcastu ČESKÉSTAVBY.cz jsme probrali, proč plíseň vzniká i v novostavbách, jak větrat, aby to mělo smysl, a jak postupovat, když už doma je.
Ne každý objev, který má potenciál změnit svět k lepšímu, začíná v potemnělé laboratoři zvoláním: „Heuréka!“. Joe Doucet z městečka Katonah ve státě New York se ke svému vynálezu dobral o dost prostším způsobem. Když spolu s architekty řešil projekt domu pro svou rodinu, zaseknul se na úplné drobnosti. A to, jakou že má mít ten dům nakonec barvu.
Při koupi starší nemovitosti bývá zahrada často vnímána jako komplikace plná přerostlých křovin, náletů a zdánlivě dožívajících stromů. Prvotní nutkání povolat těžkou techniku (nebo si nějakou rovnou koupit) a začít na zelené louce je sice lákavé, ale připravuje majitele pozemku o to nejcennější, co penězi nelze koupit – vzrostlý ekosystém, mikroklima a nenapodobitelnou atmosféru již dříve někým založeného a udržovaného místa. Citlivá rekonstrukce staré zahrady je procesem postupného odkrývání vrstev, nikoli radikální destrukce. Pokud k prostoru přistoupíte s pokorou, získáte jedinečnou oázu, jejíž stín a kouzlo byste při založení nové zahrady budovali celá desetiletí.
Úsporná rekonstrukce nemusí znamenat kompromis v pohodlí ani nevýrazný interiér. Kompaktní mezonetový byt pro pár s dítětem ukazuje, jak výrazné proměny dosáhnout pomocí dvou hlavních materiálů, dobře navrženého nábytku a cílených zásahů do dispozice. Mořená březová překližka dodává místnostem teplý tón, zatímco nerezová ocel přináší střídmý kontrast. Výsledkem je bydlení, které propojuje rodinný život, práci z domova i dostatek úložných prostor.
Montovaná hala z ocelové konstrukce představuje rychlé a ekonomické řešení výstavby. Její lehký plášť je však z akustického hlediska citlivější než masivní zděné konstrukce. Pokud se problematika hluku začne řešit až po kolaudaci, bývá náprava nákladná a často vede ke stížnostem sousedů nebo k omezení provozu. Proto je vhodné počítat s akustikou již ve fázi přípravy projektu.
Představa samičky kudlanky, která s chladnokrevnou elegancí ukusuje hlavu svému milenci přímo během milostného aktu, patří k nejpopulárnějším klišé hmyzí říše. Stala se symbolem toxických vztahů, popkulturní metaforou i zdánlivou učebnicovou pravdou. Skutečnost v divoké přírodě je však podstatně střízlivější a pro samečky daleko nadějnější. Sexuální kanibalismus u kudlanek rozhodně není povinným rituálem každého páření, ale spíše nouzovým řešením z hladu a laboratorním nedorozuměním. Co stojí za představou sexuálního kanibalismu kudlanek a kdo je skutečný kanibal hmyzí říše?
Kolik místa potřebujete k bydlení? A kolik místa potřebuje město, aby se do něj vešel další dům, totiž právě ten váš? Jsou to dvě otázky, ale úzce spolu souvisí. A australští architekti ze studia Carter Williamson na ně mají jednu společnou odpověď.
Co se stane, když se dánské hygge zabydlí v Itálii? V horském bytě pro mladou rodinu dostává severská představa útulnosti trochu jinou podobu. Totiž méně strohou, barevnější, ale pořád příjemně jednoduchou.
Mnoho lidí odchází do lesa či do parku s pocitem, že slupka od banánu, nedojedená svačina nebo stará halloweenská dýně přírodě neublíží, protože jde přece o biologický materiál, který shnije. Realita je však mnohem temnější. Volně pohozený odpad, ať už organického původu, nebo z plastu, kovu či skla a jiných materiálů, představuje pro divokou zvěř smrtící past, která narušuje přirozené instinkty, způsobuje těžká poranění a často vede k pomalému umírání. Pochopení toho, jak konkrétní zbytky z našich domácností v trávě a podrostu působí, je prvním krokem k tomu, abychom z lesů přestali dělat nebezpečná smetiště.
Děti na zahradě v jednom kuse něco staví – domečky, úkryty, hnízda i hrady. Většinou si vystačí samy, tu a tam si vyžádají pomoc rodičů. Co se stane, když se rodiče do takové stavby pustí z gruntu, s architekty a profesionálními tesaři?
Sun Valley zní jako místo zalité sluncem, jenže zdejší horská krajina umí být po velkou část roku pořádně nehostinná. Greenhorn Cabin od Farmer Payne Architects na ni odpovídá robustní, ale citlivě členěnou architekturou, která se zařezává do svahu, otevírá se výhledům a současný komfort ukrývá do podoby tradičního horského domu.
Při podzimním úklidu záhonů nebo kontrole dřevěného plotu můžete narazit na útvar, který připomíná trochu zaschlou stavební pěnu, miniaturní vosí hnízdo či hliněný zámotek. Než ale sáhnete po špachtli, zadržte. Narazili jste na ootéku – geniální schránku, která dokazuje, že se ve vašem okolí usadil fascinující a vysoce užitečný predátor: kudlanka nábožná. Je to živočich, který se na našem území nevyskytuje v přírodě příliš dlouho, a u něhož nebyla pozorována invaznost.
Podzim je tu a s ním i pošmourné deštivé počasí, sychravá rána a dopolední mlhy, které utne až časnější příchod večerního šera. Hříchy léta jsou rázem zapomenuty a slunce v domácnosti se znovu stává vítaným jevem. Že z vás ještě letní vedra úplně nevyvanula? Dejte tomu pár dní. A pak teprve naplno oceníte zimní zahradu u newyorského domu.
Zatímco většina víkendových houbařů balí s koncem teplých dnů košíky v domnění, že s ústupem pravých hřibů sezóna skončila, pro skutečné labužníky hostina teprve začíná. Hřibovité houby bývají na podzim často nasáklé vodou, blátivé a chuťově mdlé. Skutečný kulinářský vrchol pozdního roku totiž nepatří hnědým kloboukům, nýbrž pestré paletě lupenatých a dřevokazných druhů, které potřebují chladné noci a podzimní mlhy. Právě ty nabízejí pevnou, křupavou texturu, hluboké kořeněné aroma a schopnost pozvednout omáčky či nakládanou zeleninu do gastronomických výšin.
Jak se ve středověku stavěl hrad, když nebyly bagry, jeřáby ani motorové pily? Ve francouzském Guédelonu se rozhodli na tuhle otázku neodpovídat odhadem, ale pustit se do experimentu v životní velikosti. A jejich unikátní stavba už je téměř hotová.
Kompromisy, územní ústupky a racionální řešení. Zhruba tím lze vystihnout to, co se řadě zahradníků na podzim ze srdce tak příčí. Totiž představa, že by snad někde na jejich zahradě mělo existovat místo, kde by nebylo shrabané listí. Že by ho tam prostě jen tak nechali. Ale ono se někde to listí opravdu docela hodí.
