Co do rozlohy je třetím největším městem Kalifornie. A pokud to budeme počítat v rámci celých Spojených států amerických, je California City čtyřicáté největší. Největší, nikoli však nejlidnatější. Že jste o něm nejspíš nikdy neslyšeli? Není divu. Stálých obyvatel tu nejsou ani tři tisícovky.
O takzvaném „Matematickém mostu“ v Cambridge kolují legendy. Jedna připisuje jeho vznik Isaacu Newtonovi, druhá Leonardu da Vincimu, třetí tvrdí, že drží pohromadě bez jediného hřebíku. Skutečnost je o něco prostší. Ale pořád dost fascinující.
Na strmém severním svahu nad Černošicemi s úchvatným výhledem do údolí řeky Berounky, na kopce Českého krasu a v dálce i na siluetu Prahy vznikla stavba, která posouvá hranice rezidenční architektury v Česku. Vila Sidonius, navržená renomovaným ateliérem Stempel & Tesař architekti, představuje nekompromisní inženýrský i estetický experiment, který ze zdánlivě „neobyvatelného“ pozemku vytěžil maximum.
Jsou to sice maličkosti a drobné prvky architektury, ale hned s nimi poznáte, na čem jste. Respektive: „kde jste“. Což by se vám teď, v časech zahraničních dovolených, možná mohlo hodit.
České stavební řízení prochází další velkou transformací. Současná vláda sází na vytvoření jediné státní stavební správy, striktní lhůty a rušení samostatných stanovisek. Cíl je jasný: dostat Česko z chvostu žebříčků v rychlosti povolování staveb. Cenou za toto zrychlení je však řada ústupků a systémových změn, které vyvolávají ostrý odpor napříč společností. Podívejte se na pokus o rozbor hlavních sporných bodů, o nichž se aktuálně vedou nejsilnější debaty.
V severokanadském Fermontu našli neobvyklý způsob, jak se vypořádat s drsným subarktickým klimatem. Město ohrožované ledovým větrem a závějemi si vybudovalo vlastní ochranný štít – více než kilometr dlouhou obytnou budovu, která funguje zároveň jako větrolam, obchodní centrum i domov stovek lidí.
Titulek předjímá, že právník Peterson to neměl v hlavě úplně v pořádku. Jestli tomu ale tak bylo doopravdy, to s jistotou tvrdit nemůžeme. Některé počiny z jeho minulosti jej naopak usvědčují z velmi racionálního a často až vypočítavého myšlení. Konstrukce té nejvyšší věže z nevyztuženého betonu k nim ale nepatří.
Postavit dnes „moderní“ dům je vlastně nesmírně jednoduché. Stačí splnit povinné desatero současné výstavby: hodit na fasádu bílou a antracitovou omítku, případně dřevěný nebo betonový obklad, osadit plastová okna v barvě (překvapivě) antracitu, připlácnout plochou střechu anebo pultovou (samozřejmě v antracitové barvě) a před vchod postavit krabici z tahokovu. Voil? Máte modernu. Nebo ne?
Tunely? S těmi běžně počítáme u automobilové a vlakové dopravy. Jinde na ně narážíme jen zřídka a třeba samo spojení „tunel pro cyklisty“ působí skoro dojmem nějaké kuriozity. V Norsku se teď ale chystají k počinu, který naše představy o podobných stavbách dost významně promění. Chystají se stavět tunel pro nákladní lodě. A ano, bude ohromný.
Anhydritová podlaha je moderní řešení, které má oproti tradiční zavlhlé betonové směsi mnoho předností. Funguje to ale i naopak, žádná moderna není samospásná, stejně jako žádná klasika. Prostě existuje spousta důvodů a míst aplikací, kde je volba betonu mnohem výhodnější. Hlavní předností betonových podlah je odlišná práce s vlhkostí včetně způsobu vysychání, vhodnost do vlhčích a trvale vlhkých prostor, stejně jako prostor ohrožených vlhkostí. Betonovou podlahu lze navíc spádovat, zatímco anhydrit se aplikuje jako samonivelační vrstva, tedy dokonale vodorovná, ale litá. A podlahové topení? Anhydrit je pro ně skvělý, důsledně obalí trubky bez vzduchových bublin, ale beton má pro změnu mnohem vyšší tepelnou setrvačnost.
Když mezinárodní architektonické studio Henning Larsen pod vedením svého švédského ředitele designu Martina Stenberga Ringnéra zvítězilo v mezinárodní soutěži na podobu zážitkového a kulturního centra World of Volvo, dostalo zdánlivě pragmatický úkol. Měli propojit pod jednou střechou odkaz osobních automobilů Volvo Cars a průmyslového giganta Volvo Group. A to celé měli usadit do rostoucí industriální tkáně Göteborgu. Vzniklo však architektonické dílo, které redefinuje samu podstatu korporátní identity.
Máte pocit, že vám v Česku úřady mluví do každého detailu stavby? Že regulace v CHKO nebo památkové zóně už jsou za hranou? Pak vás možná překvapí, že proti Londýnu je to všechno jen lehký trénink. V britské metropoli se totiž ze stavebního řízení stalo něco mezi maratonem a minovým polem.
Pražský magistrát dokončuje projektovou dokumentaci k plánované budově Vltavské filharmonie, která rozvířila mediální i veřejný prostor. Někomu se nelíbilo plánované umístění budovy, připomínky byly i ze strany ochrany životního prostředí, předmětem vášnivých diskusí byla také architektura. Praha je ale přesvědčena, že nový chrám kultury potřebuje a že jsou stávající prostory podobného typu v hlavním městě již nedostačující. V budově mají sídlit především Česká filharmonie a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Navíc má však výstavba nového národního chrámu kultury podle záměru radních spustit proměnu neprostupného území v udržitelný a otevřený živý prostor. Vlastně má vzniknout celá nová čtvrť pro cca 25 000 lidí.
Dochované architektonické památky ukazují, že lidstvo se snažilo stavět různými způsoby. Když ale bylo někde málo místa, což svědčilo o vyspělé civilizaci a vysoké koncentraci lidí, vždy jsme stavěli do výšky. Stejně jako když chtěl někdo zdůraznit svou moc nebo se přiblížit božstvům! První historickou zmínku o takových stavbách najdeme v Bibli a zřejmě mělo jít o největší stavbu, jakou kdy svět viděl, a která sahala právě až do nebes. A jak je to dnes? Nejvyšší mrakodrap má měřit více než kilometr.
Stoupající hladina moří nutí pobřežní města přehodnocovat svou budoucnost. Brooklyn v New Yorku není výjimkou. Ale místo tradičních hrází a norných stěn sem jistý architekt přichází se snivým návrhem, který s vodou nevede boj, nýbrž se jí zajímavým způsobem přizpůsobuje.
Stojí miliardy, ohromují architekturou, přesto však zestárnou dřív než většina běžných staveb. Letištní terminály jsou zvláštní paradox: čím velkolepější projekt, tím kratší je jeho skutečná životnost. Proč se z těchto ikon moderní dopravy stávají zastaralé relikty už po pár desítkách let?
Nejdelší venkovní eskalátorový systém světa stojí v čínském Wu-chanu. Pod přístřešky tradičně stylizované architektury tu na sebe navazuje jednadvacet eskalátorů a několik pohyblivých chodníků, které dohromady měří 905 metrů. Jízda z metra až nahoru trvá věčnost, a proto připomíná spíš atrakci než běžný dopravní prostředek.
Čína má vysoce propracovanou mediální strategii. Jako každá správná socialistická země své úspěchy ráda prezentuje celému světu, zatímco o neúspěších taktně mlčí. V případě Huaxi došlo na obě pozice. Z vychvalovaného hospodářského zázraku nejbohatší vesnice se přešlo do mlčení a cenzury. Protože zkrachovala.
Titulkem článku naznačená otázka slibuje jedno velké sci-fi anebo prostor pro milovníky konspiračních teorií. Ve skutečnosti se ale budeme docela držet „při zemi“. Fiktivní Atlantidu, inteligentní ještěry, potažmo mimozemské kolonisty z jiné planety necháme být. Tedy skoro...
Do širokého povědomí veřejnosti se zpravidla dostanou jen ty plány slavných architektů, které se dočkaly realizace. Plán švýcarsko-francouzského architekta Le Corbusiera na přestavbu centra francouzského hlavního města ale zabodoval tím, že realizován nikdy nebyl. Podobu Paříže přesto ovlivnil.
