Naprosto obyčejná, všední a všudypřítomná. Tak dalece, že máme tendence ji vnímat jako problém, když na nás vykukuje z dlažby nebo dokonce z udržovaného trávníku. Při těch odsudcích si ale neuvědomujeme, jak šikovná vlastně je. A jak je pro ostatní druhy bezobratlých a rostliny důležitá.
Stačí mezírka v dlažbě chodníku anebo prasklina na okraji vyasfaltované vozovky, a už je tam. Není to zase tak překvapivé, protože z trávníků to sem daleko nemá a její vzdušně hedvábné chmýří se šíří opravdu snadno. Stačí jen fouknout.
Neuvěřitelné na tom je, jak semena pampelišky dokáží najít a zajistit si přístup k živinám či vláze i na těch nejúporněji zcivilizovaných, tedy vybetonovaných lokalitách. A že tam dokáží přežít.
)
Pampeliška je sice ten nejobyčejnější rostlinný druh kolem nás, ale počíná si dost neobyčejně. Běžně odolává tlakům tak extrémním, že by to jiné rostliny dávno zabalily, anebo se o takové dobrodružství vůbec nepokoušely. Ne tak dobrodružné pampelišky, které odolávají znečištěnému ovzduší, sešlapávání, umělému světlu z městského osvětlení nebo sálavému teplu, které uniká z rozpálené dlažby.
Tu pozoruhodnou odolnost a přizpůsobivost pampelišek v nehostinném prostředí měst vysvětluje Yannick Woudstra, botanik z univerzity ve Stockholmu. V úvodu zmiňuje fakt, že města se už před desetiletími začala měnit, podléhat efektu tepelných ostrovů.
)
Například Amsterodam je díky tomu v průměru o dva stupně Celsia teplejší než jeho bezprostřední okolí. A v horkém letním dni „umí být“ teplejší i o jedenáct stupňů.
Pampelišky (jde o celý soubor druhů, ne nutně jen tu jednu smetánku lékařskou) se na takhle drasticky narůstající teploty dokázaly adaptovat. Postupně se evolučně přizpůsobily. Jak vybádal Woudstra, v tom umělém teple pampelišky rostou lépe a rychleji než jejich venkovští příbuzní, díky efektivnějšímu využití fotosyntézy. Vlny veder je tedy nedrtí tak, jako populace pampelišek z vesnic.
)
A protože si rostou ve „vyhřívaném“ městském podnebí, mají menší problémy se změnami teplot v zimě. Jejich sezóna růstu také začíná v předehřátém městském prostředí o něco dříve. Sázka pampelišek na život v městském prostředí tedy není jen o komplikacích a extrémech, ale též i o benefitech. Život na teplejším ostrůvku v krajině má pochopitelně svá specifika.
Rostliny jsou totiž vnitřně naprogramovány tak, aby reagovaly na změny teploty; když se po ochlazení objeví mírnější a teplotami vlídnější počasí, je to pro rostliny signál k zahájení kvetení. Načasování je klíčové, protože kvetení musí korespondovat s výskytem opylovačů. Mírnější městské zimy mohou tento signál oslabit a nejen teoreticky může dojít k tomu, že rostliny tento budíček pro kvetení zaspí.
Pampelišky naštěstí patří k opravdu lehkým spáčům a mechanismus nastartování kvetení mají dokonale vyladěný. I v tom městském teplejším prostředí zimu „vycítí“. A protože pak na jaře vyrazí dříve, nemají problém s konkurencí, rychleji rostou a efektivněji se rozmnoží.
)
Růst pod tlakem, adaptace na přežití
Ke svérázu zimy ve městech patří nejrůznější opatření proti náledí. Sypání popela na chodník už je dnes minulost, ale o to více se solí. A rostliny zpravidla sůl nevítají. Hubí je. Pampelišky z lidských sídel ale dokázaly stres z vysokých koncentrací solí obejít. Mechanismus, jakým toho dosahují, není dosud přesně popsán. Má se ale za to, že s nimi nakládají podobně jako s těžkými kovy. Ty ukládají ve svých listech, aniž by je nějak zužitkovaly. Ale neškodí jim.
Sešlapávání pampeliškám také nevadí. Jejich přisedlé růžice listů to snáší dobře, a i sekačky po nich přejíždí tak, že je neodřezávají celé. To proto, že listy „městských“ pampelišek jsou malé, květní stonky krátké a skloněné pod úhlem 30 stupňů a méně, téměř rovnoběžně rostoucí s trávníkem. A vždy, když je nejhůř, pořád mají útočiště svého kořene, z něhož jsou schopny znovu obrazit.
)
)
Ty kůlové kořeny jsou mimochodem skvělé pro „dolování“ v prasklinách na dlažbě a asfaltu, a pampelišky se jimi dokáží uchytit i na docela neuvěřitelných místech. A jakmile se pampelišky uchytí? Začnou už brzy na jaře poskytovat hmyzu první potravu. Pampelišky se tím starají o krmení více než dvou stovek druhů opylovačů.
Průzkumy ze zahraničí naznačují, že pampelišky poskytují ve městech opylovačům na jaře 90 procent nektaru (tedy sacharidů) a 80 procent pylu (tedy bílkovin). K výživě městských opylovačů z kraje sezóny pravděpodobně žádná jiná rostlina nepřispívá víc, než tenhle žlutý prevít. Velmi užitečný prevít.
)
Protože nebýt těch výživných darů pampelišky pro opylovače, neudržely by se ve městské šedi ani jetely, slézy, hořčice a vlčí máky.
Pampelišky jsou esencí průměrnosti, obyčejnosti, všednosti. To ale neznamená, že by nebyly užitečné. Pampeliška nejenže vládne ulicím, chodníkům a trávníkům, ale také chrání a podporuje další rostlinné a bezobratlé obyvatele měst. Je to žlutá královna šedivé městské džungle.
Zdroj: researchgate.com, naturetoday.com, academicoup.com, link.springer.com, theConversation.com
)
