Pravidelně udržovaný, nízko střižený smaragdový koberec bez jediného lístku jetele či pampelišky po celá desetiletí definoval prestiž rodinného domu a pracovitost jeho majitele. Tento symbol zahradnického triumfu nad divokou přírodou se však v posledních letech proměnil v terč ostré kritiky odborníků na biodiverzitu a vodní hospodářství. Monokulturní trávník vyžaduje gigantické objemy zálivkové vody, syntetická hnojiva a soustavný hluk motorových sekaček, přičemž přírodě nenabízí vůbec nic. Do popředí se dere fenomén zvaný rewilding neboli řízené zdivočení, který vrací zahradám jejich přirozenou rozmanitost, šetří tisíce korun ročně a ukazuje, že skutečná krása spočívá v druhovém bohatství, nikoli v dokonalém pažitu sterilního vzhledu a vysokých nároků na údržbu.
Zelená poušť s aristokratickými kořeny
Posedlost nízko sekaným pažitem pochází ze šlechtických sídel sedmnáctého a osmnáctého století v Anglii a Francii. Rozsáhlé plochy krátké trávy tehdy demonstrovaly nesmírné bohatství, protože panstvo dávalo najevo, že vlastní půdu, kterou nemusí využívat k produkci potravin ani pastvě dobytka, a zároveň má dostatek sloužících s kosami k jejímu udržování. Průmyslová revoluce, vynález rotační sekačky Edwina Buddinga z roku 1830 a rozmach poválečných předměstí tento panský výstřelek zdemokratizovaly. Výsledkem je celosvětový zvyk obehnat dům monokulturou lipnice luční a jílku vytrvalého. Z hlediska ekosystému je taková plocha prakticky mrtvá zóna, kterou biologové trefně označují za zelenou poušť. Neposkytuje nektar ani pyl pro opylovače, nenabízí úkryt pro bezobratlé živočichy a kvůli mělkým kořenům nedokáže plnit základní funkce ploch se zdravou půdou.
)
Žíznivý parazit a koloběh chemie
Udržet trávník sytě zelený během horkých letních měsíců představuje hydrogeologickou katastrofu. Podle měření spotřebuje čtvereční metr intenzivně sekaného trávníku během léta zhruba pět litrů vody denně. Při ploše pouhých tří set metrů čtverečních to znamená tisíce litrů vody týdně, která se navíc často čerpá z obecních řadů pitné vody nebo ze stále vyčerpanějších starých mělkých kopaných studní.
)
Mělký kořenový systém travních hybridů přitom sahá sotva pět až osm centimetrů pod povrch, což vede k tomu, že voda rychle proteče nebo se odpaří, aniž by zvlhčila hlubší vrstvy půdy. K tomu je nutné připočíst chemický koktejl v podobě selektivních herbicidů na hubení dvouděložných plevelů a rychle rozpustných minerálních hnojiv plných dusíku. Tyto látky postupně degradují půdní mikrobiom, vyplavují se do spodních vod a vedou až k eutrofizaci okolních vodních toků.
)
Hluk, emise a ztráta drahocenného času
Péče o klasický pažit představuje také značný zdroj stresu a znečištění. Malé benzinové motory starších či hobby sekaček a křovinořezů často nemají katalyzátory a spalují palivo neefektivně, takže produkují značné množství oxidu uhelnatého, těkavých organických sloučenin a jemných prachových částic. Hodina provozu takového stroje může podle měření environmentálních agentur vyprodukovat srovnatelné množství emisí jako jízda automobilem na vzdálenost stovek kilometrů. K tomu přistupuje chronický hlukový smog, který každou sobotu a neděli ničí sousedské vztahy. V neposlední řadě je tu časová investice. Majitel anglického trávníku stráví sekáním, vertikutací, aerifikací a pískováním desítky hodin za sezonu, které by mohl věnovat odpočinku nebo pěstování užitkových plodin s reálnějším přínosem.
Nástup řízeného chaosu a mikrojetele
Odpovědí moderního zahradnictví je rewilding a přechod na extenzivní společenstva. Neznamená to nechat pozemek bezhlavě zarůst invazním křídlatkovým křovím, ale vědomě vytvořit druhově bohaté travobylinné porosty. Skvělou alternativou pro plochy, po kterých se aktivně chodí, jsou směsi s mikrojetelem. Jetel plazivý žije v symbióze s hlízkovými bakteriemi, které poutají vzdušný dusík a přirozeně hnojí trávník bez nutnosti nákupu chemie. Navíc zůstává sytě zelený i v těch největších vedrech a snáší sešlapávání.
)
Pro okrajové části zahrady jsou ideální květnaté louky složené z původních druhů bylin, jako jsou kopretiny, chrpy, kohoutky, mák vlčí, šalvěje, pryskyřníky, rmeny či zvonky. Tyto rostliny mají kořeny sahající hlouběji do země, čímž zásadně zlepšují vsakování dešťové vody, brání erozi a vytvářejí stabilní mikroklima, které ochlazuje bezprostřední okolí domu.
Zdroj: Český svaz ochránců přírody (Živá zahrada: Proč a jak nahradit monokulturní trávníky); Alison Smith a Mark Fellowes: Biodiversity and ecosystem services in suburban lawns; Royal Horticultural Society: Lawns and alternatives; ČESKÉSTAVBY.cz; AOPK ČR
)
