Najdi svého křečka. Ukážete ochráncům přírody, kde jste potkali křečky?

Na křečky, tedy vlastně jednoho křečíka džungarského, mám vzpomínky ještě z dětství. Ale pouze z kategorie „lidové slovesnosti“. Spolužák vyprávěl, jak se o Vánocích hrozně moc těšil na svého vytouženého křečka. A když mu pod stromkem opravdu „přistál“, radostí ho umačkal k smrti. To bylo v 80. letech 20. století a chlapec zřejmě dostal doma za bezprostřední likvidaci drahocenného podpultového zboží pořádně naloženo opaskem. Opravdu křečíka spolužákovi rodiče neulovili v přírodě, žádného by tam nepotkali, museli ho koupit v obchodě, nebo od chovatele.

Předně proto, že u nás žije ve volné přírodě především křeček polní (Cricetus cricetus) z rodu Cricetus, toho však bylo obtížné potkat na polích a lukách už tenkrát. Jako „křeček“ je navíc označováno velké množství rodů a je v tom docela chaos.

Tolweb (Tree of life) uznává zařazení do čeledi křečkovití (Cricetidae) pro tyto skupiny: Arvicolinae (hrabošovití), Cricetinae (křečci praví), Neotominae, Sigmodontinae (křečci američtí) a Tylomyinae. Web Biolib pro změnu řadí křečky do několika podčeledí myšovitých hlodavců a křečkovité (Cricetidae) uvádí jako synonymum pro pravé křečky (Cricetinae): Calomyscinae (křečci myší), Cricetinae (křečci praví), Mystromyinae (křečci nepraví), Nesomyinae (křečci madagaskarští) a Sigmodontinae (křečci američtí).

Pojďme se tedy smířit s tím, že náš křeček polní (Cricetus cricetus) je skutečně pravým křečkem, tedy jedním z pravých křečků (Cricetinae). A že v zajetí chované druhy (včetně ČR) rozhodně nepatří mezi ty, co by kdy žily v naší přírodě. Běžně se u nás chová nejznámější a nejprodávanější křeček zlatý, syn. k. syrský, k. medvědí (Mesocricetus auratus, syn. Cricetus auratus), dále křečík džungarský (Phodopus sungorus), křečík Campbellův (Phodopus campbelli), křečík Roborovského (Phodopus roborovskii) a křečík čínský, syn. k. daurský (Cricetulus barabensis, syn. C. Griseus).

Nás ale zajímá křeček polní, výtečník přivádějící k šílenství zemědělce až do zhruba 60. let 20. století. Tento kdysi významný zemědělský škůdce byl huben natolik důsledně, že je dnes v důsledku drastického poklesu početnosti kriticky ohroženým druhem a je chráněn. Přesto ale může být některými zemědělci dosud vnímán negativně. Jde totiž o paměť předků, kdy křeček polní při populačních explozích decimoval úrodu obilovin, kukuřice, brambor i zeleniny. Hlavně hluboké nory naplněné zásobami na zimu přímo ovlivňovaly sklizeň. Čím více jich bylo, tím byla sklizeň horší. A že 3 desítky centimetrů dlouhý „nenažranec“ dovedl nakrást na zimu až takové zásoby, jaké vlastně ani nemohl ujíst.

Když se z nenáviděného zloděje stane téměř vyhubená vzácnost. Tak nějak by se dal pojmenovat pokračující příběh křečků polních, druhu na vyhynutí. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR zjišťuje, kde všude na našem území ještě tento hlodavec vůbec žije. A k mapování vyzývá každého, kdo má chuť a vůli. To představuje zaznamenání a ohlášení jakékoli pozorování křečků. Živých, mrtvých i jenom pouhých vstupů do nor. Informace můžete nahlásit mobilními aplikacemi BioLog a iNaturalist.

Získaná data jsou důležitá pro nastavení vhodných ochranných opatření i pro rozhodování o šetrnějším hospodaření v těch místech, kde se chráněný křeček polní stále ještě vykytuje. Přesná lokalizace má umožnit i běžné hospodaření na místech, kde se křeček nevyskytuje. Vtip je v tom, že si není možné křečka polního splést s jakýmkoli jiným druhem, pro mapování je tedy ideální. Křeček polní má rezavý hřbet, černé břicho a bílé skvrny na bocích a za ušima. Oproti domácím křeččím mazlíčkům je navíc o dost větší. Dorůstá délky až 30 cm a může vážit až 0,5 kg.

Kde se křeček polní může vyskytovat? Ze svých původních stanovišť stepí a lesostepí středních a vyšších poloh se křeček polní přemístil téměř výhradně do nížin. A mizí už i z nich. Pro svůj život preferuje pestrou zemědělskou krajinu s dostatkem potravy a úkrytů, dnes si však při současném způsobu hospodaření ani nestíhá vytvářet dostatečné zásoby na zimu. Těžko hledá i bezpečné úkryty před predátory. Objevuje se proto poblíž lidských sídel, sadů a zahrad, kde nachází příznivější podmínky než v otevřené krajině. V ní mu vyloženě nevyhovují velké plochy s monokulturami.

Nejdůležitější jsou při mapování pobytové znaky v terénu. A těmi jsou typické křeččí nory. Právě ty je nejdůležitější zaznamenávat do Nálezové databáze ochrany přírody (ND OP). Sleduje se však kromě početnosti populací i celkový stav prostředí. Jednoduše jde o to popsat, v jakém prostředí jste nory našli a kolik. Podle toho jsou pak vymezeny oblasti s omezeným používáním přípravků na hubení hlodavců.

Podle Karla Chobota, ředitele odboru monitoringu biodiverzity Agentury ochrany přírody a krajiny ČR je právě mapování a monitoring jedním ze základních pilířů práce vědců. Bez přesných a aktuálních dat o výskytu rostlin, živočichů a biotopů není možné přírodu a krajinu efektivně chránit a pečovat o ni.

Pro orientaci v prostředí je pro člověka nejdůležitější zrak, až po něm následuje sluch a nakonec čich. U křečků je ale na prvním místě čich, na druhém sluch a zrak až na posledním. Mají to přesně naopak. Křečci si především ukládají (podobně jako třeba psi) do paměti vzory pachů. Právě podle nich pak poznávají příslušníky stejného druhu, nepřátele, ale i své chovatele. Podle takzvaného skupinového pachu se rozpoznávají i páry a příbuzenstvo. Křečci jsou silně teritoriální a velmi agresivní, skupinový pach je ale vždy zklidní. I potravu křeček cítí na velké vzdálenosti, navíc po sobě zanechává pachové značky, díky kterým se orientuje i potmě, a kterými zároveň označuje své území.

I sluch má křeček výtečný, byť je po čichu až na druhém místě. Dovede vnímat i frekvence ze spektra ultrazvuku, pomocí kterých se křečci dorozumívají mezi sebou. Křečci jsou dokonce schopni rozeznat různé tóny hlasu. Oproti čichu a sluchu to není u křečků nijak slavné se zrakem, což ale lze u nočních živočichů předpokládat. Asi nejdůležitější je pro křečka široký rozhled (až cca 110 stupňů), jinak ale vidí velice špatně a na denním světle je téměř slepý. Proto se také v neznámém prostředí leká. 

Oproti zraku má křeček skvělý hmat, jak v podobě hmatových vousků, tak jemných chloupků na bocích a končetinách. Díky nim je křeček schopen vnímat překážky.

Zdroj: aopk.gov.cz, storymaps.arcgis.com, Wikipedia, ekolist.cz