Stačí pár opravdu horkých dnů a terasa, na které jste ještě na jaře příjemně odpočívali, se promění v rozpálené místo, kam se nikomu moc nechce. Ranní káva je ještě v pohodě, ale kolem poledne už marně hledáte každý kousek stínu. Pak se není čemu divit, že se radši vrátíte do domu.
Pokud vám v těchto letních dnech zahradu zdobí husté, opojně vonící hrozny květů obsypané desítkami barevných křídel, nejspíš máte co do činění s komulí Davidovou (Buddleja davidii), lidově známou jako motýlí keř. Tento opadavý keř pocházející z horských oblastí Číny se stal absolutním hitem moderních zahrad. A není se co divit – málokterá rostlina dokáže přilákat do zahrady tak živou kulisu motýlích křídel mnoha druhů.
Už je to za námi. Silvestrovské veselí pominulo, chleba do rána nezlevnil a do práce se zatím musí vstát stejně jako loni a předloni. Takže by se hodilo z oné bývalé vánoční slávy nějak elegantně vycouvat zase zpět do normálu. Patří k tomu úklid, odzdobení stromečku a vánočních dekorací, stejně jako vhodný způsob likvidace rostlinného odpadu.
Zimní návrat mrazů zaskočil nejen silničáře, ale i nadšené zahrádkáře. Sazenice vyseté v dobré víře, že jaro už klepe na dveře, se na okenních parapetech vytahují za nedostatkem světla a rychle slábnou. Proč k tomu dochází a jak mladé rostlinky zachránit dřív, než bude pozdě?
Natekla vám za současných dešťů do sudů a barelů ze střech konečně nějaká dešťová voda? Jak to udělat, aby vydržela co nejdéle v dobré kvalitě, nekazila se a v nádobách se nelíhli komáři? Začít musíme už u samotného sběru vody a čistoty sběrných nádrží. Určitě se hodí síťka na vstupu z okapu a navrch sudu neprůsvitné víko, nádoby je lepší držet ve stínu a úplně nejlepší jsou podzemní nádrže. Ne každý ale podzemní zásobárnu dešťovky má, proto si musíme umět poradit právě i s běžnými zahradními sudy a barely.
Když se řekne kapradina, většině z nás se vybaví šero hlubokého lesa, vůně vlhké kyselé hlíny a pohádky o svatojánské noci. Tato starobylá rostlina, která pamatuje ještě dinosaury, však není jen ozdobou stinných koutů. Naše babičky moc dobře věděly, že kapradí má obrovskou sílu. Dokáže uklidnit mysl, přivolat do domu pohodu, a dokonce pomoci při nejrůznějších tělesných neduzích.
Ibišek syrský (Hibiscus syriacus) je klenotem pozdního léta. Když většina ostatních keřů pomalu odkvétá, ibišek se teprve probouzí k životu a zaplavuje zahradu květy v odstínech bílé, růžové, rudé, fialové i modré. Aby ale keř ukázal svůj plný potenciál a nevyčerpal se, potřebuje správné podmínky a vaši asistenci.
Zahradničení už dávno není jen o tom, jakou barvu muškátů zvolit do truhlíku na okno. Z kdysi poklidného koníčku se stalo ideologické bojiště, na kterém se střetávají dva radikálně odlišné světy: tradiční touha po absolutní kontrole a estetické dokonalosti stojí proti sílícímu volání po ekologické odpovědnosti a spolupráci s přírodou. Kde končí osobní vkus a začíná ekologický hazard? Představujeme devět nejžhavějších témat, nad kterými se dnes dokážou do krve pohádat i ti nejlepší sousedé.
Červenec je měsícem hojnosti. Zahrada hraje všemi barvami, dozrávají první rajčata, sklízíme okurky, cukety a těšíme se z letních květin. Tato idyla má ale i svou stinnou stránku – teplé letní dny představují absolutní vrchol sezóny pro zahradní škůdce. Hmyz se množí raketovým tempem a stačí chvíle nepozornosti, aby vaše celoroční práce přišla vniveč. A kdyby šlo jenom o hmyz...
Firefly Petunia (petúnie „světluška“) je bez nadsázky svatým grálem moderní botaniky a zahradního designu. Jde o vůbec první komerčně dostupnou, geneticky modifikovanou okrasnou rostlinu, která nepřetržitě a viditelně svítí vlastním světlem bez jakýchkoli chemických přísad či UV lamp. Zatímco dřívější pokusy o svítící flóru vyžadovaly speciální gely nebo zářily jen pod mikroskopem, Firefly Petunia představuje skutečný průlom, který si dnes lidé běžně dávají do truhlíků na terasách. Bohužel ale zatím pouze v USA, protože Evropa se striktně brání geneticky modifikovaným organismům (GMO). Dočkáme se „světlušky“ i u nás?
Zahrádkaření v Česku už dávno není jen relaxační víkendovou aktivitou. Pro miliony lidí se stalo náročným bojem s přírodou, technologiemi a měnící se legislativou. Tradiční postupy našich babiček přestávají fungovat a moderní pěstitelé musí čelit výzvám, o kterých se před dvaceti lety nikomu ani nezdálo. Zde je 9 zásadních problémů, které dnes nejvíce trápí české zahrádkáře.
Během jara dokáže vyrůst do výšky dospělé žirafy, jediná rostlina vyprodukuje desetitisíce semen a dotek s její šťávou způsobuje těžké popáleniny. Bolševník velkolepý je bez nadsázky nejagresivnější invazní rostlinou v České republice. Ministerstvo životního prostředí ČR proto pro tento druh schválilo nekompromisní plán: jeho úplnou eradikaci, tedy stoprocentní vymýcení z území našeho státu. Proč je boj s tímto obrem tak složitý a jak se do něj zapojuje stát i veřejnost?
Každý zahradník to zažil. Jeden den vysejete ředkvičky nebo zasadíte krásné sazenice košťálovin a o dva dny později najdete jen smutné zbytky listů, které vypadají, jako by skrz ně někdo střílel z brokovnice. Tento bleskový útok mají na svědomí dřepčíci – drobný, nenápadný hmyz, který dokáže během několika suchých a teplých dnů dohnat k šílenství i ty nejklidnější pěstitele.
Déšť. Pro básníky zdroj melancholie, pro milence záminka ke sdílení jednoho deštníku, pro cyklisty sprcha v přímém přenosu, ale pro zahradníky? Logistická operace srovnatelná s vyloděním v Normandii. Od chvíle, kdy náš prapředek zjistil, že z nebe padá něco, po čem mu lépe roste jeho piplané obilí, se lidstvo snaží tu padající tekutinu polapit. A buďme k sobě upřímní – většinu historie to byla docela slušně lopotná groteska.
Nakloní se přes plot, chvilku se rozhlíží a pak znalecky pokývají hlavou. Ne, nepřišli vám pochválit zahradu. Přišli vám dát dobrou radu. Sice prý děláte dobře Y, ale mohli byste dělat i X. A to by bylo, panečku, kdybyste dali na jejich doporučení. Zahradnická sezóna je, zdá se, v plném proudu. A spolu s těmi rostlinkami, které se vám úspěšně rovnají do řádků na záhoncích anebo vykukují z květináčů, se kolem najednou objevují i lidé, kteří to s vámi myslí opravdu dobře. Chtějí vám poradit.
Počasí v posledních letech připomíná náladového puberťáka. Buď tři měsíce neprší a trávník má barvu i texturu sušeného tabáku, nebo přijde průtrž mračen a z vaší příjezdové cesty je sjízdný kanál pro kajaky. Co s tím? Můžete buď dál spílat meteorologům, nebo proměnit svůj pozemek v geniální houbu, která každou kapku chytí, nepustí a přetaví v bujnou zelenou oázu. Vítejte ve světě dešťových zahrad – konceptu, u kterého se potkávají moderní ekologie a zdravý selský rozum s čistým zahradním hédonismem. Neexistuje větší blahobyt než dešťová zahrada.
Představte si našeho pravěkého předka. Kolem jeskyně mu běhali šavlozubí tygři, mamuti s náladou pod psa a jiná nebezpečná stvoření. Strach byl tehdy jeho nejlepší přítel – udržoval ho naživu a varoval před skutečnými predátory i jiným nebezpečím. Dnes ale panikaříme i z tvorů, kteří by nám mohli ublížit leda tak tím, že nám zaskočí v krku. Toxické housenky nočního motýla bourovčíka toulavého byste však nepozřeli. I jen pouhý kontakt vaší pokožky s jejich chloupky vám dovede pořádně zkazit náladu.
Letní idylka na vlastní zahradě má jednoho velkého nepřítele – fyziku. Moderní trendy nás sice naučily obklopovat se elegantním betonem, velkoformátovou dlažbou a minimalistickými gabiony, ale v červenci se tato architektonická nádhera mění v obří akumulační kamna. Jakmile teploměr olízne třicítku, vaše terasa už neslouží k odpočinku, ale k polnímu testování odolnosti lidského organismu proti sálavému teplu. Než ale poběžíte do hobbymarketu pro stínicí sítě a další hučící elektrickou klimatizaci do bytu (na zahradě by se bez valného efektu pořádně prodražila), zauvažujte o řešení, které nestojí ani korunu za elektřinu, neroztrhá se, skvěle vypadá a funguje tisíce let. Pojďme se zaměřit na architekturu stínu – tu zelenou.
Ruku na srdce, kolikrát už jste slyšeli nebo četli radu, že máte nasušit vaječné skořápky, rozdrtit je a nasypat do jamky k rajčatům nebo paprikám? Případně jimi alespoň posypat povrch záhonu? Dělá to možná až polovina zahrádkářů v dobré víře, že rostlinám dodají tolik potřebný vápník. Dnes si tento hluboce zakořeněný zahradnický mýtus zboříme. Dobrá zpráva však je, že skořápky už nemusíte vyhazovat. Pouze s nimi začnete dělat kouzlo, které vaše úroda pocítí už do druhého dne od aplikace ve vodě rozpustného hnojiva (vzniklého naředěním koncentrátu) s vysokým obsahem vápníku.
Mraky na obzoru těžknou, barví se do ocelových, tmavomodrých až černých odstínů a vzduch voní elektrickým napětím. Každý zahradník zná ten pocit bleskové paniky, kdy se pohled na rozkvetlé záhony a zrající plody mění v bitevní plán. Má smysl běžet do garáže pro plachtu? Ano, má. Ale než bezhlavě hodíte kus igelitu na křehká rajčata, pojďte se nadechnout a podívat, jak se s hněvem nebes prali vaši předci. Nejste v tom totiž sami. Vztyčování plachet nad zelení je prastaré umění plné luxusu, špionáže i čirého zoufalství.
Zapomeňte na nudné obdélníky lemované ohnilými prkny nebo do země zatlučenými palisádami, ze kterých se každý rok lopotně snažíte vydolovat tři neduživé mrkve. Skuteční mistři rýče a motyky po celém světě už dávno pochopili, že pěstování plodin potřebných k přežití se dá proměnit v technologický triumf, architektonický div nebo přinejmenším v dokonalou past na líné sousedy a sucho, případně na nadbytek vody. Od afrických pouští až po mexické močály lidé vyvinuli záhony, které popírají gravitaci, ignorují sucho, samy se krmí a občas vypadají, jako by je na naší planetě zapomněla pokročilá mimozemská civilizace. Vítejte ve světě, kde se záhony staví z kmenů stromů, plují po hladině nebo se schovávají v kráterech před vysušujícím pouštním vichrem.
V dnešních vysoce modernizovaných a industrializovaných městech člověk hledá místo, kde by se mohl nadechnout čerstvého vzduchu a na chvíli si odpočinout od davů. Zatímco v mnoha městech to možné téměř není, jinde představují plochy zeleně vyhledávané oázy klidu a pohody. Někde takové parky fungují dokonce velmi dlouho.
Ukrajinská černozem (mollisols) je globálním unikátem. Leží zde až třetina světových zásob této mimořádně úrodné půdy s hlubokým humózním horizontem a ideální schopností zadržovat vláhu. Současný válečný konflikt však tuto „obilnici světa“ vystavuje brutální devastaci. Válečné škody totiž neznamenají jen krátery a utuženou hlínu. Pod povrchem dochází ke strukturálnímu, chemickému a biologickému kolapsu půdního profilu, pro jehož obnovu nestačí pouhé srovnání terénu buldozerem. Klíčovým partnerem Ukrajiny v obnově zničené země se stalo Japonsko.
Všechno nejdůležitější z oblasti stavby a bydlení v jednom emailu. Chcete odebírat pravidelné měsíční infomaily?
