Vše o ochraně přírody a ekologii v souvislosti s bydlením, stavbou a zahradou. Jak se chovat šetrně k životnímu prostředí, jak minimalizovat svůj dopad, jak bojovat se změnou klimatu?
Každý zahradník to zažil. Jeden den vysejete ředkvičky nebo zasadíte krásné sazenice košťálovin a o dva dny později najdete jen smutné zbytky listů, které vypadají, jako by skrz ně někdo střílel z brokovnice. Tento bleskový útok mají na svědomí dřepčíci – drobný, nenápadný hmyz, který dokáže během několika suchých a teplých dnů dohnat k šílenství i ty nejklidnější pěstitele.
Zatímco turisté obdivují tajemné obrazce vyryté do peruánské planiny Nazca, skutečný technický zázrak se skrývá přímo pod jejich nohama. Důmyslný systém šachet, tunelů a kanálů přiváděl vodu z podzemních toků na pole a umožnil rozvoj zemědělství tam, kde ročně spadne jen minimum srážek.
Potkat na Frýdavě slimáka popelavého je v podstatě přírodovědecké štěstí. Přesně takové potkalo kolegu Jirku Březinu, který si slimáka popelavého vyfotil. Pro zahradu je to navíc užitečný parťák, ne škůdce. Pozor tedy, neházejte všechny slimáky do jednoho pytle, české zahradní a lesní podsvětí má své hrdiny i padouchy. Když totiž průměrný zahrádkář spatří na záhonu cokoli slizkého a bez ulity, propadá panice a sahá po zbrani hromadného ničení. Jenže chyba lávky! Ne každý naháč vám přišel zlikvidovat úrodu špenátu. Pojďme si představit hlavní hrdiny české slizké scény.
Déšť. Pro básníky zdroj melancholie, pro milence záminka ke sdílení jednoho deštníku, pro cyklisty sprcha v přímém přenosu, ale pro zahradníky? Logistická operace srovnatelná s vyloděním v Normandii. Od chvíle, kdy náš prapředek zjistil, že z nebe padá něco, po čem mu lépe roste jeho piplané obilí, se lidstvo snaží tu padající tekutinu polapit. A buďme k sobě upřímní – většinu historie to byla docela slušně lopotná groteska.
Počasí v posledních letech připomíná náladového puberťáka. Buď tři měsíce neprší a trávník má barvu i texturu sušeného tabáku, nebo přijde průtrž mračen a z vaší příjezdové cesty je sjízdný kanál pro kajaky. Co s tím? Můžete buď dál spílat meteorologům, nebo proměnit svůj pozemek v geniální houbu, která každou kapku chytí, nepustí a přetaví v bujnou zelenou oázu. Vítejte ve světě dešťových zahrad – konceptu, u kterého se potkávají moderní ekologie a zdravý selský rozum s čistým zahradním hédonismem. Neexistuje větší blahobyt než dešťová zahrada.
Sahara je plná písku. Jenže přesně toho druhu písku, který se na výrobu betonu, malt a omítek nehodí. Zatímco stavebnictví po celém světě zoufale shání kvalitní písek z řek a lomů, na pouštích leží miliardy tun prakticky nevyužitelné suroviny. Nebo alespoň ležely. Vědci teď nejspíš našli způsob, jak z pouštního písku vyrobit nový užitečný stavební materiál.
Představte si našeho pravěkého předka. Kolem jeskyně mu běhali šavlozubí tygři, mamuti s náladou pod psa a jiná nebezpečná stvoření. Strach byl tehdy jeho nejlepší přítel – udržoval ho naživu a varoval před skutečnými predátory i jiným nebezpečím. Dnes ale panikaříme i z tvorů, kteří by nám mohli ublížit leda tak tím, že nám zaskočí v krku. Toxické housenky nočního motýla bourovčíka toulavého byste však nepozřeli. I jen pouhý kontakt vaší pokožky s jejich chloupky vám dovede pořádně zkazit náladu.
Rašelina dlouho patřila k běžným složkám zahradnických substrátů. Její těžba ale ničí vzácná rašeliniště, která vznikají tisíce let a zadržují obrovské množství uhlíku i vody. Dobrá zpráva je, že se bez ní na zahradě většinou obejdeme. Jak na to?
Letní idylka na vlastní zahradě má jednoho velkého nepřítele – fyziku. Moderní trendy nás sice naučily obklopovat se elegantním betonem, velkoformátovou dlažbou a minimalistickými gabiony, ale v červenci se tato architektonická nádhera mění v obří akumulační kamna. Jakmile teploměr olízne třicítku, vaše terasa už neslouží k odpočinku, ale k polnímu testování odolnosti lidského organismu proti sálavému teplu. Než ale poběžíte do hobbymarketu pro stínicí sítě a další hučící elektrickou klimatizaci do bytu (na zahradě by se bez valného efektu pořádně prodražila), zauvažujte o řešení, které nestojí ani korunu za elektřinu, neroztrhá se, skvěle vypadá a funguje tisíce let. Pojďme se zaměřit na architekturu stínu – tu zelenou.
Jihočeské moře opět zažívá náročný vstup do letní sezóny. Strach rekreantů i místních obyvatel rozdmýchaly zprávy o záhadných, bleskových úmrtích několika psů a také hromadných zažívacích potížích studentů ubytovaných v jednom z tamních hotelů. Mezi lidmi se okamžitě začaly šířit spekulace: Je voda v Lipně otrávená? Může za to selhávající kanalizace, nebo toxické sinice? Odborné analýzy Hydrobiologického ústavu Akademie věd ČR a Krajské hygienické stanice ukazují, že realita je složitější – čelíme totiž dvěma zcela odlišným problémům, které spolu paradoxně nesouvisejí. V každém případě je v Lipně už delší dobu málo vody, což se na její kvalitě projevuje nejvíce.
V současné době (v roce 2026) zažívá Brusel v ekologické agendě masivní změnu kurzu. Období bezbřehého zeleného optimismu vystřídala tvrdá realita průmyslové stagnace a politického posunu Evropského parlamentu doprava. Výsledkem je, že ty „nejdivočejší“ bitvy se už nevedou o to, jak cíle zpřísnit, ale co všechno z Green Dealu se stihne na poslední chvíli zrušit, odložit nebo radikálně osekat. Pokud bychom měli vybrat absolutního krále bruselských kontroverzí, jsou to dvě úzce propojená témata, která právě teď polarizují unijní politiku na maximum. Jsou jimi revize zákazu spalovacích motorů a blížící se start ETS 2.
Ruku na srdce, kolikrát už jste slyšeli nebo četli radu, že máte nasušit vaječné skořápky, rozdrtit je a nasypat do jamky k rajčatům nebo paprikám? Případně jimi alespoň posypat povrch záhonu? Dělá to možná až polovina zahrádkářů v dobré víře, že rostlinám dodají tolik potřebný vápník. Dnes si tento hluboce zakořeněný zahradnický mýtus zboříme. Dobrá zpráva však je, že skořápky už nemusíte vyhazovat. Pouze s nimi začnete dělat kouzlo, které vaše úroda pocítí už do druhého dne od aplikace ve vodě rozpustného hnojiva (vzniklého naředěním koncentrátu) s vysokým obsahem vápníku.
Zelená barva v marketingu dlouhá léta fungovala jako spolehlivý stroj na peníze. Stačilo na obal natisknout hnědý recyklovaný papír, přidat obrázek zeleného lístku a produkt označit magickým zaklínadlem „eko“, „přírodní“ nebo „udržitelný“. Zákazník získal hřejivý pocit u srdce, že pomáhá planetě, a firma si ráda přirazila „zelenou přirážku“ k ceně. „Natřete to na zeleno a všechno bude OK,“ dalo by se říci.
Abyste se dostali až sem, museli byste z australského letiště v Tullamarine pokračovat autem přibližně hodinu na jih. Hodinu, během které budete ve stále větší míře doceňovat, že to auto má pohon 4x4 a také klimatizaci. Hned za letištěm, posledním ve státě Victoria před pustinou, se totiž krajina mění. Nejprve se z obytných příměstských čtvrtí promění v malé venkovské komunity, posléze na pastviny a nakonec na kamenité stráně a balvanovité roviny pokryté řídkou vegetací. Pustiny.
Podíl dřevostaveb na českém trhu vykazuje stabilní růst. Podle údajů Asociace dodavatelů montovaných domů (ADMD) za rok 2024 činil podíl dřevěných konstrukcí 13,6 % u nově realizovaných rodinných domů. Zatímco v segmentu individuálního bydlení jde o zavedenou technologii, ve vícepodlažní bytové a administrativní výstavbě bránily většímu rozšíření legislativní limity, především ty týkající se požární bezpečnosti. V průběhu roku 2025 však vstoupila v platnost dlouho očekávaná změna normy ČSN 73 0802, která pravidla zásadně mění. Je opravdu bezpečné stavět až tak vysoké montované dřevěné domy?
Rostlinná vlna je vlastně perfektní izolace. Akustická i tepelná. Je čistá, přírodní, bio. Z lokálních zdrojů, snadno pěstovatelná. Vázající uhlík, pomáhající půdě i krajině. Je laciná. Jeden pořádný neduh ale má. Snadno hoří. A právě tenhle problém teď „revolučně“ řeší Francouzi.
Plánovali jste na letošní jaro finální zateplení domu, abyste konečně zatočili s účty za energie? Pokud jste nákup materiálu odkládali na „vhodnější okamžik“, máme pro vás špatnou zprávu. Ten okamžik právě uletěl raketovým tempem směrem k Blízkému východu. Prostě se pohodlně zeširoka usadil na raketu a zasvištěl oblohou směrem na jordánská ropná pole, cestou rozmístil drony nad Teheránem a ustlal si v dělostřeleckém hnízdě nad Hormuzským průlivem. Každý větší válečný konflikt na planetě se nás bohužel může týkat víc, než jsme si ochotni (a schopni) připustit. Co teď ale s tím?
Česká republika dlouhodobě čelí pověsti evropské velmoci v oblasti psích množíren. Obrovský byznys postavený na anonymitě internetu, maximalizaci zisku s minimálními náklady, touze lidí po levných štěňatech oblíbených plemen bez průkazu původu (PP) a utrpení zvířat však dostává zásadní legislativní zásah. Od července vstupuje v platnost povinná Centrální evidence psů. Řešení má mnoho příznivců, ale také odpůrců.
Zapomeňte na nudné obdélníky lemované ohnilými prkny nebo do země zatlučenými palisádami, ze kterých se každý rok lopotně snažíte vydolovat tři neduživé mrkve. Skuteční mistři rýče a motyky po celém světě už dávno pochopili, že pěstování plodin potřebných k přežití se dá proměnit v technologický triumf, architektonický div nebo přinejmenším v dokonalou past na líné sousedy a sucho, případně na nadbytek vody. Od afrických pouští až po mexické močály lidé vyvinuli záhony, které popírají gravitaci, ignorují sucho, samy se krmí a občas vypadají, jako by je na naší planetě zapomněla pokročilá mimozemská civilizace. Vítejte ve světě, kde se záhony staví z kmenů stromů, plují po hladině nebo se schovávají v kráterech před vysušujícím pouštním vichrem.
V dnešních vysoce modernizovaných a industrializovaných městech člověk hledá místo, kde by se mohl nadechnout čerstvého vzduchu a na chvíli si odpočinout od davů. Zatímco v mnoha městech to možné téměř není, jinde představují plochy zeleně vyhledávané oázy klidu a pohody. Někde takové parky fungují dokonce velmi dlouho.
