Rhizanthella Gardneri. Kráska, co si kvete pod zemí, neviditelná chlouba australských rezervací

Rod Rhizanthella zahrnuje čtyři až pět druhů, spadajících do čeledě vstavačovitých (Orchidaceae). Překrásné divoké orchideje, vstavače, jistě znáte. Ale s rodem Rhizanthella jste nejspíš to štěstí na setkání neměli. Leda že byste za ním vyrazili do Austrálie. A když na to přijde, i tam jste mohli tyto rostliny docela bez povšimnutí minutou. Mohly se totiž klidně nacházet kdesi v hloubi země pod vašimi podrážkami.

Konkrétně druh Rhizanthella gardneri je totiž extrémně vzácná, nezelená, myko-heterotrofní orchidej, která žije kompletně pod zemí. Kvete a plodí pod povrchem. To, co se odehrává na povrchu, ji zase tolik nezajímá. A tyhle rysy (i to, že prostě není jen tak k nalezení) ji činí opravdu nebývalou. Evolučně se totiž vydala odlišnou cestou než drtivá většina vyšších rostlin. Například tím, že rezignovala na zelené barvivo, chlorofyl. Nemá ho.

V praxi to znamená, že neovládá fotosyntézu. Ovšem to, že nemůže fotosyntetizovat, vyrábět si potřebné živiny a energii pro růst, si kompenzuje jinak. Místo toho, aby si sama vytvářela potravu ze slunečního světla, je zcela závislá na symbiotickém vztahu s houbami.

O tom, že se houby specificky „umí“ skrze mykorrhizní vlákna napojit na různé druhy dřevin, a čerpat od nich živiny, asi už víte. Australská podzemní orchidej v tom jde ještě o krůček dál, a sama se na jeden druh takových užitečných mykorrhizně fungujících hub napojuje.

Přesněji řečeno, ta houba se napojuje na keře rodu kajeput (Melaleuca uncinata), a Rhizanthella gardneri pak „visí“ právě na oné houbě. Čímž se dostává k živinám, které paraziticky přes onoho houbového prostředníka čerpá z keřů kajeputu. Je to taková mykorrhiza na druhou. Orchidej paraziticky čerpá živiny a uhlík, které potřebuje, prostřednictvím houby, čímž nepřímo získává energii, která pochází z fotosyntézy vyrobené kajeputem.

Všechnu pořádnou práci o své živobytí tedy nechává na druhých. Tenhle výsostně socialistický model má ovšem v přírodě svou cenu. Totální závislost, potřebu vysávat a žít na úkor druhých. Životní strategie tomu musí být u Rhizanthella gardneri procesně dokonale přizpůsobeny.

Kvetení nastartuje obvykle koncem května. Začátkem června pak každá rostlina Rhizanthella gardneri vytvoří až stovku malých, dovnitř směřujících, krémově až načervenale zbarvených květů, obklopených 6 až 12 velkými, krémově nebo růžovo-krémovými listeny. Tyto listeny tvoří tulipánovitou hlávku, která se zakřivuje nad květy a vytváří malý otvor – podobný jamce mravkolva - na povrchu půdy.

Tento otvor ale vidět stejně nejde. Pokrývá ho vrstva listového a kůrového opadu. Květ samotný je obvykle 5 – 10 centimetrů hlouběji, pod povrchem. K čemu je rostlině takový květ, který není vidět? Australská orchidej nesází na průvodní jev jeho pestrobarevné krásy, ale spíš na velmi intenzivní vůni. Dobře, bylo by asi správné nenazývat to vůní. Ten odér je totiž silně zatuchlý.

Klasické poletující opylovače by ponechal takový puch v klidu, ale Rhizanthella gardneri jím k sobě láká spíše v půdě žijící hmyz. Například termity. A na nich pak nechává šíření pylu a roznášení semen. Semena jsou, jak bývá u vstavačovitých zvykem, velmi drobná. Rostliny se skrze tuto indukovanou zoochorii, s využitím živočichů, dokáží velmi omezeně „šířit“ po území. Které je pochopitelně funkčně vymezeno přítomností křovin kajeputu a přítomností těch správných mykorrhizních hub.

Pochopitelně, že takový naprosto atypický a nevšední způsob života se promítl do toho, že celý druh Rhizanthella gardneri byl objeven a vědecky popsán až velmi opožděně. Objevena byla poprvé v roce 1928, farmářem jménem Jack Trott. Ten na svém pozemku, v písčité půdě poblíž Corriginu, hloubil jámy pro napajedla. A tehdy si povšiml i zvláštních útvarů, narůžovělých pupenů pod zemí.

Trott odnesl tento exemplář botanikovi Richardu Sandersovi Rogersovi, který si rychle uvědomil, že se jedná o něco zcela nového. Objev formálně popsal ve stejném roce, v časopise Journal of the Royal Society of Western Australia. A pojmenoval ho, na počest Charlese Gardnera, tehdejšího asistenta botanika západoaustralské vlády, přídomkem gardneri.

Zatímco u jiných druhů se po čerstvém objevení vyloupne hrstka lokalit výskytu, u Rhizanthella gardneri žádný velký boom nenásledoval. Dodnes je známa jen z několika mála míst. Přesněji řečeno, ví se o dvou oblastech - vzdálených od sebe asi 300 kilometrů – mezi Corriginem a Babakinem a severozápadně od Munglinupu. A existuje cosi jako důvodné podezření, že se vyskytuje ještě na několika místech.

Proč to podezření nenahradí nějaká solidní botanická jistota? Inu, to je právě ten zádrhel životní strategie Rhizanthella gardneri.

V terénu ji hledáte tak, že ji vlastně vůbec nehledáte. Vaše pozornost se upíná k tomu, jestli se v takové hypotetické lokalitě nachází Melaleuca uncinata. A termiti. A teprve když máte tyhle dva biologické faktory pohromadě, můžete začít velmi opatrně zkoumat, jestli se na místě nachází i ona užitečná mykorrhizní houba. Pak už máte podezření na výskyt skoro důvodné. Australští badatelé to připodobňují „hledání života na Marsu“.

Stejně ale nemůžete začít kopat do země a hledat růžové kvítky listenců v podzemí. Nenávratně byste tím poškodili prostředí a podmínky extrémně vzácné orchideje. Najít Rhizanthella gardneri s rýčem zpravidla neznamená potvrdit její novou lokalitu výskytu, ale vyškrtnout ji ze seznamu, jako lokalitu zničenou. Proto je také většina oněch zřídkavých lokalit výskytu objevena vlastně úplnou náhodou.

Z toho mála, co se o ní ví, je zřejmé jen to, že špatně snáší sucho, degradaci stanoviště a ohrožuje ji i stoupající slanost půdy. Rhizanthella gardneri je tedy pořádný botanický špek. Nádherná orchidea, kterou v botanické zahradě neuvidíte. Protože kromě jiného potřebuje dodržet své napojení na mykorrhizní houbu a keř. A taky proto, že roste a kvete pod zemí.

Zdroj: wikipedia.org, CSIRO.au, BBC.com, Guardian.co.uk