Jak z malého a tmavého bytu vytvořit světlý, vzdušný a útulný domov? Tento projekt z australského Melbourne ukazuje, že i prostor o rozloze pouhých padesáti metrů čtverečních může působit překvapivě velkoryse. Díky chytrým architektonickým zásahům, pečlivě promyšlenému členění a citlivému propojení s historií budovy se podařilo proměnit zanedbaný byt v harmonické a elegantní místo k životu.
Nová budova Victoria Palace to vlastně nemá vůbec snadné. Po téměř devadesáti letech je první novostavbou, která doplnila Vítězné náměstí v Pražských Dejvicích, konkrétně v jeho severovýchodní části mezi ulicemi Jugoslávských partyzánů a Verdunská. A také si to hned pěkně „slízla“, protože Češi nesnáší změny a tato stavba se výrazně liší od všeho okolo sebe. Pokud jste ale jiného názoru než škarohlídi ze strany odborné i laické veřejnosti, můžete stavbě dát svůj hlas v anketě Česká cena za architekturu. Hlasovat můžete do 31.10., ceny veřejnosti budou oznámeny na slavnostním galavečeru 13. 11.
Kolega napsal: „Mohl bys, prosím, připravit nějaký trefný článek (a k němu kvíz) na téma současné české architektury?“ No jo, ale co je vlastně současná česká architektura? Architektů, dobrých architektů, je u nás spousta, ale jak všichni dobře ví, přece jen jsme „malý“ český plácek s omezenými možnostmi. A odkazovat se pořád na avantgardu 20. století a dokonce ještě starší architekturu, to už přece nemá smysl. Je současná moderna vůbec současnou, z čeho vychází a kam směřuje? Jak se vůbec dnes navrhuje a staví?
Jedním dechem? Projekt, který ukazuje, že architektura může respektovat přírodní prostředí, poskytovat komfortní bydlení, chránit krajinu před nadměrným urbanistickým tlakem a přinášet estetickou hodnotu i dlouhodobou udržitelnost. Místa je totiž dost. Jen většinou leží tam, kde by ho nikdo nehledal.
Třípodlažní byt? To už zní spíš jako „dům“. Je to silně atypické. Ale v loftovém bydlení Hřebenky je toho typického vlastně jen velmi málo. Projekt se dá bez ostychu označit za odvážný. A nevznikl by bez velkého porozumění mezi klientem a architekty. Radka Valova a Petr Vlach ze studia OOOOX ale vloženou důvěru nezklamali.
Města jsou jako živý organismus. Rostou, vyvíjí se, stárnou, některá zanikají a jiná prosperují. O těch, která setrvávají na svém místě navzdory běhu staletí, pak platí, že se mění k nepoznání. Někdy i k lepšímu. Zrovna jako čtvrť Carabanchel v Madridu, kde se staré skladiště proměnilo na nové byty.
Vypadá to jako „náš“ novodobý problém. Ale ve skutečnosti není na bytové krizi nic pozoruhodného. Přicházela a odcházela v průběhu staletí opakovaně. A řešení, která se na ni hledala, také nebyla zrovna originální. Bytová krize byla problémem už ve starém Římě.
Hned na druhé fotografii článku vidíte jeden z mnoha možných pohledů na původní stavbu z 80. let 20. století, která už dávno dosloužila. Někoho by napadlo budovu úplně zbourat, investor se ale rozhodl pro jiné řešení. Zachoval v maximální možné míře půdorys původního hotelu i sloh a některé konstrukční prvky. Původních 32 hotelových pokojů však nechal proměnit na 11 apartmánů a 6 hotelových pokojů s vlastní kuchyňkou. Apartmány přitom disponují obytnými plochami od 113 do 155 metrů čtverečních. Na obyvatele také čeká široké zázemí včetně krytého bazénu. Objekt byl navíc nominován do finálového kola soutěže Stavba roku 2025. Líbí se vám?
Volby jsou skoro za dveřmi a jedním z témat, které na vás vyskakuje div ne i z ledničky, je bytová krize a její řešení. V nejrůznějších konotacích k nám zaznívá z pravého i levého spektra, až to připomíná ozvěnu v rokli. A ne, přiznáváme předem, že ani v tomto článku recept na bytovou krizi nenaleznete.
Říká se jim „smíšené projekty“ a v husté městské zástavbě velkých vietnamských měst se začaly objevovat jako reakce na obchodní domy. Nic proti obchoďákům, potřebné jsou. Ale musí růst opravdu všude? Musí zabírat tolik místa, když není kde stavět obytné domy? Nešlo by, tak jako za starých dobrých časů, je nějak propojit s normální rezidenční zástavbou? A přesně o tomhle to je. Jde to.
V době svého vzniku posbírala hezkou řádku rekordů, překreslila mapu jihoamerické metropole, zacloumala zažitými pořádky a ještě pořádně hnula žlučí místní aristokracii. Edificio Kavanagh v Buenos Aires totiž vznikla ze zášti. Její vznik nemotivovalo nic menšího, než zlomené srdce jedné výjimečné ženy.
Trh s nemovitostmi v České republice zaznamenává zásadní transformaci. Velikost bytů kontinuálně klesá a stavební firmy se přibližují k nejnižšímu možnému standardu: k 16 metrům čtverečním. Jedná se o nově vznikající tendenci v oblasti bydlení, anebo jde pouze o jednoduchou odpověď na opakované cenové nárůsty na realitním trhu?
Dům na úvodní fotografii je natolik podivný, že by tu snad nikdo bydlet nechtěl. Těžko říct, jak je možné, že byl vůbec postaven. Kritiky prý sklízí dost, jenomže nájem v domě se vypočítává z nájemníkových příjmů, proto není divu, že dům je stále plný. A ubytovaným jeho vzhled vůbec nevadí. Navíc je otevřen veřejnosti, která se může uvnitř budovy zchladit za veder ve skalní soutěsce, jakémsi kamenném údolí, což je ale vlastně chodba obložená kamennými deskami. Ostatně Valley (Údolí) je jméno, kterým se budova pyšní. I bytový dům může být přes svůj prapodivný vzhled v mnohém přínosný. Nebylo by lepší, kdyby se také u nás začaly stavět podobné nesmysly, ale hlavně aby lidé měli kde bydlet za dostupné peníze? Bytovka jako bytovka, hlavně když nájem nestojí desítky tisíc měsíčně za pár desítek metrů čtverečních a vlastnictví bytu dlouhé milióny… Nebo je všechno jinak?
Umíte si představit, že byste do práce nemuseli jezdit MHD, ale došli byste tam příjemnou ranní procházkou za 10 až 15 minut? Kolik času byste tím ušetřili? Tento čas byste mohli věnovat svým koníčkům, sportu nebo hrám s dětmi. I o tom je koncept města krátkých vzdáleností, který v Praze vzniká.
Už je to taková zažitá demografická informace, která se opakuje pořád dokola. Ta faktická mantra zní: Podle zprávy OSN se předpokládá, že do roku 2050 bude v městských oblastech žít zhruba 6,419 miliardy lidí, tedy 68 procent světové populace. Přežvýkáno, sedm z každých deseti lidí bude obývat města.
Moderní architektura nemusí být v rozporu s historií, ale naopak ji může citlivě doplnit a vytvořit tak prostor, který je příjemný k bydlení a zároveň respektuje tradice místa. Bytový dům v Libčicích je toho dobrým příkladem.
V architektonické soutěži Stavba roku hlavního města Prahy 2024 zaujal veřejnost nový bytový dům na Malé Straně ze všech přihlášených pražských realizací nejvíce. S počtem hlasů 48577 tak získal Cenu veřejnosti a rozhodně to není náhoda. Jak výjimečná lokalita, tak architektonický návrh včetně slovutného jména autora spolu s originálním a precizním způsobem provedení šetrným k historii dávají tušit, že nejde o jen tak ledajakou budovu.
Rezidence Gotthardská zaujala porotu soutěže Stavba roku hlavního města Prahy ze všech přihlášených architektonických a stavebních počinů nejvíce, proto se v Praze stala STAVBOU ROKU 2024. A že je v hlavním městě největší zájem právě o nové byty a unikátní provedení bytových domů, to pak jenom dokázaly výsledky hlasování veřejnosti. Rezidence Gotthardská s 16779 hlasů rozhodně nepropadla, ale všechny přihlášené objekty doslova převálcoval bytový dům s galerií na Malé Straně (48577 hlasů). Zaujala také Rezidence Erbanova, obytný soubor Dolina a Smíchov CITY 1 a 2.
Rozhodnutí je to zásadní. Rodinný dům, nebo byt? Jenže často jednáme podle emocí, podle okamžitého stavu mysli, nějakého popíchnutí, představy, iluze, že právě toto je tím pravým. Štve vás v bytě na chodbě sousedka, někdo o pár pater výš cvičí mnoho hodin denně na klavír, další sousedka má uřvaného psa, kterému není svatý ničí klid? To ale ještě neznamená, že přestěhování do rodinného domu vyřeší vaše problémy. Sousedy tam budete mít také a hlavně se nakupí spousta nových potíží a povinností. Dům se musí udržovat, ale ten rodinný udržujete výhradně vy sami.
Stavební zákon je, zdá se, tenisovým míčkem na kurtu bez stavebních úprav. Pořádně nacucaným vodou, která podivně zapáchá, těžkým a trhajícím výplety tenisových raket. Čím větší rána tím větší díra, lámou se dokonce i rámy. Tenisákem odskakujícím od prachmizerné plochy kurtu prapodivně, protože tu a tam šutr a zapomenuté zednické kladívko, kolečko nebo hřebík. Přitom tenisté moc dobře vědí, že právě takhle se Davis Cupy a Wimbledony vyhrávat nedají. Dokonce ani malé turnaje na české Štvanici. Co s tím? Zruší se zase všechno a začne znova? A má to vůbec smysl?
