Řízená divočina aneb vzpoura proti Versailles na vlastní zahradě
Po celá desetiletí se úspěch českého zahrádkáře měřil podle výšky anglického trávníku, který svým střihem připomínal zelený koberec na golfovém hřišti, a podle geometrické přesnosti tújových stěn. Každé stéblo pampelišky bylo považováno za osobní selhání a jakýkoli náznak přirozeného bujení za ostudnou nedbalost. Dnes se však kyvadlo zahradní estetiky obrací zpět k přirozenosti – ovšem s jednou zásadní podmínkou: aby divoká příroda u domu nepůsobila jako neudržované rumiště, musíte jí vtisknout promyšlený řád a přesné hranice.