Jak vypadalo bydlení našich předků? Jak se kdysi žilo, pěstovalo, stavělo? Zjistěte více o historii bydlení!
Skandální slova poradce premiéra Štěpána Křečka o archeologii vyvolala bouři. Zástupci archeologů reagovali otevřeným dopisem. Co jim na Křečkových slovech vadí a jak vidí budoucí spolupráci se stavebníky?
Za vznikem mnohých luk stojíme my lidé. Vlastně by bylo často lepší hovořit o technické památce, než o divokém přírodním prostoru. Louky totiž vznikaly v různých dobách, od neolitu až po dobu bronzovou a dál, v prvních stoletích našeho letopočtu pak mnohé opět zarostly lesem a znova začaly vznikat v raném středověku. Tedy louky ve smyslu středoevropského vnímání. A co se týká našeho území, mnoho přirozených přírodních luk zde nenajdeme.
Na rohu Sedmé avenue a Christopher Street na Manhattanu leží kousek země, na který se sotva vejde židle. Přesto má hodnotu milionů. Takzvaný Hessův trojúhelník je nejmenší soukromou parcelou v New Yorku. A také pomníkem podivného vzdoru vůči městské radnici.
I tady by příběh zajímavého projektu mohl začít pohádkovým: „Byl jednou jeden dům“. Jde totiž o dům, který si vysloužil neméně pohádkové umístění, na břehu řeky v Sainte-Anne-de-Bellevue v kanadském Montrealu. A rovněž i patřičnou historii.
Tradiční japonská architektura se po katastrofách 20. století musela vyrovnat s přísnými požárními regulacemi a přechodem od dřeva k betonu. Projekt House M od studia Analogue ukazuje, jak lze tento „betonový kompromis“ citlivě rekonstruovat a znovu propojit s archetypem japonského rodinného domu.
Můžeme se holedbat tím, že pokrok neustále uhání kupředu. Ale když přijde na konkrétní pracovní nástroje? U těch vylepšujeme jen designovou stránku věci, ergonomii. Jejich základní funkční uspořádání nikoliv. Dá se to říct i tak, že kladivo vlastně vypadá posledních 30 000 let prakticky stejně.
Elegance, rychlost a víra v lepší zítřky. Streamline Moderne byl stylem, který se zrodil z technického pokroku i z potřeby naděje v časech hospodářské krize. Aerodynamické křivky, horizontální linie a inspirace světem parníků či letadel vtiskly architektuře třicátých let pocit pohybu, i když stála pevně na místě.
Domy mají příběhy. Zpravidla to ale nebývají příběhy cestovatelské, protože budovy se drží pevně svými základy země tam, kde byly postaveny. Tu a tam jim s pohybem z místa na místo může pomoci velká voda nebo zemětřesení, hurikán, ale z toho moc veselá historka nekouká. Co když ale někdo dům rozebere, po dílech přepraví přes oceán a zase smontuje? Právě to činí Virginia House unikátním.
Že čas jsou peníze? To vypadá jako heslo, které se zrodilo až v našem uspěchaném 21. století. Jak ale názorně dokládá příklad z francouzského Lyonu, šetřit kvůli pohodlí a zisku každou vteřinku, to uměli lidé i před 1900 lety. A nevšedním způsobem se to promítlo do tamní architektury.
Architektura může mít hluboký smysl pro humor, stejně jako archeologie. Někdy je to až jako nůž, který se vám zabodne mezi žebra a pořádně dloubne. Proboha, kde to vlastně žijeme? A co tady bylo před námi? Kdo zde žil, kdo tohle vytvořil? A proč? Záhadologové mají náhle prostřeno, jako by někdo rozložil prázdný pohádkový ubrousek a poručil mu čarovat. Co má pak teprve říkat obyčejný farmář, který tráví večery u svého jezírka a pořád mu vrtá hlavou, proč se generacemi jeho předků a sousedů nese pověst, že místní jezírka nemají žádné dno?
Rekonstrukce starších bytů často balancuje mezi zachováním původního charakteru a potřebou moderního bydlení. Projekt studia Weinbenami ukazuje, že tyto dva přístupy se nemusí vylučovat – naopak mohou společně vytvořit harmonický, funkční a nadčasový interiér, který reaguje na současné nároky, aniž by zapomínal na svou minulost.
Říkat tomu můžete shánčlivost, šetřílkovství anebo škudlivost. Můžete to opisovat dnes už nekorektním úslovím o hospodyňkách, které pro pírko i přes plot skočí. Anebo třeba zvoláním, že kdo šetří, má za tři. V Japonsku tomu ale říkají Mottainai. A je to nádherná poezie udržitelnosti v praxi.
Běžný byt 3+1, který je u nás vzhledem k cenám nemovitostí a nájmů pro mnoho rodin nedosažitelný, evropskému vnímání přelidněnosti obydlí často nevyhovuje. Tedy pokud se například kvůli jednomu či dvěma z potomků nevzdáte obýváku. Obzvláště v panelových bytových domech ale nebývají podobné úpravy dispozic vlastně ani příliš možné. Jak se v Evropě počítá přelidněnost bytů?
Co bylo možné, zůstalo v roubence se zachovalými roubenými prvky z přelomu 18. a 19. století na svém místě. Staré dřevo napadené tesaříkem bylo repasováno, zachovány však byly nejen původní dřevěné prvky, ale třeba i pec. Jediným, co se zásadně změnilo, bylo vložení dvou bezrámových oken, která vyřešila věčný problém roubenek s nedostatkem denního světla. Pomohla také bílá barva, která byla použita, kde to jen bylo možné. A interiér byl nakonec doplněn unikátně jednoduchým a čistým nábytkem.
Některé mýty se rády vracejí jako bumerang. Třeba ten o tom, že bytovou krizi lze vyřešit znárodňováním, vyvlastňováním a unifikovanou výstavbou. Jenže historie nabízí i jiné, méně zavrženíhodné příklady. Jeden z nich pochází ze Spojených států, z časů první světové války. A ukazuje, že i masivní bytovou krizi lze řešit bez králíkáren a nátlaku. A překvapivě elegantně.
V časech, kdy se tahle metropole ještě hřála na výsluní, v časech slavné Benátské republiky, byly zdejší ostrovní uličky o dost méně bezpečné, než je tomu dnes. Jen tak si ve večerních hodinách vyrazit z jednoho ostrůvku na druhý, na návštěvu z paláce do paláce, to bylo doslova o život.
Kam v noci složit hlavu, když venku prší anebo mrzne, a domov je tím, co nemáte? Ve staré dobré Anglii na to měli svérázné řešení. Ve slumech viktoriánského Londýna dokázali zpoplatnit i komfort spánku. A tomu receptu se u nich přiučili i ve světě.
Dvacet měsíců práce. A to se bavíme o „práci v terénu“, přímo na stavbě. Protože o tom, jak by měl projekt ve výsledku vypadat, se v ateliéru architektů Mattinson Associates rozhodlo docela rychle. Tou skutečnou dřinou ale bylo uvést onu hezkou myšlenku v život. Ze staré sýpky se totiž měl stát dům.
Nový archeologický objev v Pompejích odhalil dosud neznámý postup výroby římského betonu. Vědci popisují techniku „horkého mixu“, která vysvětluje jeho pozoruhodnou trvanlivost i samoopravné schopnosti.
Možná si někdo z vás vzpomene na vtipný aprílový žert na idnes.cz z roku 2011. Tématem bylo zateplení chrámu svatého Víta včetně velmi realistických vizualizací „zateplováků“ na fasádách. Tehdy začínalo po ekonomické krizi 2008 evropské zateplovací šílenství a autoři vtípku zacílili na nedotknutelné. Posvátný chrám na Hradčanech oblečený do fasádního polystyrenu jako starý „páprda“ nazutý do kýčovitých bačkor. Prý ale jde snížit spotřebu energií u historických budov i bez zateplení obálky, alespoň to nyní tvrdí studie členů CZGBC.
Všechno nejdůležitější z oblasti stavby a bydlení v jednom emailu. Chcete odebírat pravidelné měsíční infomaily?
