Podzim je tady. Takže už je čas konečně namotat hadice a odstavit je do kůlny k zazimování, stejně jako konve? Určitě ne. I když se to může zdát kontraintuitivní, i na podzim je na zahradě co zalévat. Vlastně si toho teď o vodu říká docela dost. Byť je tedy „útlum zálivky“ opravdu na programu, se zaléváním ještě zdaleka nekončíme.
Zatímco srpen byl o plných košících a odpočinku, září je měsícem zahradnické strategie. Teplá půda, chladnější noci a ranní rosa vytvářejí ideální mikroklima pro zásadní kroky, které nelze odložit na jaro. To, co zahradě věnujete během těchto čtyř týdnů, přímo určí stav půdy, vitalitu stromů i jarní kvetení.
Tvrzení, že u nás nejsou žádné invazní druhy hub, rozhodně neplatí. Aktuálně se studuje invazní potenciál tuláka z Ameriky, hřibu štíhlotřenného. To je však jen mediálně nejvděčnější druh. Proč? Protože chutná, má klobouk a houbaři si ho nosí domů. Ekologicky nejdestruktivnější druhy hub jsou však téměř neviditelné mikroskopické organismy. Pojďme si je představit, začneme však přece jen nejpopulárnější z nich, právě novým hřibem v českých lesích.
Stromy ve městech nejsou jen estetickým doplňkem, ale fungují jako přirozená klimatizace, čistička vzduchu i houba na dešťovou vodu. Pro samosprávy však bývá obhajoba nákladů na jejich výsadbu a údržbu před veřejností často složitá. Do České republiky proto letos poprvé přichází celoevropská iniciativa TreeTag. Ta převádí ekologické funkce dřevin do konkrétních, snadno pochopitelných dat a prezentuje je přímo v ulicích formou informačních cedulek.
Zatímco hobbymarketové letáky tlačí jaro jako jediný správný čas na osázení zahrady, zkušení zahradní architekti a trvalkáři dělají pravý opak: to nejcennější sázejí v září a říjnu. Klíčový proces se neodehrává na povrchu, odehrává se o dvacet centimetrů hlouběji. Půda má totiž na rozdíl od vzduchu obrovskou tepelnou setrvačnost.
Základní a mateřská škola v Červené Vodě na Orlickoústecku měla kolem sebe zpevněné, málo užitečné plochy. Během sedmi let z nich vznikla zahrada o rozloze zhruba 2 000 metrů čtverečních, kde děti sledují koloběh vody v tůni, starají se o včely a ochutnávají ovoce starých krajových odrůd. Na střeše školy zatím pracuje fotovoltaika a uvnitř rekuperace.
V malebné krajině mezi řekami Mázou a Válou v nizozemské provincii Gelderland leží vesnička Appeltern. Právě zde se nachází fenomén, který nemá v evropském zahradním světě obdoby: Zahrady Appelternu (nizozemsky De Tuinen van Appeltern, nověji přejmenované jako Bloemenpark Appeltern). Nejde o klasickou botanickou zahradu ani o historický zámecký park s přísnou symetrií. Appeltern je živou, neustále se proměňující encyklopedií zahradního designu, kde na ploše přesahující 22 hektarů koexistuje více než dvě stě samostatných vzorových zahrad.
Dveře jsou možná tou nejmenší, ale zároveň nejvýmluvnější částí domu. Dokážou napovědět, kdo za nimi bydlí, jak o svůj domov pečuje i jaký vztah má k ulici a veřejnému prostoru. Londýnská fotografka Bella Foxwellová z nich dokonce udělala hlavní motiv svého osobitého dokumentárního projektu.
Brněnské Černovice nikdy neměly náměstí. Měly zanedbaný park na ulici Řehořova, kterému se lidé spíš vyhýbali. Krajinářská architektka Eva Wagnerová a architektka Miroslava Zadražilová z něj během jednoho léta udělaly místo, kam se chodí čekat na autobus, hrát si u vody i posedět ve stínu starých stromů. Déšť tu zůstává v zemi, cesty jsou z mlatu a lavičky stojí na žule vysbírané z brněnských ulic. Park je finalistou soutěže Adapterra Awards 2026.
Zatímco většina běžných trvalek zvládne středoevropskou zimu bez sebemenšího zásahu, existuje početná skupina zahradních klenotů, které by bez cílené podzimní péče jaro nespatřily živé. Úhyn rostlin přitom málokdy způsobuje holomráz sám o sobě. Hlavními viníky bývají zimní přemokření těžké půdy, hniloba kořenového krčku pod mokrým sněhem, střídání mrazu s prudkým zimním sluncem nebo vymrzání mělce uložených hlíz.
Architekturu měst už z principu dotvářejí prvky, které jsou určeny lidem. I proto je počin německé fotografky a designérky Brigitte Schusterové hodný malé chvilky pozornosti. Přichází totiž se zajímavým „objevem“ ze Švýcarska. Potvrdila a zdokumentovala zde celou sérii prvků netradiční architektury, která lidem primárně neslouží. Žebříky pro kočky.
Touha po neokoukaných tvarech, sytých barvách a nevšední architektuře rostlin už dávno nemusí končit u choulostivých exotů, které je nutné na podzim pracně stěhovat do zimních zahrad. Šlechtitelský pokrok a cílený sběr z horských oblastí světa přinášejí druhy, jež klamou tělem: vypadají jako z vlhkého subtropického pralesa nebo asijského chrámu, ale bez zaváhání snesou středoevropské mrazy hluboko pod minus dvacet stupňů. Pojďme si některé z vlajkových lodí takové nabídky představit.
S příchodem prvních zářijových dnů se zahrada nadechne k tiché úlevě. Horké letní tempo zvolňuje, ostré polední slunce střídá medové světlo a záhony oblékají svůj nejdůstojnější šat. Začínající podzim není koncem příběhu, ale jeho nejvlídnější kapitolou — časem, kdy zahradník odkládá spěch, bere do dlaní teplý hrnek a s vděčností naslouchá tichému šelestu usínající země. Září nám přináší zlaté hodiny zahrad, za kterých se krása učí zpomalit.
Pálavské vápencové svahy, domov kriticky ohrožených stepních květin a hmyzu, čelí nečekanému vetřelci ze Severní Ameriky. Do přírodních rezervací Děvín, Tabulová a nejnověji i na Svatý kopeček u Mikulova se rozšířila mrazuvzdorná opuncie. Kaktus, který původně unikl z tuzemských skalek a zahrad, dokonale těží z oteplování klimatu. Na suchých skalách tvoří neprostupné porosty, vytlačuje vzácné pálavské kosatce a jeho ruční likvidace je pro ochranáře kvůli tisícům zákeřných trnů noční můrou.
Americké úřady schválily vlnu nových zemědělských postřiků s obsahem PFAS, aby pomohly farmářům v boji s extrémně odolným plevelem. Vlastnosti, které dělají tyto herbicidy tak účinnými – schopnost odolávat horku i dešti a dlouhodobě setrvávat v půdě – však zároveň představují vážné zdravotní riziko pro spotřebitele a vůbec budoucí generace lidí.
Z dálky vypadá, jako kdyby byl postavený ze sirek. Až když se k němu přiblížíte, uvidíte, že jej netvoří zápalky, ale hustá spleť kůlů a bambusových rohoží. Pokud ale jde o váš celkový dojem z bezpečnosti provozu po takové konstrukci, ten se po takovém zjištění o moc nezlepší. Přesto se Ko Paen počítá k nesmírně populárním stavbám. I když každý rok vzniká nanovo.
Drátěný. Dřevěný. Kovaný. Živý. WPC. Kamenný… Zkrátka plot. Přívlastků k němu vymyslíme hodně. Jaký plot vybrat a na co si dát pozor? Připravili jsme přehled trendů i praktických informací, které vás ve světě plotů a oplocení zorientují.
Za nejdražší houbou světa nemusíte do Périgordu ani do Piemontu. Podmínky pro pěstování lanýžů máme i tady u nás — a klimatické změny je paradoxně zlepšují. Co všechno obnáší založit si vlastní lanýžárnu na zahradě, nám v podcastu vysvětlil Miro Hofmann, kterému kamarádi neřeknou jinak než Trüffelmann.
Přiznejme si to: pro většinu z nás je pohled na pampelišku v anglickém trávníku osobní urážkou. Bereme do rukou motyky či různé vytrhávače plevele, ladíme strunové sekačky a někteří tasí i těžkou chemii. Jenže co když ti zelení vetřelci nejsou divocí nájezdníci, ale spíše bezplatní zahradní konzultanti a přírodní záchranáři?
Příprava záhonů po sklizni nebo na jarní osev patří k fyzicky nejnáročnějším částem zahradničení. Hodiny strávené s rýčem v ruce znamenají bolest zad a rozlámané tělo. Moderní technika ale nabízí elegantní řešení. Akumulátorové kultivátory, označované také jako aku motyčky nebo minirotavátory, zažívají obrovský boom. Zkypří půdu, zapracují kompost a jiná hnojiva, zlikvidují plevel bez námahy, bez benzínového zápachu a bez otravných kabelů.
