Přibližně 20 000 fotbalových hřišť, tak velkou plochu si zabrala na západním pobřeží Austrálie jediná rostlina. Kdysi jedno semínko vzniklé křížením dvou různých druhů mořské trávy a po cca 4 500 letech organismus zabírající plochu 200 kilometrů čtverečních. Když výzkumníci místo našli, říkali si: „Co se to tu sakra děje?“ Pojďme se v současném mrazivém počasí ponořit do teplých australských vod.
Příroda je prostě zázračná a dovede překvapit nebývalými způsoby. Kdysi po planetě chodili dinosauři obřích rozměrů, rostliny však nezůstávají pozadu ani dnes. Jak k šokujícímu zjištění došlo? Vlastně to byl náhodný objev, který nikdo nepředpokládal. Původně chtěli vědci zjistit genetickou rozmanitost druhu Posidonia australis, který se běžně vyskytuje podél australského pobřeží.
)
Shromáždili tedy výhonky z celého Žraločího zálivu, načež prozkoumali osmnáct tisíc genetických markerů, čímž vytvořili z každého vzorku „otisk“. S jeho pomocí chtěli zjistit, kolik rostlin tvoří místní podmořskou louku. A nestačili se divit, odpověď je podle slov Jane Edgeloeová, spoluautorky studie publikované v časopise Proceedings of the Royal Society B, doslova ohromila. Byla to jediná rostlina. To samé potvrdili pro média i další vědci, kteří se výzkumu účastnili, například Martin Breed, ekolog z Flinders University, pro Guardian.
První překvapení nastalo, když vědci porovnali vzorky vzdálené od sebe 180 km. Zjistili, že by se mělo jednat o jedinou rostlinu. Nakonec zjistili, že se tato rostlina šíří pomocí oddenků stejně, jako se to děje u mnoha druhů i na souši. Jedna rostlina se tedy rozprostírá jako obrovská louka, čímž poskytuje stanoviště pro obrovské množství mořských druhů živočichů (želvy, delfíny, dugongy, kraby, ryby aj.).
Vzhledem k tomu, že takzvané mořské stužkové trávy mohou vyrůst až 35 cm ročně, vědci spočítali, že by musela růst nejméně 4 500 let, aby se rozšířila tak daleko. Dr. Elizabeth Sinclair, spoluautorka výzkumu na UWA, uvedla, že původní odebrané vzorky měly 116 různých štítků s GPS souřadnicemi, když byly uloženy v mrazáku připravené pro genetický odběr. Rostlina vlastně vytvořila obrovské, husté louky, které se v některých oblastech táhnou, kam až oko dohlédne. Doslova všemi směry. Stuhy rostliny jsou na některých místech dlouhé pouze 10 cm, jinde ale až metr.
Podmínky ve Žraločím zálivu jsou přitom náročné. Rostlina však našla způsob, jak přežít v oblastech, kde je slanost dvojnásobná než jinde v zálivu, a daří se jí ve vodě s teplotou od 15 do 30 °C. Přežití mořské trávy se podle Sinclairové zdá být spojeno s tím, že si uchovala všechny chromozomy od svých obou rodičů, což jí dalo vrozenou genetickou rozmanitost. Místo aby polovinu genů získala od matky a polovinu od otce, uchovala si je všechny.
Na tajemství tohoto obřího rostlinného exempláře však vědci stále pracují. Zdá se totiž být z velké části sterilní, proto se musí spoléhat na svou vlastní schopnost růstu, nikoli na šíření semen. Skutečnost, že rostlina „nemá pohlaví“, přitom však přežila tak dlouho, je další záhadou. Rostliny bez pohlaví totiž mívají sníženou genetickou rozmanitost, kterou obvykle potřebují při řešení změn prostředí. V genetice rostliny napříč místy, kde rostla, vědci zjistili velmi jemné mutace. A právě ty by mohly vysvětlovat i extrémní dlouhověkost.
V každém případě je tento rostlinný organismus mnohem větší než porost osikových klonů v Utahu, které zabírají „pouze“ 43 hektarů. Největší rostlinný osikový organismus světa tak ztratil své prvenství.
Zdroj: royalsocietypublishing.org/journal/rspb, theguardian.com, bbc.com, denik.cz
