Vznešená vládkyně zahrad: Strastiplná i slavná pouť růže staletími

Fosilní nálezy otisků listů v břidlicích Severní Ameriky prozrazují, že růže šeptala své tajemství větru již před pětatřiceti miliony let, dávno předtím, než po Zemi kráčel první člověk. Původním domovem rodu Rosa je mírný a subtropický pás severní polokoule, avšak skutečná domestikace a zahradnický kult růže započaly v mlhavém šeru starověké Číny. Tamní zahradníci ji pěstovali již před pěti tisíci lety, a jak poznamenal sám Konfukcius, knihovny císařského dvora překypovaly svazky věnovanými pouze jejímu pěstování. Východní svět se tedy již tak dávno těšil z daru, o němž tehdejší Západ neměl ani tušení. Totiž hlavně ze schopnosti opakovaného kvetení, která se stala svatým grálem pozdějších pěstitelů.

Na západní polokouli si růže mezitím podmaňovala srdce starověkých civilizací kolem Středozemního moře. Sumerský epos o Gilgamešovi zmiňuje trnitý keř navracející mládí a na stěnách krétského paláce v Knóssu se dochovala freska z doby okolo roku 1600 před naším letopočtem, zachycující zlatavě růžový květ. Pro staré Řeky byla růže darem bohyně Afrodity, symbolem zrození z mořské pěny a posvátného mlčení. Byli to však až Římané, kdo růžím propadl s dekadentní vášní. V období pozdního císařství se pěstovaly na obrovských plochách v Kampánii a dovážely se po lodích z Egypta. Okvětní plátky padaly v hustých kobercích na hodovníky při hostinách císaře Nerona, lisoval se z nich vonný olej, přidávaly se do vína i dezertů a zvyk sub rosa – zavěšení růže nad jednacím stolem na znamení přísné důvěrnosti – přetrval v diplomatickém jazyce dodnes.

S pádem Římské říše se zdálo, že aristokratická nádhera růží navždy vyhasla v plamenech stěhování národů. Křehký keř však našel nečekané útočiště za vysokými zdmi klášterních zahrad. Křesťanská církev sice nejprve pohlížela na růži s podezřením jako na pohanský symbol rozmařilosti, brzy ji však adoptovala a přetavila v symbol panenské čistoty a Kristova utrpení – červená růže symbolizovala prolitou krev mučedníků, bílá neposkvrněnost Panny Marie. V tichu ambitů mniši opatrovali starobylou růži keltskou a lékárnickou, nikoli však pro pouhé potěšení očí, ale pro její svíravé a léčivé účinky proti horečkám a neduhům plic.

Z klášterních bylinkových záhonů se růže v pozdním středověku pozvolna vrátila na šlechtické dvory, kde se stala heraldickým symbolem nejvyšší moci. Nesmazatelně se zapsala do dějin Anglie v patnáctém století v brutálním třicetiletém konfliktu, který do kronik vešel jako válka růží. Proti sobě stál rod Lancasterů s červenou růží v erbu a rod Yorků, jehož prapory nesly růži bílou. Teprve Jindřich VII. Tudor po vítězství spojil obě soupeřící barvy v slavnou tudorovskou růži, symbol míru a sjednocení země. V této epoše však evropské růže kvetly pouze jednou v roce – krátce na počátku léta, po němž následoval dlouhý půst zeleného listí a šípků.

Skutečný bod zlomu v dějinách růží nastal na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a jeho hlavní architektkou se stala francouzská císařovna Joséphine de Beauharnais, první manželka Napoleona Bonaparta. Na svém panství Château de Malmaison nedaleko Paříže vytvořila botanický ráj, kde shromáždila do té doby největší sbírku růží na světě, čítající přes dvě stě padesát variet. Její vášeň byla tak věhlasná, že válečné lodě Francie i Anglie měly navzdory zuřícím napoleonským válkám přísný rozkaz propouštět bez úhony lodě převážející sazenice růží pro císařovninu zahradu. Právě zde dvorní malíř Pierre-Joseph Redouté vytvořil své nesmrtelné akvarely zachycující mizející svět starých evropských odrůd růží.

Téměř současně dorazili do evropských přístavů tichomořští mořeplavci s nákladem, který navždy rozbil dosavadní hranice šlechtění. Z Číny a jihovýchodní Asie přivezli čtyři legendární kultivary čínských čajových růží. Tyto rostliny sice postrádaly otužilost severských druhů a jejich stonky byly křehké, vládly však dvěma magickými vlastnostmi: kvetly nepřetržitě od jara až do prvních mrazů a jejich okvětní plátky přinášely novou paletu barev od teplé žluté až po meruňkovou, navíc provoněnou jemnou notou čerstvě rozemletého čaje. Křížením těchto asijských krásek s robustními, mrazuvzdornými starými evropskými růžemi započala éra moderní růže. Když v roce 1867 francouzský šlechtitel Jean-Baptiste Guillot představil světu odrůdu 'La France', zrodil se první čajohybrid a svět zahradnictví se navždy rozdělil na epochu před ním a po něm.

Před příchodem moderních čajohybridů vládly zahradám skupiny, které dnes souhrnně označujeme jako historické růže. Nejstarší z nich, růže keltská, se vyznačovala nízkým, hustým růstem a purpurovými, sametově hebkými květy s těžkou kořeněnou vůní. Z ní a z dalších divokých druhů vzešla růže damašská, dovezená křižáky z Blízkého východu, jež se pro svůj vysoký obsah éterických olejů stala a dodnes zůstává základním zdrojem pro výrobu růžového oleje a růžové vody v bulharském Údolí růží. Na evropském severu mezitím vzkvétala růže bílá, neobyčejně otužilý keř se stříbřitě šedozeleným olistěním a květy v tónech alabastru a slonoviny, které dokázaly bez úhony vzdorovat i krutým mrazům a stinným koutům.

V renesanci a baroku se na výsluní dostala růže stolistá, často přezdívaná růže provensálská, jejíž obrovské, těžké květy složené z více než stovky okvětních plátků připomínaly načechrané zelné hlávky a staly se oblíbeným motivem holandských malířů zátiší. Z ní se později vyvinula kuriózní růže mechová, jejíž kalichy a stopky pokrývají pryskyřičné žlázky připomínající mech, které při doteku vydávají pryskyřičnou lesní vůni. Všechny tyto staré skupiny spojovala jedna vlastnost: kvetly jen jednou za sezónu, avšak s takovou intenzitou, omamnou vůní a tvarem květu, jaký jim moderní potomci mohou jen stěží závidět.

Svět růží je dnes nesmírně rozmanitý a jeho členění se liší podle toho, zda se na něj díváme okem přísného botanika, mezinárodní klasifikace či praktického zahradníka. Botanická systematika řadí rod Rosa do čeledi růžovitých a dělí jej do čtyř podrodů, přičemž naprostá většina kulturních růží spadá do podrodu Eurosa, který se dále větví na sekce jako Gallicanae, Caninae či Synstylae. Tento systém zkoumá chromozomální počty, genetické vazby a původní plané druhy, jako je naše domácí růže šípková, růže svraskalá nebo růže bedrníkolistá. Pro zahradnickou praxi a obchod je však tento přístup příliš rigidní, a proto Světová federace společností pěstitelů růží zavedla systém opírající se o původ a historický vývoj, dělící rod na divoké druhy, historické růže vyšlechtěné před rokem 1867 a moderní růže vzniklé po tomto zlomovém datu.

V zahradní praxi a komerčním prodeji však hraje hlavní roli habitus rostliny a její uplatnění v krajině. V popředí stojí čajohybridy, aristokratky mezi růžemi, které nesou jednotlivé, dokonale tvarované květy na dlouhých pevných stoncích a kralují jak reprezentativním záhonům, tak květinářským vázám. Těsně za nimi kráčejí floribundy a polyantky, které místo jednotlivých solitérních květů vytvářejí velká soukvětí a poskytují nepřetržitou záplavu barev po celé léto. Popínavé a pnoucí růže, ať už s tuhými výhony nebo pružnými větvemi schopnými šplhat do korun stromů a přes pergoly, dodávají zahradám vertikální rozměr a architektonickou hloubku. Zvláštní kategorii tvoří půdokryvné růže, které svými poléhavými trnitými výhony spolehlivě zpevňují svahy a brání růstu plevele. Další samostatnou kategorií jsou drobné miniaturní růže vhodné do nádob a skalek.

Zvláštní kapitolu v novodobé historii napsal britský šlechtitel David Austin, který v druhé polovině dvacátého století započal renesanci takzvaných anglických růží. Austin v nich geniálně zkřížil romantické kouzlo, hluboké miskovité květy a intenzivní vůni zapomenutých starých růží s přednostmi moderních hybridů – tedy s opakovaným kvetením a širokou barevnou škálou zahrnující zářivě žluté a meruňkové odstíny.

Dnes komerční trh směřuje především k nenáročnosti a biologické odolnosti. Módní trendy ustupují od choulostivých odrůd vyžadujících neustálou chemickou ochranu a dávají přednost růžím s certifikací ADR, která zaručuje, že keř zvládne bujně kvést a udržet si zdravé olistění i bez použití syntetických postřiků proti padlí a černé skvrnitosti. Růže tak po tisíciletích hledání ideálu zůstává nikoli křehkou divou, ale silnou, vitální a neúnavnou královnou každého kousku půdy, který jí člověk svěří.

Zdroj: Austin David: The English Roses; Beales Peter: Classic Roses; Dickerson Brent C.: The Old Rose Advisor; Thomas Graham Stuart: The Graham Stuart Thomas Rose Book; Větvička Václav: Růže; World Federation of Rose Societies (WFRS); Wikipedie; ČESKÉSTAVBY.cz