V minulém dílu seriálu o stavbě domu jsme se zabývali obvodovým zdivem, což je jedna ze dvou základních kategorií svislých nosných konstrukcí. Svislé nosné konstrukce dělíme podle jejich tvaru či dispozice na stěny, pilíře a sloupy a konstrukce vnější – obvodové a vnitřní – vnitřní nosné stěny a příčky. Máme-li už postavené vnější stěny, které vymezují náš životní prostor uvnitř domu a chrání nás před vnějšími vlivy, musíme postavit vnitřní nosné stěny a příčky. A samozřejmě, že při použití jednotných stavebních systémů stavíme vnější i vnitřní svislé konstrukce zároveň a navzájem je musíme provázat.
1.1. Vnitřní svislé konstrukce
Vnitřní nosné stěny většinou stavíme zároveň s obvodovým zdivem tak, že přesně kopírují řady ztraceného bednění, vystavěného na vybetonovaných základových spárách předtím, než jsme betonem vylili základovou desku. Vnitřní nosné stěny stejně jako nosné stěny vnější přenášejí tíhu stavby do základové půdy. Přitom však zároveň oddělují jednotlivé místnosti. Stejně tak nemusí být vnitřní svislé konstrukce jen konstrukcemi vyloženě nosnými, nýbrž i podpůrnými.
Oproti tomu lehké příčky (ze sádrokartonu a lehkých příčkovek) se používají k optickému oddělení místností. Na rozdíl od nich se těžké příčky z běžného zdiva, které jsme použili i pro obvodovou konstrukci nosných stěn (stavební systémy), ale i zdiva plného, zároveň používají i k akustickému oddělení místností. Obzvlášť důležitá je kompaktnost zdícího materiálu a neuvažujeme-li do budoucna o možné změně dispozic jednotlivých místností, používáme ke zdění vždy jeden stavební systém.
Sádrokartonové příčky jsou s výjimkou širokého uplatnění sádrokartonu v podkrovních místnostech vhodné skutečně jen tam, kde si do budoucna nejsme jisti, zda dispozice konkrétních prostor zachováme, případně sádrokarton použijeme až v budoucnu, kdy například bude třeba rozdělit dětský pokoj na dva. Výjimku tvoří dřevostavby, kde se s běžným zdivem nemusíme v celé stavbě setkat vůbec, včetně příček.
Uvažujeme-li v interiéru s místností rozsáhlou co do své plochy, můžeme vnitřní nosné zdivo v konkrétním prostoru doplnit pilíři či sloupy. Zde můžeme použít jak monolity, tak sloupy vyzděné z plného zdiva.
1.2. Hrubá stavba
Ještě se ale vraťme k pojmu hrubá stavba. Ten vznikl před rokem 1989, kdy jsme stavební práce rozdělovali na hlavní stavební výrobu a práce přidružené. Hlavní stavební výroba zahrnovala nosnou konstrukci, vystavěnou na základech, včetně konstrukce krovu a přidružené práce představovaly úpravu vnějších a vnitřních povrchů a dílčí řemesla. Dnes je přesná definice hrubé stavby zásadní, uzavíráme-li smlouvu s jejím zhotovitelem.
Hrubá stavba zahrnuje takzvané stavby spodní (zemní a výkopové práce, základové spáry a základovou desku), vodorovné a svislé izolace, stropy nad suterénem (je-li dům podsklepený – má-li jedno podzemní podlaží), nosné obvodové a vnitřní zdivo, věnce a překlady stavebních otvorů (oken a dveří), střešní nadezdívky, atiky, krov, komín, příčky, prostupy pro přípojky inženýrských sítí a vodorovné rozvody kanalizace a vody.
Pokud chceme dům i zastřešit a nechat přes zimu vymrznour, můžeme do hrubé stavby zařadit i střešní krytinu a výplně stavebních otvorů (dveře, okna). Stavba tak pod svým uzavřením temperuje a během zimy je uvnitř v relativním teple postupně kompletována. Nosné zdivo se tak může dotvarovat (sedne) a vyzrát. Cílem takového postupu bývá možnost nastěhovat se v létě následujícího roku a zároveň do budoucna zabránit možným prasklinám ve zdivu, včetně již nanesené omítky vnější i vnitřní.
1.3. Kombinace zdiva?
Jak je patrné, použijeme-li dnes jakékoli nosné zdivo, většinou sáhneme po některém ze zdících systémů. A jelikož už nežijeme v dobách, kdy se sháněla pomalu každá cihla (a důvodem nebyl ani nedostatek finančních prostředků, nýbrž nedostatek stavebního materiálu), je naprostým zločinem lepit do sebe různé druhy cihel, cihelných bloků a tvárnic. Pokud konkrétní značkový materiál nahradíme či doplníme levnějším, vlastně nedodržíme platný technologický postup.
Extrémem pak je, pokud někdo použije mokrou cestu výstavby (na klasickou maltu) tam, kde by měl použít cestu suchou (lepidlo a spojení zdiva na pero a drážku). Poškodíme tak stavbu nejen z hlediska tepelné izolace, ale dochází i k vadám vzhledu. V extrémním případě nás pak mohou už od stádia novostavby provázet plísně, výrazně zvýšené náklady na vytápění a neustálé opravování prasklin.
Ilustrační foto (ČESKÉSTAVBY.cz)
1.4. Nezbytná kontrola výstavby zdiva
při kontrolách hodnotíme zdivo především vizuálně. Zajímá nás maltování, tloušťka a doplnění spár a vazba zdiva. Zdivo skládané z různých materiálů, špatně provázané či spojované stavebními hmotami na suché bázi, je nekvalitní a nemá na novostavbě co dělat. Každý výrobce stavebního systému, který můžeme zvolit, přímo doporučuje, jaké maltové směsi, jaký beton či jaká lepidla bychom měli použít. Doba, kdy jsme si koupili nehašené vápno a vyhasili ho v jámě, společně s pytli cementu a nechali si přivézt písek a míchačku, už je prostě pryč. Tímto způsobem lze postupovat pouze při opravách a rekonstrukcích konkrétních historických objektů, stavíme-li však z moderních stavebních systémů, potřebujeme míchačku pouze k tomu, abychom příslušnou maltovou směs smíchali s doporučeným podílem vody.
1.5. Výběr stavebních materiálů
Absolutně nelze jednoznačně říci, který stavební materiál je pro zdivo (vnější i vnitřní včetně příček) nejvhodnější. O něco jednodušší problém řešíme, zúžíme-li kritéria na rodinný dům, ovšem srovnání výhod a nevýhod stavebních materiálů je opět velmi složité. Můžeme rozhodovat podle jednotlivých zásadních fyzikálních vlastností zdiva, které sledujeme (tepelný odpor a součinitel prostupu tepla, akumulace tepla, riziko vytvoření tepelných mostů, propustnost vodních par, riziko zvýšené vlhkosti mokré výstavby a zvuková neprůzvučnost, ovšem i křehkost a podobně). Vezmeme-li však v úvahu, kolik stavebních systémů a z kolika materiálů máme k dispozici, může se stát, že propadneme zoufalství.
Určitě nám zde pomůže náš projektant, jelikož zná dispozice domu a dílčí technické parametry, včetně potřeby dodržet požadované normy. Existují ale i optimalizační metody výpočtu, které můžeme být při troše snahy schopni zvládnout i sami. V takovém případě vyjdeme z šesti základních požadavků na vybírané zdivo. Z mechanické pevnosti a stability, zdravotní nezávadnosti (hygieny), bezpečnosti užívání, zvukové izolace (rozdílné nároky v různých lokalitách), tepelné izolace (kolik energie uspoříme) a nakonec i nezbytné požární bezpečnosti.
Postupovat pak budeme v následujících krocích multikriteriální optimalizace:
1. Zformulujeme si své cíle, definujeme konstrukci a navrhneme možné materiály.
2. Stanovíme kritéria, podle kterých budeme jednotlivé materiály porovnávat. V úvahu bereme kritéria funkčně-technická (statika a deformace, hygiena, hluk, tepelná izolace, stavební fyzika a ochrana díla), technologická (montážní a uživatelská), ekonomická (cena, hmotnost, pracnost, trvanlivost, údržba) a ekologická (energetická náročnost, spotřeba surovin, estetika, recyklace, vliv na okolí).
3. Získáme číselné hodnoty sledovaných kritérií. Pokud nemáme dostatek informací či je výpočet konkrétního kritéria složitý nebo nereálný, použijeme bodové hodnocení (např. 0 až 100%). Následně si vytvoříme matici svého rozhodovacího modelu (varianty = sloupce, kritéria = řádky).
4. Stanovíme důležitost kritérií. To je nejdůležitější krok optimalizace. Použít můžeme víc běžně známých matematických metod.
5. Převedeme si rozhodovací matici na výpočtovou a provedeme výpočet. Dosáhneme optimální varianty a zároveň i pořadí výhodnosti ostatních materiálů. Počítat musíme i s tím, že mnohá kritéria jsou velmi subjektivní a proto považujme materiály, které se od sebe ve výpočtu neliší zásadně, za rovnocenné.
1.6. Materiály používané pro vnější i vnitřní stěny
Při volbě vnitřního nosného zdiva a zdiva pro příčky, u kterých do budoucna nepočítáme se změnou dispozice, nelze říci nic jiného, než: DRŽTE SE TOHO MATERIÁLU, KTERÝ JSTE ZVOLILI I PRO OBVODOVÉ (VNĚJŠÍ) NOSNÉ STĚNY. Většina zdiva je dnes nabízena v podobě ucelených stavebních systémů a jak už jsme se zmínili v předchozích odstavcích, míchat jednotlivé materiály není zrovna vhodným řešením. Tam, kde potom mezi jednotlivými místnostmi očekáváte dokonalejší zvukovou izolaci a tedy chcete, aby například zvuk z ložnice nepronikal do dětského pokoje a podobně, jsou pak pro vyzdění příček nejvhodnější klasické plné pálené cihly, které hluk v zásadě izolují nejlépe.
Obecně platí, že u použitých materiálů je především důležité vědět, které z nich vůbec lze v jedné stěně kombinovat. Je nutné důsledně dodržovat manuály jednotlivých stavebních systémů, které používáme a respektovat psaná pravidla. Následující výpis materiálů je oproti předchozímu dílu seriálu, kde jsme se zabývali vnějšími nosnými konstrukcemi (obvodovým zdivem) krácený. Podrobnější informace najdete v minulém dílu seriálu.
1.6.1. Klasická cihla (výrobky z pálené hlíny)
Pro vnitřní svislé konstrukce je dnes použití plné pálené cihly nejčastější. Dříve se sice používala i v konstrukcích obvodového (vnějšího) zdiva, ovšem vysoké náklady na omítku, spojené i s mnohem větší pracností omítání, ji vytlačily na okraj zájmu a nahradily stavebními systémy. Její ohromnou výhodou je ve vnitřních svislých konstrukcích velká neprůzvučnost. Místnosti jsou tedy od sebe díky klasické pálené cihle velmi dobře zvukově izolované. Jinak můžeme z pálené cihly vystavět pilíře a použít ji i v podobě lícových cihel, které chrání objekt zvenčí a v kombinaci s tepelnou izolací, ukládanou mezi lícové cihly a obvodové zdivo, velmi efektně i efektivně nahrazují fasádu.
1.6.2. Keramické tvárnice a bloky z pálené hlíny
Velkou výhodou keramických tvárnic a cihelných bloků je možnost rychlého zdění (výstavby) suchou cestou, kdy se do sebe jednotlivé tvárnice či bloky zasouvají na pero a drážku a lepí speciální hmotou, nanášenou vždy na poslední položenou řadu ve dvou souběžných pruzích. Velký důraz je nutné klást na přesnost zdění, kterou oceníme i při pozdějším nanášení omítky, kdy uspoříme na materiálu. Pokud jsme keramické tvárnice či cihelné bloky pro svou stavbu vybrali jako ucelený stavební systém, není proč je nepoužít i pro nosné vnitřní stěny a příčky. Jelikož jde o pálenou cihlu, dosahuje i značné neprůzvučnosti. Nevýhodou je křehkost materiálu, což se nám však bude hodit při vysekávání drážek pro vnitřní rozvody sítí.
Ilustrační foto (www.shutterstock.cz)
1.6.3. Materiál na bázi betonu
S materiálem na bázi betonu, ať už betonem monolitickým, železobetonem či betonovými tvárnicemi, se v konstrukcích vnitřních nosných stěn a příček příliš nesetkáme. Výjimkou jsou některé moderní administrativní budovy, stejně jako zastaralé stavby panelových bytových domů. Výjimku mezi materiály z betonu však tvoří pórobeton, který je v rámci konkrétního stavebního systému velmi vhodný jak pro vnější obvodové zdivo, tak pro vnitřní svislé konstrukce. Stejně tak pro tyto konstrukce použijeme i lehčený beton (keramzit), stavíme-li už z něj. Určitě nemá smysl sázet na vnitřní svislé konstrukce ze ztraceného bednění, jelikož by se nám stavba nejen prodražila, ale zbytečně bychom u běžného rodinného domu i zatížili základy.
1.6.4. Pórobetonové tvárnice
Pórobeton je lehký, snadno se řeže a snadno se v něm i frézují drážky pro dílčí instalace. Pórobeton je materiálem vzniklým směsí jemného betonu, vylehčeného vzduchovými bublinkami. Většinou má podobu takzvaných bílých tvárnic, tvořících ucelené stavební systémy. Pokud jsme se při své stavbě rozhodli pro pórobeton, neváhejme a použijme tento materiál i pro vnitřní svislé konstrukce, včetně nenosných příček, jelikož i výstavba je pak rychlá a probíhá suchou cestou, zdění je naprosto přesné a úspora materiálu při omítání značná, i když musíme pro objemovou nestálost materiálu ukotvovat vnější i vnitřní omítky. Další zásadní podmínkou je, že musíme zdivo při výstavbě, ale i při uskladnění, ochránit před vlhkostí.
1.6.5. Sendvičové konstrukce
Ze sendvičových konstrukcí, vhodných pro vnitřní zdivo (vnitřní nosné stěny a příčky) je třeba zmínit betonové (či liaporbetonové) tvárnice, které lze použít do tloušťky zdiva 300 mm. Ty se zásadně používají pouze pro jednovrstvé zdivo (u vnějších i vnitřních svislých stavebních konstrukcí). Opět je jako u štěpkocementových sendvičových konstrukcí mezerovitý liaporbeton doplněn izolací z vrstvy polystyrenu, ovšem jednotlivé tvárnice se nevylévají betonem, ale ukládají na sebe mokrou cestou (na maltu). U sendvičových konstrukcí opět hovoříme o stavebních systémech, často kompletních. Patří sem i další materiály, například tvárnice kerazitbetonové.
1.6.6. Dřevostavby
Za dřevostavby považujeme ty domy, jejichž obvodová stěna je tvořena rámovou konstrukcí (dřevěné trámy, fošny), která je opláštěna deskami (OSB desky, sádrovláknité desky) a mezi ně vkládáme tepelnou izolaci a parozábranu. S podobným systémem se setkáme i při budování podkrovních interiérů. Zvenčí můžeme stavbu ještě izolovat (například polystyrenem) a poté použijeme strukturní omítku, ovšem můžeme takovou stavbu i obezdít lícovým zdivem či jakkoli obložit (dřevo, dřevoplast, plast, ale třeba i sláma). Vnitřní povrchy takových stěn se pak většinou řeší sádrokartonem a i jednotlivé příčky bývají sádrokartonové či z podobných materiálů. Pokud pak chceme uvnitř dosáhnout útulnějšího prostředí a vlastně i efektu klasické stavby, nikoli dřevostavby, můžeme vnitřní stěny (nemusíme všechny) přizdít plnými pálenými cihlami. Jde sice o mnohem dražší variantu, ovšem mnohé dřevostavby se dnes nestaví jen kvůli úspoře prostředků a pokud by nás mělo trápit pronikání hluku z jedné místnosti do druhého, určitě bude lepší sáhnout hlouběji do kapsy.
1.6.7. Materiály vápeno – pískové
Metodou nazvanou autoklavování (směs písku, vody a vápna) se vyrábějí vápenopískové bloky, cihly, ale i tvary větších formátů. Vyrábějí se ale i doplňkové tvarovky a systém se opět lepí systémovými lepidly. Výstavba tedy probíhá suchou cestou. Zdít ale můžeme i mokrou cestou, na běžnou maltu. Tento systém je co do provádění opět velmi snadný a rychlý. Materiál je velmi málo nasákavý a tedy odolný vůči vlhkosti a přitom výborně akumuluje teplo a izoluje hluk. Pokud stavíme z vápeno-pískových bloků, opět není žádný důvod, proč ze stejného materiálu nevystavět i vnitřní nosné zdivo a příčky, ba naopak, jde přece o stavební systém.
1.7. Sádrokarton
Sádrokarton se běžně používá jako nejvhodnější materiál pro členění interiérů a interiérové obložení šikmých střech při budování podkroví. Sádrokarton využijeme při rekonstrukcích i v novostavbách.
Materiál, ze kterého je sádrokarton vyroben, je velmi lehký a snadno se s ním manipuluje i pracuje. Zakoupit můžeme sádrokarton různých značek, v různých tloušťkách desek i s různými konkrétními vlastnostmi. V žádném případě sádrokarton není jen levným či dokonce provizorním řešením.
Jak už jsme zmínili, u nových domů na sádrokarton nejčastěji narazíme v dřevostavbách. Zde se sádrokarton využívá nejen rovnou během stavby při vytváření interiéru, ale i k obložení stěn, vytvoření příček (a to nejčastěji), ale i různých polic, policových stěn, nik a stropních podhledů. Sádrokarton však dnes využijeme díky novým sádrokartonovým materiálům třeba i v koupelnách, jelikož není žádný problém sádrokarton obložit obkladačkami.
Velkou výhodou sádrokartonu je kromě snadné manipulace a práce s celými deskami i jejich snadné řezání a nakonec nejsou příliš pracné ani konečné úpravy, kdy nám sádrokarton dokonce ušetří, jelikož po zatmelení spojů desek a šroubků můžeme rovnou malovat a vyhneme se tak omítání stěn. Do sádrokartonu však můžeme ukrýt i bojler či kotel, kterým vytápíme. Jeho využití je skutečně velmi široké. Sádrokarton je obecně velmi zajímavý po finanční stránce, má velmi dobré tepelně izolační vlastnosti, je velmi tvárný a přitom odolný a především nám umožňuje rychlá, snadná a osvěžující individuální řešení interiéru.
Mnohdy ani netušíme, co všechno můžeme s pomocí sádrokartonu vykouzlit. Do sádrokartonu snadno zapustíme různá bodová světla, která náš interiér ideálně nasvítí, běžný už ale je i sádrokartonový nábytkový systém, zapuštěná kuchyňská linka a podobně. Sádrokartonu se v interiéru není třeba bát a přesto, že jsme pro vyzdění interiéru v rámci jednoho stavebního systému jedné značky použili stejný materiál, jako pro vnější zdivo, můžeme sádrokartonem interiér dotvořit, doladit, vyzdvihnout a překvapit tak své budoucí návštěvy. Vezmeme-li navíc v úvahu, že lze namíchat až 18 000 různých odstínů barev, kterými dokončený povrch finálně upravíme, není co řešit.
Ilustrační foto (shutterstock.com)
1.8. Konstrukce sádrokartonových systémů
Základ systémů ze sádrokartonu tvoří sádrokartonová deska. Ta je vyrobena ze směsi sádry a rozvlákněného papíru nebo skelných vláken a obalena je speciálním kartonem. K dispozici jsou sádrokartonové desky o tloušťce 6,5, 9,5, 12,5, 15 a 18 mm. Takzvaná obyčejná stavební deska má tloušťku 12,5 mm. Pokud je sádrokartonová deska tlustší, používá se většinou jako protipožární, ovšem má i vyšší akustický útlum a je samozřejmě i odolnější před možným proražením. Pokud mají sádrokartonové desky menší tloušťku, než 12,5 mm, použijeme je v případě ohýbaných konstrukcí (třeba stopní podhledy) a také namísto omítek, jako takzvané omítky suché.
Dalším podstatným prvkem sádrokartonového systému je profil. Profily tvoří nosnou konstrukci sádrokartonových desek. Zároveň však i vyrovnávají podklad, ke kterému profily kotvíme. Známe dva druhy profilů pro sádrokartony. Prvním jsou profily pro příčky a druhým profily pro podhledy a podkrovní prostory, které kotvíme do krovu. Není však výjimkou, kdy se sádrokartonové desky upevňují na dřevěné rošty.
1.9. Výhody sádrokartonu
Zásadními výhodami sádrokartonu jsou nízká hmotnost, velmi rychlý postup výstavby a její suchý proces (do stávajících konstrukcí nezaneseme vlhkost). Sádrokartonové stěny snadno opravíme, konstrukce je rovná (rovinná), neprůzvučná a nebrání v interiéru udržování ideálního mikroklimatu. O ekonomické otázce nemluvě, jelikož cena systému hovoří ve spojení s nízkou pracností a suchou cestou výstavby o jediném, o úspoře.
1.10. Nevýhody sádrokartonu
Sádrokarton má však i své nevýhody, mezi které patří fakt, že tmel na spárách občas praská, únosnost stěn mimo konstrukce je velmi nízká a stěny navíc snadno poškodíme ostrými předměty. Další nevýhodou je, že při použití v koupelnách, se kterým se běžně setkáme například u rekonstrukcí starých bytových jader, ale třeba i v dřevostavbách, musíme sádrokartonové desky předem impregnovat, nebo koupit desky již impregnované a tedy dražší.
)
)
)
)
