Každý miluje žebříčky a všemožná srovnání. Proč tedy nepřipravit srovnávací žebříček něčeho, co nikdo nemiluje? Zhruba tak jde zjednodušeně popsat motiv, který stojí za celým tímto krátkým článkem o rekordně předlouhých kořenech plevelů.
Jenže jste prohráli...
Pravidla té hry se zdají být jasná. Stojíte anebo se zrovna předkláníte nad jakousi zelenou titěrností. Plevelem, který se vám nepozorovaně uhnízdil v záhonku. A vypadá to, že průběh několika málo následujících vteřin už je jasně nalinkovaný. Všechno očividně hraje ve váš prospěch. Na vaší straně totiž stojí síla, inteligence, nabroušená motyčka a chuť mít záhonek bez plevelů.
Žádná nežádoucí vegetace vám nemůže vzdorovat, ne? Jenže jste prohráli.
)
Už v ten moment, kdy jste se pustili do boje, bylo o vítězi rozhodnuto. Protože to utkání mělo od samého počátku silně nevyrovnaný charakter. Viděli jste totiž jen rostlinu na povrchu a nikoliv její kořeny pod zemí. Chtěli jste zničit třiceticentimetrového zeleného prevíta, ale on vás hloubkou svých kořenů násobně přesahuje. Nevěříte?
Podívejte se na žebříček hluboce kořenících plevelů českých zahrad. Začneme pozvolna, tedy od posledních příček.
Druhá liga
Na samém konci dvacítky druhů plevelů bude stát bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), která se do našeho seznamu dostala opravdu jen s přimhouřením očí. Vážně totiž neroste hluboko, kořeny dosahují jen do hloubky třiceti centimetrů. Zabrat vám ale dá, protože její oddenky, rostoucí vodorovně, jsou až třímetrové.
Na devatenácté příčce se pak usadil plevel, který bychom sami asi tipovali mnohem výš, totiž pýr plazivý (Elymus repens). Jeho síla ale překvapivě neleží v hloubce kořenů. Většina z nich roste mezi patnácti a čtyřiceti centimetry hluboko, tedy na rekordmana poměrně mělce. Ano, můžete narazit na pýr, který prorazí i do metrové hloubky. Ale to je spíš výjimka. A proč si ho spojujeme s rekordní hloubkou? Je to spíš o tom, že na něj narážíme tak často.
)
Pýr je „nezničitelný“ díky husté síti oddenků a jejich schopnosti regenerovat po rozsekání, nikoli díky dvoumetrovému kořenu. Je to ten nejběžnější „obtížný“ plevel. V porovnání s čelními příčkami žebříčku je to ale vlastně docela muší váha.
Překvapivá čísla nečekejte ani u dalších příček, pořád je to druhá liga. Na 18. příčce by stál sléz lesní (Malva sylvestris), po něm laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus); merlík bílý (Chenopodium album), jitrocel větší (Plantago major), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), mrkev obecná (Daucus carota) a pampelišky Taraxacum ze skupiny blízké smetance lékařské. Detailně je rozepisovat nebudeme.
Všechny se hloubkou svých kořenů víceméně pohybují od padesáti do osmdesáti centimetrů, s extrémy kolem 1,5 metru hloubky. Platí, že jejich umístění v žebříčku je věcí statistických průměrů.
)
)
)
)
Přituhuje, jdeme do hloubky
Opravdu zajímavé to začíná být až u šťovíku tupolistého (Rumex obtusifolius) na 6. příčce. Ten totiž sahá svými kořeny do hloubky jednoho až jednoho a půl metru docela standardně a není tak divné, když se ukáže i s dvoumetrovou hloubkou kořenů. A pak už to letí.
Mléč rolní (Sonchus arvensis), šťovík kadeřavý (Rumex crispus), podběl lékařský (Tussilago farfara) i na pátém místě usazená čekanka obecná (Cichorium intibus) dokážou svými kořeny dosáhnout hloubky tří metrů. To, co vidíte na povrchu, tak zpravidla hravě dorovnává vaši výšku nad zemí. Pořád se ale dá hovořit o tom, že na souboj vyzýváte víceméně podobně velkého protivníka. S tím je ovšem konec u čtvrté příčky.
)
)
)
)
Na ní se totiž rozvaluje křen selský (Armoracia rusticana). Těžkolistá váha. Která, pokud se dobře rozroste, umí natáhnout svůj hlavní kořen až do hloubky čtyř metrů pod zem. Klíčovým faktorem růstu kořenů je tu právě neúspěšná snaha zahradníků ho porazit.
Čím dlouhodoběji budete působit na jeho kořen, budete se ho snažit odstranit z povrchu, tím větší tendenci bude mít prorůstat do větších hloubek.
)
Šílená vrcholová trojka
Bronzovou pozici si drží přeslička rolní (Equisetum arvense). Tedy též s lehkým přimhouřením očí. Je třeba dávat pozor na užitou terminologii. To, co zahrádkář z přesliček vykopává jako „kořeny“ z jednometrové hloubky, je z velké části jen oddenkový systém. Přeslička „koření“ v několika vrstvách a v extrémech se dá narazit na silně rozvětvený systém, který z jádrové zóny ve dvou metrech proniká až k šestimetrové hloubce. Kořeny jedné přesličky obvykle „končí“ tam, kde začíná růst další přeslička.
)
Stříbro? To si drží pcháč oset (Cirsium arvense). Úsloví o tom, že ne všechno by se mělo posuzovat jen tak z povrchu, u něj rozhodně platí. Biologické monografie o tomto druhu pojednávají o vertikálních kořenech, sahajících až do hloubky pěti metrů. Naměřený extrém, který naštěstí nebude pro většinu českých zahrad typický, je v 6,8 metrech. Hlouběji, než máte sklep a základy domu.
)
A vítěz? Nenápadný na povrchu, skutečně extrémní pod zemí. Ten „nejobyčejnější“ svlačec rolní (Convolvulus arvensis). To, co vidíte na záhonku, je skutečně nic proti tomu, co se skrývá v hlubinách. Naprosto běžně prokořeňuje do dvou metrů, ale odborná literatura uvádí, že ani pět a více metrů pro něj nepředstavuje limit.
)
Extrémy až okolo 9 metrů
Extrémy se – v závislosti na typu půdy – pohybují až kolem devíti metrů. Není to nějaká nahodilost, ale dobře zdokumentovaná situace. Titěrnost na povrchu, ale pod zemí kořenový systém, který si dokáže poddolovat cestu pod silnicí i domy. Neuvěřitelné, že? A proti něčemu takovému vy vyrazíte jen s motyčkou a rýčem.
Očekávat, že odstraněním těch horních 20–30 centimetrů rostliny jen tak skoncujete se svlačcem, je tak hodně nenaplněné. Ta podstatná část vertikálního hlubinného systému zůstává spolehlivě mimo dosah rýče. Takovou rostlinu neporazíte, nemáte proti ní šanci. Pustit se s ní do boje to znamená, že už jste předem prohráli.
Zdroj: pladias.cz, BES.journal.wiley.com, MDPI.com, onlinelibrary.wiley.com
