Studie z anglického venkova odhaluje, jak málo toho moderní lidé vědí o jedlých rostlinách, které jim rostou doslova pod nohama. Zatímco naši předkové běžně doplňovali jídelníček o planě rostoucí rostliny, dnes už je to skoro zapomenuté umění. už letošní jaro se to můžete pokusit změnit.
Začněme v anglickém Dorsetu
Začneme v Anglii, v Dorsetu. Právě tam totiž loni skupina výzkumníků ze Zemědělské fakulty v Cirencesteru „spáchala“ studii, která mířila na stravovací návyky místních obyvatel. A též na jejich paměť. Protože právě z jejich paměti se nějak vytratilo obecné povědomí o jedlých rostlinách, plodech a darech moře, které se tu dřív široce konzumovaly.
Tím „dřív“ myslíme 16. století, dobu, kdy Spojené království nebylo zdaleka tak závislé na dovozu potravin ze zbytku světa, a její obyvatelé přesto nějakým zásadním nedostatkem netrpěli. Protože alespoň ti na venkově věděli, že co si nevypěstují na svých políčcích, si mohou nasbírat v lese nebo na pobřeží.
V té Británii 16. století se venkovské domácnosti stravovaly například kaší z divokého ovsa a polévkami ze šťovíku nebo divokého pórku. Pobřežní komunity sbíraly kvůli listům i bulvám mořskou řepu (Beta vulgaris subsp. maritima); výhonky slanomilného slanorožce do polévek a mořské trávy do salátu. Jedly se i různé druhy řas, z nichž se dal připravit „mořský špenát“.
)
Lidé věděli, po čem sáhnout a jak to zpracovat
Hub byly plné lesy; zídky a cesty lemované lískovým houštím nebylo pro parádu, ale kvůli oříškům pro chutnou kuchyni. A v hrnci, kotlíku či rovnou na talíři uměl skončit nejeden zelený plevel. Tak by se asi dalo pokračovat dlouho. Ten obsáhlý výčet sesbíraných poživatin se samozřejmě nedá úplně romantizovat.
Lidé tehdy jedli „všechno“ ne z plezíru nebo kvůli povznesení duše, ale protože byli chudí a nemohli si dovolit vynechat žádnou příležitost k tomu, aby si doplnily jídelníček o nějakou surovinu. Nicméně jim nelze upřít znalost. Věděli, po čem sáhnout a jak to zpracovat. Což nás dostává k nepříliš důmyslné studii Zemědělské fakulty v Cirencesteru.
)
Starý jídelníček, moderní strávník
Autoři studie se - ve spolupráci s několika šéfkuchaři, historiky a profesionálními sběrači divokých plodů - vypravili do Dorsetu, aby nasbírali suroviny, z nichž pak nechali vytvořit dva tucty původem rostlinných pokrmů (a asi tucet masitých, protože ulovili i pár zajíců, křepelek a úhořů). Celé to zdokumentovali, natočili a nafotili, a sezvali veřejnost k hostině. Při níž lidé mohli ochutnat, jak se jedlo dříve.
Lidé, kteří se téhle degustace účastnili, mohli též hádat, z čeho a jak vlastně se ty pestrobarevné pokrmy vyrábí. A mohli i vyjádřit svůj názor na to, zda by si nějaký takový recept troufli vyzkoušet i u sebe doma, když jim ty divoké ingredience rostou hned za plotem.
Jak to dopadlo?
)
Žádný netušený zvrat se nekonal
Inu, jak už tu padlo, ta studie nebyla kdovíjak rafinovaná a nepřinesla žádný netušený zvrat. Lidé z Dorsetu, kteří se experimentu účastnili, byli náramně překvapení, že k jídlu je spousta věcí, které nevšímavě míjejí. Byli nadšení z toho, jak nově a chutně ty vytvořené pokrmy ze sesbíraných surovin vlastně chutnají. Ano, klidně by je i zařadili do svých domácích jídelníčků. Ale ne, nic takového neudělají.
Proč? Protože ty „suroviny“ – planě rostoucí rostliny, houby a řasy – prostě nepoznají. Báli by se rizika možné záměny. Toho, že by se mohli přehmátnout a pak by se třeba přiotrávili. Připustili, že by u většiny z těch ingrediencí nevěděli, kam si na ně zajít. Obávali se také o „čistotu“ rostlin v kontextu znečištěného životního prostředí.
Sami na tom nejsme o mnoho lépe
Byli sice nadšení z toho, že by mohli začít jíst stejně jako v 16. století – nadšení z toho, že by to mohlo být zdarma, ekologické a jídelníček obohacující - ale to bylo asi tak všechno. Strach z neznámého, byť to „neznámé“ rostlo okolo, bylo zkrátka silnější.
Prostě žádné překvapení ani nečekaný zlom ta studie Zemědělské fakulty v Cirencesteru nepřinesla. Přesně takhle totiž reagují lidé na podobně laděné gastronomicko-historické studie vždy. A je celkem jedno, jestli se odehrávají ve Státech nebo pevninské Evropě.
V Česku se tomu můžeme zasmát anebo říct, že úzkoprsí Britové civilizací zpohodlněli, a svou konzervativní povahou teď zbytečně ochuzují sebe o gastronomické zážitky. Jenže ten smích by byl spíš zoufalý. Sami na tom nejsme o mnoho lépe.
)
Víc než borůvky a houby
Znalostí jedlých plevelů u nás totiž zrovna moc lidí neoplývá, a širokospektrální „dary přírody“ kolem nás přijímáme jen velmi omezeně, třeba v podobě houbaření a sezónního sběru borůvek.
Že by si u nás někdo pochutnával na listech pastináku, dělal „špenát“ z merlíku, hodoval na salátu z lebedy a kopřiv, salát doplňoval o pampelišku, kozlík a divoký polníček? Že by někdo věděl, jak zpracovat potočnici, šťovík a hořký pelyněk? Pozná někdo bezpečně divokou mrkev, odliší ji od nejedlých a jedovatých miříkovitých rostlin? A jak se vlastně dají zpracovat ty sesbírané žaludy, kaštany, jadřince a pecky, nebo plody-semena kotvice, jimiž si jídelníček doplňovali naši předkové?
)
Znalost přírodních surovin se vytrácí všude
Namísto přírodní znalosti jedlé kuchyně se z nás stali odborníci na éčka, kilokalorie a data spotřeby. Víme, v jakém regálu obchodu ulovit suroviny na večeři, mapu našich znalostí formuje čtvrteční katalog zboží ve slevě. Ale v lese – který je nám pořád tím zdarma prostřeným stolem – bychom nejspíš pošli hlady.
Nejsme na tom sice tak zle, jako ve Spojeném království, ale nestojíme o moc daleko za nimi. A tu znalost přírodní kuchyně, která nás po staletí držela a pomáhala nám přežít, teď mezigeneračně předáváme dál ve stále ztenčující se míře.
)
Zábavné jarní učení v časech relativního dostatku
Stáváme se tím součástí zajímavého paradoxu. Ve víře, že svět letí jen kupředu, k budoucnosti, zapomínáme na svou minulost. Na to, co o dostupném „přírodním jídle“ věděli naši předkové. Stáváme se více a více závislí na potravinách, které nám někdo vypěstuje, nachystá, ozdobí a připraví. A úplně pomíjíme to, že si něco na talíř klidně můžete – zdarma – nasbírat sami.
Potravní soběstačnost a nezávislost jde přitom ruku v ruce s tím, co si umíme sesbírat sami. A za okny je jako z udělání jaro, tedy ten nejlepší čas, kdy se můžete znovu začít učit seznamovat sebe a své děti s čerstvými jedlými druhy planě rostoucích rostlin. V časech relativního dostatku, které zažíváme, to učení může být docela zábavné.
)
Protože když s tím nezačnete včas, skončíme brzy jako Britové. Kteří se teď bojí hub, řas a plevelů, které jim po staletí obohacovaly jídelníček, a pomáhaly jim přežít.
Zdroj: TheConversation.com, tandfonline.com, ČeskéStavby.cz
)
První předjarní bylinky už nám nabízí své zdravotní služby. Co byste měli o bylinách vědět?
Zapomeňte na ospalé zimní „družné stádečko parapetních bylinných kámošek v květináčích“, v zahradě by si to mezi sebou pořádně rozdaly. Kdo z koho. Když se ale právě teď, koncem února až do půlky března, vydáte do zahrady a přírody, jaké bylinky můžete utrhnout? Které z přírodních zázraků pro lidské zdraví a kuchyni už vylézají? Kdy je trhat, co trhat a kdy ne? A jak se k nim vůbec chovat?
